„Nic nic nic, sakra, tak proč na to koukám a znovu a znovu to čtu ? První řádek, to batole když poprve se posune k matce. Minulé je plné batolat a pohříchu málo jich dospělo. Možná proto miluju hory, bo obraz duše, možná proto je moře bohem, bo nekonečná trpělivost síly“.

Z lásky jak batole ta myšlenka vznikne
a pak to přijde:
Dlouho trvají plenky a musí být čisté
kdyby ňáký pamprsky, bo aspoň pračka
ale to ne
ledový potok a plátno tvrdé
a batole vrtošivé, živé a hned zas mrtvé
bratry a sestry chce a zabíjí je

Asi sem na to starej... jako El, do důchodu zralej
Moc brzo batolata umíraj, moc brzo sem unavenej
Je mi teď chodit v černém, být funebrákem
eště potřebnej, ale až na konci postavenej
Nevím jestli eště mám kam couvnout, krok dozadu a
...NAPÍŠU PRVNÍ ŘÁDEK ?