Venkovní světla pohasla Do tmy 

se bez diáře sunou črty a obrazy v nekončícím dostihu

Opustil jsem pokoj přesycený navyklým šerem

a ocitl se na písčitém břehu příběhu

v němž kdo jiný než-li můj bratr Khor

měl by vyprávět o proměně siluet vojenského tažení

Vnitřním jihem stal se mu prý vpád přímo ke světlu

jehož žluť se prostírá na moři blankytu i s duhovými vruty

z nichž v prstencích povstávají a zase mizí víry nebeských tanečnic

Ve spirálách protínaly prý nebe jasněji a zářivěji

než maják slunce za horoucího poledního přílivu...

Vše počalo když bratr zvedal meč

a na zlomek vteřiny divně se chvějícím jasem oslepnul

aby vzápětí nabyl zcela jiného zraku pro bitvu 

a ještě hlouběji snově do ní ponořen

odhalil souběžnou tíživost a lehkonohost smrti

která zná i jiných než krvavých kouzel

Po soumraku nablízku kovového svitu plamenů

začal mi vyprávět svůj příběh

rozpomínat se na tu

která mu ozdobena nebeskými šperky

šeptavým hlasem Áditjů

dala okusit stříbřitý nektar poznání jeho vlastního údělu...