Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 1.11.
Felix
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 2. - Pes, kuře a kočka z kolekce Proměny Mony Lisy
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 28.10.2009 (13:12:48)
další>
Máma se trošku umoudřila. Aspoň nebere Lojzovo jméno nadarmo… Pozvala mě na svíčkovou (tu já neumím). Až při nakládání voňavých knedlí na talíř mi sdělila pravou příčinu. Sousedce odvedle přejeli psa a ona jí slíbila, že já ji vezmu do útulku.
Nemám rodinu, tak prý mám dost času. Pomáhat druhým mě prý nezabije. Přidala mi prachy na auto, tak to snad můžu pro ni udělat. Atd.
„A má svobodnýho syna!“ vytáhla máma poslední trumf.
Tloukla bych hlavou o stůl. Kdyby mi v cestě nestála ta svíčková.
Absolvovala jsem dvojhlasnou prezentaci o chlapci nadaném všemi kvalitami světa, naložila korpulentní sousedku a upovídanou matku, a vyjela. V duchu jsem se probírala svými špatnými skutky. Tohle musel být trest za některý z nich.

Zvoňte dvakrát. Deja vu. Trapasy mají sklony se opakovat.
Pozdravila jsem, vyslovila přání zhlédnout opuštěné psy a pečlivě zírala do země. Stejně jsem cítila v zádech pronikavý nesouhlasný pohled. Důchodkyně šišlaly na psy, šahaly na ně přes plot a přebíhaly od jednoho kotce k druhému.
„Koukám, že jste si přivedla posilu.“
„Za to vás je tu dneska o jednoho méně. To musí být dřina, sám nadávat i vtipkovat.“
Oplatila jsem mu uštěpačný pohled. Byli jsme si kvit.
„Tohle je fenka? A kolik jí je let?“ Tetka se zakoukala do střapaté černobílé koule na krátkých nohách.
„A vy se také chcete ujmout nějakého ze psů?“ obrátil se muž na mámu. Tušila jsem průšvih.
„Ne, to ne, mně stačí starosti s nezdárnou dcerou.“
„Chápu,“ souhlasil.
Nevydržela jsem jeho výsměšný pohled a zmizela počkat do auta na to, až se vyřídí smlouva a ostatní formality. Zavřela jsem oči a nechala se hýčkat teplem jarního sluncem.
„Kuk!“ bafnul na mě do okénka pobavený hlas. Málem jsem si leknutím vrazila volant do břicha.
„Vybíráte si domácího mazlíčka odsud? Není to trochu z dálky?“
„Jen jsem přivezla zájemce o pejska.“
Uslintaná černá hlava mi olízla napůl stažené okénko a chystala se na můj obličej. Snaha zachránit alespoň zbytky make-upu mě prozradila. Před očima se mi promítla nezapomenutelná vzpomínka.  
„Monty!“ zařvala jsem rozhořčeně.
Komikovi došla slova. Na chvíli.
„No, Monťáku, tos nás nemoh představit?“ huboval dogu.
„Lída,“ promluvila jsem já. Co odpověděl pes, těžko říct.
„Radek. Majitel psa, co žere noční běžce.“                                                                                                     
 
To už se z branky hrnuly obě ženy i s roztomilou fenkou, která radostí skákala metr vysoko. Monty malou zmerčil a skokem byl u ní. Důchodkyně pištěly, psiska štěkala, rachot až na druhý konec města.
„Co se tu, k čertu, děje!“ vyřítil se s hulákáním ven mrzout.
Držela jsem zmítající se čubu v náručí a společnými silami jsme se s komikem snažili překazit klukovi-dogovi sexuální touhy. Po té, co si muži odvedli zpacifikovaného obra, uklidnila jsem obě rozhořčené sousedky a naložila všechny jedince ženského rodu do vozu.
  
