|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Odešel´s. Už je to týden, vím. Ještě tě ráno po probuzení slyším, jak nahlas oddychuješ. Ještě potkávám na cestě bytem otisky tvé denní všednosti. Ve skřínce se nepatřičně krčí turecký kafe, které já nepiju. Na dně koše na prádlo se v zajetí mých džín schovává tvá košile, co jsem ti ji neuměla dokonale vyžehlit. Na mém nočním stolku vládne anarchie, Aristotelova Poetika se ostýchavě tiskne k Murphyho Moci podvědomí. A před nimi, jak na stráži vypíná se lubrikační gel. Hřejivý pro větší rozkoš. Proč?
Strkám hlavu pod peřinu místo do písku, ruce mi ochably, nohy mě nenesou, oči mám vypálený žíravinou společných fotek. Nemeju nádobí, nevařím, neperu. Sypu drobky na parapet holubům, cos je nesnášel. Větrám tě okny, vykuřuju indickými tyčinkami, dezinfikuji tvé stopy Savem z reklamy. Napíšu tvé jméno popaměti na papír, vložím do lampiónu a pustím k noční obloze. Snad se nebe nade mnou ustrne, spadne hvězda a já si budu smět něco přát. Tebe…“ 18. února
Kdykoli se na ten zápis v sešitku podívám, popadne mne touha stát se slavnou, aby někdo po letech vydal mé deníky, mé paměti. A ten bídák, co mě opustil, si bude trhat vlasy a stydět se za svůj čin před celým světem. Můj příběh stane se hollywoodským trhákem a já… No nic, tak snad příště.
„Lído, ty se vůbec neozveš! Jsem stará, kdoví jak dlouho tu budu, jediná dcera a nezavolá!“
„Jéžiši, mami, jezdíš na kole, lezeš po chodech do holubníku, sekáš kosou zahradu. Nejsi stará!“
„Jsem vrásčitá a šedivá, a ani se nedočkám vnoučat.“
A bylo to tu, oblíbené téma. Když selže počasí, sousedi nebo politika, fňukání nad nepřítomností vnoučat mámu vždy spolehlivě rozvášní.
„Říkala jsem ti, že jsme se s Lojzou rozešli.“
„A nechceš mu ještě zavolat, udobřit si ho?“
Cože??? Vykašlal se na mě. Tak je to. Pod záplavou filozofických důvodů, co ho k tomu vedlo, se skvěla pravá příčina. Metr šedesát, černý mikádo a podprsenka devadesát dé.
„Mami!“
„Myslím to s tebou dobře dcerunko, abys nedopadla jako já.“
To néééé! Na tyhle řeči nemám sil. Tátu si moc nepamatuju a možná proto si ho idealizuju. Ale ani z toho, co o něm ona vypráví, nevyplývá, že by byl nějaký podvodník či mizera.
Dvě minuty rozhovoru a jsem unavená, jako bych běžela patnáctistovku.
„Mami, nechtěla bys radši štěně?“ kapituluju.
Vzduchem proudí kapénková infekce špatného svědomí. Vysoce nakažlivá.
Brána do útulku byla neprodyšně zavřená. Dvakrát zvoňte, stálo na smaltované cedulce u zvonku.
Poslechla jsem.
„Dobrý den, mohla bych se podívat na nějakého psa? Pro mámu.“
„Hm,“ zabručel rozcuchaný třicátník nevlídně a pustil mě dál.
„To má být jako dárek nebo to myslíte vážně?“ zeptal se. Fakt sympaťák...
„Mamča touží po pejskovi,“ lhala jsem s přesvědčením.
Oči v sloup, úšklebek založený asi na předcházejících zkušenostech se zájemci. Přesto mě zavedl před kotce. Náhlá exploze štěkotu mě téměř vylekala. Chvíli mi trvalo, než jsem v míhání těl všech možných barev, velikostí a srsti rozeznala jednotlivé psy. Tolik nešťastných očí, rozněžnila jsem se. Někteří na mě skoro mluvili, teda kňučeli. Dva lezli po plotu kotce, jeden začal výt, v posledním kotci se chlupáči poprali.
„Tak co, spokojená?“
„Já nevím… ještě, ještě chvíli, ano?“
Co budu dělat? Tohle nezvládnu. Ne, takhle narychlo. Od brány se ozvalo zahalekání mužského hlasu, tak se dal ochránce psů na ústup a já konečně osaměla. Aspoň si je vyfotím, napadla mne spásná myšlenka, a v klidu domova to promyslím znovu. Cvakající mobil zavíral do své paměti oči zvířat plné smutku i dychtivosti. Že já trdlo s sebou nevzala piškoty nebo buřty.
„Já tě jedu utěšovat a ty tu máš takovou pěknou návštěvu,“ smál se ten nově příchozí za mými zády.
„Na kterého z nich padly vaše krásné oči?“ pokračoval směrem ke mně.
