Podzimní déšť nám crčí na zápraží

a vlastním klíčem dveře odmyká,

stojíme před ním lhostejní a nazí

a smysl dešťů nám už uniká.

 

Však déšť se jistě, jako zloděj, vkrádá

do naší krve líné k zalknutí,

proplouvá námi mrštným chladem hada

a probouzí nás jako uštknutí.

 

A ty máš žízeň, křičíš, ztrácíš hlavu,

polykáš doušky, zpitý upadáš,

vstáváš a padáš dešťům pro zábavu

a lhostejnost se v tobě rozpadá.

 

Už vidíš deště tančit na zápraží

a potloukat se prázdnou ulicí…

Stojíme čistě umytí a nazí

a nejčistší jsou oči civící.