Od toho dne jsem si začala venku všímat venčících se dvojic. Jak si někteří byli skoro k nerozeznání podobní. Jak občas venčil pán psíka a někdy to vypadalo naopak. Ve tvářích měli ti lidé nezřídka jen povinnost a jindy zase neskonalou radost.
Možná to není řešení samoty pro mámu, ale pro mne.
Podvečery věnované běhání se staly dobou čekání na „náhodné“ setkání se šílenci z útulku. Zazvonit tam potřetí už jsem odvahu neměla. Ale asi změnili lokál a děsili noční chodce jinde. Co blázním? Přece mi nebyli ani sympatičtí.
Měla bych se radši seznámit s nějakým inteligentním, hodným, příjemným chlapíkem. Nebo odpustit Lojzovi a počkat, zda se ke mně nevrátí od černého mikáda s devadesát dé. Potěšila bych tím mámu, zadělala na budoucí vnoučata.

Pro jistotu jsem mrkla do deníku (někdy si v těch depresích sama rochním, no):
       „Prším s deštěm za okny, padám na dno jak každá kapka, jedna po druhé. Nevím, zda mi víc chybíš ty, nebo naše společné zážitky. Všechny ty maličký události, ukrytý navždy v paměti i ve fotkách. Jako by tvůj odchod vymazával postupně dni našeho společného života. Delete, delete, delete. Nebude trvat dlouho a už si ani nevzpomenu… Budu pak šťastnější?“                 30. března                                    

Přihlásila jsem se do kursu vaření. Úlitba matce za nedostatek vnoučat. Na druhou stranu, proč ne? Nebudou už mě děsit cizokrajné názvy na cedulkách u masa v prodejně. Krkovice, přední bok, panenka, roštěnka. Dostanu tam mapu a vysvětlivky, cestou pak půjdu sama. Přestanu psát deník, začnu smolit vlastní kuchařku.
První lekce začala jednoho krásného večera. Tématem našeho hromadného úsilí se stala polévka. „Jako od maminky!“ vnucovala se švitořící lektorka.  
Dva přítomní pánové servilně přitakali, zbytek ženského osazenstva se neodvážil zdvihnout oči od okraje hrnce. Nepřítomně jsem sekala pórek na malé kroužky a učenlivě se snažila pochytit od té mladé Rettigové co nejvíce mouder.
Konec lekce se nesl ve znamení „Sněz, co sis navařil, dřív odsud neodejdeš.“
Blonďatá lektorka stála napůl na chodbě, vyčerpaní kurzisti se s ní loučili a nešetřili slovy díků.
„Jaruno dělej! Vyhoď už ty zoufalce, nemám na tebe celý večer!“ volal na ni kdosi z venku z parkoviště zrovna, když jsem vyšla do nečasu.
Pouliční lampy bývaly odjakživa mými spojenci. Ve světle nejbližší z nich se ukázal být obličej muže proklatě známý.
„Vy? Tak jsem to nemyslel, že jste zoufalec. Představoval jsem si, že neumí vařit jenom chlapi,“ vylepšil to. Žádný mrzout, hulvát je to!
 Z nějakého důvodu mně jeho slova vehnala slzy do očí. Ještěže pršelo.
Dala jsem se na odchod. Ne. Na úprk.
„Já jsem Miloš,“ představil se mým zádům.
„Já vím,“ prohodila jsem přes rameno.
Co na něm ty ženské vidí? Nejdřív ta Šípková kráska a teď Královna polévek. Je protivnej, rozcuchanej, nezdvořilej. Kdežto já chodím upravená, navoněná, usměvavá (někdy). Ty chlapi mají všecko jednodušší.

Z druhého pokračování kurzu (kapitola Kuře, část první) jsem odešla dřív (mámu rozbolely zuby, tak jsme svištěly na pohotovost, tam jí dotyčná stolička bolet přestala, tak jsme navštívily lékárnu a znavené mířily domů). Nerada, ale všimla jsem si, jak postává útulkovo-polévkový Romeo nenápadně na parkovišti. S fialkama (!) v ruce. To mě teda podrž!

