Přes parapet sousedního domu,

v blízkém městě,

viděl jsem motýla přistát na tobě.

Ležela jsi a zakryta od hlavy po paty

žloutnoucím listím.

Byl jsem tebou a možná i motýlem,

když krátil jsem si chvíli ve dvou.

Sedla sis a bylas veselá,

rozmarná,

hravá,

neškodná,

dětinská,

oblečená a přesto nahá,

průhledná,

svá

jako záře slunce,

co se ztrácí v zlomu holčičích zrcátek.

A hrála jsi - ve snaze dostat zpět

investici nazpátek.

Tak zlá byla jsi...

Tak kam se ztrácí barva slunce po křivkách

tvých těl,

máš mnoho tváří -

od žluté až po máří -

jen moment a být tebou ...

tím pravým pohledem

pochopit?!

to bych chtěl