|
| |
 |
|  |
Fedrbuš, fedrpuš
Bon Malmot se prodral velkými závěsy a vběhl rozlícen do ulice. Čekal, že se zde konečně nalezne, ale opět upláchl sám sobě. Slunce mu svítilo do obličeje jako reflektor auta za deštivé noci. Auta, které se vás chystá v nejbližší chvíli srazit. A Bon už neměl dost síly, aby mu uskočil.Odvahu mu dodával jen vítr proudící jeho děravými manšestráky. Člověku se vždycky jde mnohem líp, když se má o co opřít, když si musí svou cestu razit. Má z ní pak mnohem větší požitek, víc si ji uvědomuje a s ní i sebe.
A dneska dul vítr opravdu mocně. Tak mocně, že i ptáci pevně rozhodnutí odletět na jih se po několikahodinové migraci na východ rozhodli, že tady ještě pár dní počkají než západní vítr nezmění směr nebo nezmizí.Aspoň si trochu užijou krásy podzimu, vždyť ty barvy vylákaly ven i všecky malíře z okolí.
" Bone ! " zavolal jeden z nich na Malmota.
" Ahoj Cheerio ! " koutky Malmotových úst se opět vydaly na cestu k výšinám. Je těžké tvářit se zachmuřeně s přáteli. Zamířil si to k Cheeriovi a ten se po potřesu rukou začal prohrabovat ve svém vaku ležícím vedle skládací
stoličky. Taková rybářská stolička patří k malíři stejně jako paleta a plátno, kdoví není-li ještě nezbytnější. Na ulici seděli i malíři, kteří plátno ani paletu neměli, ale židlička jim k malování budoucnosti nechyběla.
" Vem si kafe, je v termosce.. " volal na Malmota Cheerio, zatímco zápasil se druhou stoličkou, kterou pro svého kamaráda vytáhl z vaku.
Bon Malmot se díval na Cheeriovo prázdné plátno. Vítr ho trošku pomačkal a flek v levém rohu vypadal, jako by obraz láskyplně pohladila ruka, která se předtím nejméně půlhodinu se stejnou láskou oddávala obírání grilovaného kuřete.
" Jak dlouho už tady sedíš, Cheerio ?" zeptal se se zájmem Malmot.
" Od východu slunce. Světlo se dneska prodíralo mlhou opravdu pomalu, prostě krása. Ták, tady máš tu stoličku, Bone, " usmál se Cheerio a ukázal s téměř nábožnou úctou na kovové x potažené plátnem.
Malmot se podíval na nárožní hodiny, které ukazovaly čtyři odpoledne, pak zpátky na prázdné plátno a nakonec si opatrně sedl na nabídnutou stoličku.
" Co se vlastně chystáš namalovat ? "zeptal se opatrně Cheeria.
" Víš, že ani nevím ? Nějak jsem o tom zatim nepřemejšlel. To musí připlout samo, " odpověděl Cheerio a zhluboka se napil teplého kafe z oprýskané termosky," Na, ty nechceš ? Je pořád teplý, " nabídl termosku Malmotovi.
" Ne dík. Já kafe nějak nemusim. Nemluvim o jeho krásný vůni, samozřejmě, " dodal Bon, když viděl jak Cheerio pokrčil obočí, " A kdy tak počítáš, že s tim obrazem začneš ? "
" Nejsem si jistej. Dneska určitě ne, " zasmál se pro sebe a když viděl, že Malmot mlčí, začal vysvětlovat: " Víš, Bone, pro mě je na tom všem umění nejdůležitější právě prožití okamžiku, ne jeho zachování. Kdybych tu celý dny neposedával, nenasával krásu vycházejícího a zapadajícího slunce, kdybych nepoznal chladnou i hřejivou náruč ulice, nestál by ten muj obraz za nic.Takhle ale vim, že jednou večer přijdu domu a myšlenky se vzpomínkama mi pomalu sklouznou do štětce a já namaluju něco, co v sobě bude skrývat opravdové kouzlo života. Pak budu spokojen, možná trošku prázdnej a smutnej, ale to tak nějak patří k věci. Nevim, co bude potom, ale a tu chvíli se moc těšim a nechci její příchod uspěchat.. " Cheerio se odmlčel a ponořil své myšlenky do kafe v termosce.
Chvíli oba mlčky seděli a vychutnávali ozvěnu slov, která právě vyplynula ani ne tak z Cheeria, jako z okamžiku, jemuž byli oba svědky a který nechtěli přerušit. Bonovi se chtělo za ty slova poděkovat ale cítil, že by tím nějak pokazil zvláštní a citlivé kouzlo, a tak se jen dál mlčky díval na prázdné plátno, které mu už vůbec nepřipadalo prázdné.
Nakonec dosáhl Cheerio dna své termosky a odešel s tím, aby mu Malmot na chvíli pohlídal věci, že si jde pro další kafe. Malmot cítil, že se už nikdy nemusí vrátit, ale to už ho unášel proud myšlenek úplně jinam, a tak si význam té chvíle prozatím neuvědomoval.Vzpomínal na dnešní odpoledne a věci, které se rozhodly proběhnout tak rychle, že bude potřebovat ještě několik dní k uvědomění si, co se vlastně stalo. Z myšlenek ho vyrušila ruka, kterou mu kdosi položil jemně na rameno.
" Bone, ty jsi hrdina, " jak hezky a zároveň falešně zněla ta slova z jejích úst.
" Ne nejsem. Hrdina by se dokázal postavit sám sobě.." zamumlal Bon Malmot posmutněle. Kousek, který provedl dnes odpoledne, se možná objeví na stránkách nějakého místního plátku, ale on se za něj nijak hrdý necítil. Ne, hrdinou se rozhodně nestal.
To jí trochu vyvedlo z míry : " Ale, ale to jsi neměl odpovědět. Měl jsi říct, že to by na tvém místě udělal každý.. ," tvářila se trochu nechápavě.
Malmot začal působit rozčíleně.
" A o to tady jde ? Říkat jen to, co už bylo řečeno, co se od člověk očekává, aby řek ?A plánovat rozhovory předem, aby nepřišlo ticho, byť by si třeba taky mohlo být krásné ?Dlouhé řeči plné prázdných slov ? To radši budu navždy mlčet..! "
Dívala se na něj s otevřenou pusou nemaje potuchy, co odpovědět. A Cheerio v zákulisí na něj dělal bláznivé posunky.
Najednou mu všecko došlo. Zase se příliš vžil do své role a neuvědomujíc si, že stojí na jevišti, opustil naprosto vymezené hranice textu.
Pomalu se podíval do hlediště, které se utápělo v napjatém tichu. Ti lidé čekají, co jim řeknu, pomyslel si Malmot, ale já jim nemám, co říct. Až po chvíli si uvědomil, že jeho myšlenky unikají v slovech.
" Stejně je to všecko vaše vina, i když já na vás zodpovědnost házet nechci. Je to nemoc téhle doby, kdy každý má svou roli, možná i víc a když pak vleze na jeviště, těžko rozezná rozdíly mezi životem a hrou. Všichni začínáme svoje životy hrát a omíláme určené řeči, proto se historie a lidské osudy opakují., a když se někdo přece jen rozhodne přestat hrát svou roli a žít naprosto podle svého nitra, díváme se na něj jako na podivína, kterého je lepší se stranit. Život je jedna velká divadelní hra, ale mě ta komedie už nějak přestává připadat směšná !"
Za obrovského potlesku utekl do šaten.
Doufal, že je mezi tleskajícími alespoň jeden, který jeho slovům rozuměl.
|
|
|