V rámci domácího úkolu jsem vyrazila na nákup. Čekalo mě kuře na paprice. A mámu role degustátora. Tudíž oběti.
„Ahoj, jak se máš?“ lehká konverzační věta mezi regály supermarketu mě rozhodila víc, než bych přiznala. Lojza se plaše usmíval. Černé mikádo buď přibralo, nebo… To zas s matkou nevydržím, až se tu novinu dozví. Něco jsem zamumlala, jako že pohoda, super nebo prima.
Mám to za sebou, jednou to přijít muselo, tak velké město zase nejsme. S tváří vyrovnanější než indiánský náčelník u kůlu jsem dorazila domů, do kuchyně. Jsem v pohodě. Jen to kuře jsem zapomněla koupit…

Místo večeře jsem šla běhat. Na zpáteční trase jsem v keřích u vjezdu na skládku zahlédla svítit oči. Oči kočičí. Černá krasavice s bílým koncem ocásku na mě pozorně koukala a já na ni přičinlivě dělala čičiči. Tím se asi ujistila, že jsem rozumu mdlého a nehrozí jí ode mě žádné nebezpečí a tak se začala belhat mým směrem. Co čekala, že provedu? Kočka se zjevně rozhodla, že ji zachráním a téměř mi vlezla do náruče.
Doma jsem jí dala napít a předestřela před ní zbytek paštiky. Dáma něco decentně pojedla. Neustále zvedala pravou přední, jako by mi tím chtěla něco naznačit.
„Jestli to začne krvácet, tak omdlím,“ informovala jsem ji. Polohlasem. Nejsem přece blázen, abych mluvila se zvířaty.
Vedle polštářku na tlapce jsem spatřila malý stroupek, strhla jsem ho a v ten okamžik se z té malé nožky vyvalilo moře hnisu na mé značkové tepláky. Čičina zařvala, vyskočila, nevděčně na mne prskla a byla pod postelí. Na mé lákání odpovídala vzteklým basem. Jak chceš, pomyslela jsem si, tak tam trucuj do rána.
Sobotní probuzení přišlo dřív, než jsem čekala. Ve snu se ke mně tiskla vousatá tvář nějakého dokonalého krasavce. Ozvalo se zavrnění blahem. Ne jeho. Ne moje. Její. Spokojeně mi šlapala po hrudníku a otírala se o mě plyšovým čumákem. Byla jsem vzata na milost.

Jediný zverimex fungující o víkendu se nacházel v těsné blízkosti útulku. Jak jinak. Nenápadně jsem se plížila ke vchodu, stejně obezřetně jsem se rozhlížela v obchodě. Co potřebuje taková kočka k životu? Na přechodnou dobu samozřejmě, než se vylíže ze svých ran.
„Tak, co pro vás mohu udělat?“ mířil ke mně melodický hlas od pokladny. Kdo to…
„Lída, že ano? Kde se všude nepotkáme, co? Jak dopadlo kuře?“ Jarka rozená Rettigová se na mě usmívala jako sluníčko.
„Já jsem našla kočku,“ zamlouvala jsem ten kulinářský rébus, „a nevím, co přesně pro ni potřebuju.“
„A vy jste se jí ujala? No to jste zlatíčko. To bude mít Miloš radost, až mu to povím!“
To nééé!
Prošla se mnou regály, snesly jsme výbavičku na pult a já vyprázdnila peněženku do dna.  
„Jednou týdně sem dojíždí do útulku veterinář, kamarád. Tak se pak na kurzu domluvíme a stavíte se pak s kočandou tady, on vám ji prohlídne, naočkuje a odčerví.“
„Děkuju,“ hlesla jsem.
Jarce zazvonil mobil, zazubila se na mě a halasně volala do sluchátka.
„Čau Radku! Mám tu pro tebe klienta, pěknou slečnu s nalezenou kočkou, co touží po tvých službách!“  
To je zlý sen…



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 29.10.2009 >
Body: 5
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 2.11.2009 > "

."
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter