Sám sobě stmívám

Jsou verše co se čtou

nejlépe na lačno

v předtuše samopnoucích slov

Čekají na ně

se svěšenou hlavou

chvíle jak bílí koně

kopýtka  blízko spánku

I já tam čekám

Čas  čerpá ze zásoby

už léta si nás

potutelně zdobí

Nemohu jinak

sám sobě stmívám

Sahám za sebe po paměti

Řeč ticha zhostejněla

Kde jinde ještě

se stmívá?

Churavím

Do rozloučení deště

vnikají první hlídky zimy

Kdo jiný se mnou

nacházet bude

přátelství  mokrých skal?

Bude se dělit s nimi

o táhlé hřebeny

předtuchu sytosti

O lačné stmívání