Až jednou, zcela nečekaně, se o cosi zachytil na větvích jednoho zvláštního stromu… Nepřemýšlel nad tím, co ho u stromu drží, zpočátku se jen oddával pocitu souznění… Bylo mu v té náruči dobře, nechtěl pryč. Nechtěl? Nemohl? Těžko říct, to ví jen on, každopádně se o únik nesnažil. Naslouchal řeči větvoví, naslouchal šumu listů, naslouchal té sympatické, téměř čarovné tiché mluvě stromu, naslouchal, přemýšlel, sám moc nemluvil.

Pojem čas pozbyl významu, okolí v těch dobách neexistovalo… Nevšiml si ostatních stromů v aleji, nevnímal okolo poletující listy-kamarády… To, že nemá tak zářivé barvy, že se jeho dřívější energie nenávratně ztrácí, že se mu rozpraskaná kůra stromu zarývá pod jeho dříve hladký povrch, si nepřipouštěl… Nemohl? Nechtěl? Kdo ví…

Svou roli v tomto zvláštním vztahu sehrál i vítr, nesnažil se je oddělit, právě naopak – čím víc foukal, tím víc přimačkával list ke kůře stromu…

Právě tehdy si list asi začal uvědomovat, že všechno nebude, jak má být… Pocítil, jak se mu rýhy kůry stromu už zaryly hluboko, povšiml si svých nevýrazných, smutných, zašedlých barev, které by takové přece být neměly… uvědomil si absurdnost situace… Poprvé za ten celý čas si přiznal, že ač nebyl díky stromu sám, vlastně se tak cítil… chtěl pryč… Hned! Nechtěl ale opustit a ztratit navždy něco, s čím ho pojily vzpomínky a celkem dlouhý čas…

Přál si zase se svobodně rozletět, nechat se unášet poryvem větru, na druhou stranu se bál, že pokud strom opustí, nebude se už mít kam vrátit, ztratí přítele, jehož měl rád… Jediné, co po něm totiž chtěl, byla trocha pochopení, otevřená náruč, opora…

Dlouho váhal, než se konečně odhodlal něco podniknout… odhodlal se strom, který mu byl vším,  přece jenom opustit, touha po svobodném životě byla silná… silnější než všechno ostatní…

Když se vyprostil z jeho náručí, snesl se k zemi, stromu k nohám… dlouho tam ležel, vzpamatovával se, přemýšlel, jestli to nebyla chyba… prohlížel si sebe… postupně se mu vracely zpět jeho krásné barvy, ale rýhy od kůry na něm zůstaly napořád… jako vzpomínka na uplynulý život a připomínka toho, že každé pro má svá proti… každý vztah něco dá a také něco vezme…

Za nějakou dobu se začal rozhlížet okolo a spatřil spoustu ostatních listů-kamarádů, kteří ho zvali ku hrám… s jejich pomocí a s pomocí vánku se zvedl ze země a začal si užívat života… neměl náruč, do které by nemohl vracet, ale také nebyl úplně sám… našel mnoho přátel, kteří znali jeho pocity, dokázali se do něj vcítit, kteří nemysleli jen na sebe, kteří mu byli skutečnou oporou…

Na svého bývalého „ochránce“ však nikdy nezapomněl a často se k němu ve vzpomínkách vrací… občas k němu také zaletí, usadí se mu u nohou a opět chvíli naslouchá řeči jeho větvoví… Pak vznese, obletí strom a nechá si větrem ukázat cestu… je bez stálé náruče, bez cíle, ale šťastný… už ví, jak chutnají některá „přátelství“, jaké to je být s někým, ale přitom být sám… už ale také ví, že může být a je líp! Na světě není nikdy nikdo sám… stačí se jen dívat na svět s otevřenýma očima… s otevřeným srdcem…