Že jám sem lezla, že já si neprohlédla ta opuštěná psiska raději na internetu. To byla tedy dvojka, jeden mrzout a druhý komik.
„Já bych si je nejraději vzala všechny,“ špitla jsem tu nejstupidnější frázi, která mě napadla, „nezlobte se, ale já… stavím se ještě jednou, ano?“
„Klidně, jsme tu jenom pro vás!“ zahlaholil komik.
„Já to věděl,“ utrousil mrzout tiše.
Prchala jsem.
Ne dostatečně rychle. Ještě před brankou mě dostihl jekot telefonu. Zvedla jsem to, co když je to tentokrát něco vážného?
„Víš, koho jsem potkala? Tomu nebudeš věřit! Lojzíka. V masně. On nakupuje a vaří, holka nešťastná! Toho ses měla držet.“
„Proboha, snad jsi mu něco neříkala?“ zděsila jsem se. Natolik, že jsem zapomněla, kde to stojím.
„Vypadal smutně, měl s sebou takovou fuchtli, ale určitě s ní není šťastný.“
„Mami, rozešli jsme se. Tečka. Nech to být.“
„Jak chceš! Já tě varovala. A co to tam pořád štěká?“
„Co asi? Ovce…“
Třískla mi telefonem. Ani se nedivím.
Normálně nejsem hubatá. Normálně taky neřeším osobní nezdary před cizími chlapi. Významné ticho za zády se skoro dalo krájet.
„Z toho si nic nedělejte, tady Milošovi zase utekla Růženka,“ pravil komik s účastí.
„Vole!“ ozvalo se mu v odpověď.
„Nashledanou.“ Mizela jsem červená až za ušima.
Až pozdě v noci mě dostihla mámina informace o Lojzovi. Cloumaly se mnou protichůdné pocity. Být či nebýt? Chtít ho potkat či nechtít? Žádný strach, já stejně do masny nechodím.
Já se radši trápím vlastním deníkem:
„Co to mají slova za moc, že srazí člověka na kolena dvěma řádky? Napsal´s, že necítíš už lásku, že tvůj život je příliš krátký na to, abys jej prožil jen opakováním všednosti. Kéž by byla láska nějaký nerost. Šla bych, šla, a kopala a kopala. Vyrobila bych z ní elixír a dala ti napít. Anebo bych ti ty šutry hodila na hlavu…“ 10. března
Týden pryč a vše při starém. Jsem sama. S lítostivou matkou. Bez psa. Pravidelná deprese pátečního večera mě vyštvala běhat. Fascinují mě filmy, ve kterých hrdinové polykají kilometry běžíce po pláži v západu slunce nebo jitřní záři vycházejícího dne. Přesně o to sním, když funím po panelce ke koupališti kolem bývalé skládky. Rozsvícené lampy podél cesty nabízejí falešný pocit bezpečí. Nebojím se, nekoukám totiž na horory. Jednou to ale přijít muselo…
Zlověstné chrčení za zády mi vyneslo tep minimálně na dvě stě a zrychlilo můj běh do sprintu vrcholové úrovně. Neohlížím se, jen rozšířenými zorničkami šilhám vpravo, vlevo. Je mi v patách, pořád. Slyším hrozivý sípavý dech. Ale to je možná ten můj… Prudký obrat a vystřelila jsem k plotu koupaliště. Ručkovala jsem po bráně jak Lara Croft, jenže za ní jsem se svalila jako… jako já. Připlácla jsem se do vysoké trávy a kopřiv. A přestala dýchat. Pak se to ozvalo!
Zakňučení.
Cože???
A po něm následovaly podivné hlasy.
„Móóóntyyy!“
„Hodnej kluk. To se dělá? Ty sis chtěl jenom hrát, viď?“
„Asi to tý babě zapomněl říct…“
„Ty jo, kde je? Kam zmizela?“
„Ta musela bejt potrhlá, ne? Zdrhat před štěnětem.“
„Monťák má čtyřicet kilo a tlamu jako…, no prostě jako doga. Takhle si lidi nepředstavujou štěňátko.“
„Sem ti říkal, že ho do té hospody nemáš tahat, on se tam nudí a pak je vděčnej za každou zábavu.“
„Zato s tebou je zábavy jak na funuse, co ti vzala Růženka roha.“
Idioti, idioti zatracený! Oba dva i s tím čoklem. Já málem vypustila duši (málem i jiné… tekutiny) a oni to byli jen pitomci, co jim cestou z hospody utekl pes. Prý štěně! Pes Baskervillský byl proti němu domácí pudlík! V zápalu nadávání mi ušla jedna malá informace. Pointa mi docvakla až doma ve sprše. Růženka!!! Mrzout a komik! No ještě, že mě zachránily ty kopřivy za branou. Kdyby mě zrovna tihle poznali, to bych nerozdýchala! Růženka musela být světice, že s nimi vůbec někdy vydržela. To se nedivím, že mrzoutovi utekla!
|
|
|
