Vím, že se láskou nikdy nezahojím,

                       tak proč se bez ní tolik, tolik bojím

                       a proč se bráním, když ji potkávám?

                       Proč volám po ní, kdykoli tu není

                       a když pak cítím blízko její chvění,

                       zas nerozhodně před ní postávám?

                      Vždyť dobře vím, že znovu přejdu přes práh

                       a budu blouznit v nocích bez mraků

                       a znovu budu hladem křičet ve snách

                       a marně věřit v pravdu zázraků.

                       Zas marně budu prázdno naplňovat

                       prchavým kouzlem krásy doteků

                       a předem vědět, že se nelze schovat,

                       že z lásky nikde není úniků.

                       To, co nás čeká, je jen navracení,

                       jen nové božství, nové zatracení

                       a nová cesta zpátky k oblázkům.

                       Nazpátek ke rtům, k prstům, k pohlazení,

                       k nahotě hebké, jako dětské snění…

                       Tak děkuji ti předem za lásku.

                       Za to, že víš, že marnost klopýtání

                       zas dovede nás zpátky do krásy

                       a každou chvilku, která spát nám braní,

                       na další cestu zpátky schováš si.

                       Mám právě jenom tuhle jednu víru:

                       že stále trvá oblost oblázků…

                       Tak pojď se semnou vracet, ať mám sílu

                       děkovat stále znovu za lásku.