|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
K tomuto tématu mě dovedla moje sestra. Měla ho totiž vypracovat do občanské výchovy. Zeptala se na můj názor...
Hledání sebe sama
Tento pojem je dnešním světem chápán jako najít si životní cestu. Podle mého názoru je toto jen jeden z mnoha úkolů, které musí člověk absolvovat, aby našel sám sebe. Ovšem hned na začátku si udělejme jasno: nelze najít sebe samu. Naše vnitřní podstata je nejutajenější částí života od počátku bytí. Naše existence je zřejmě jen nesmyslnou hříčkou Něčeho, jež nám dalo neutuchající, ale neoprávněnou vlastnost považovat se za pány tvorstva a planetu za svůj majetek.
Životní cesta
Životní cesta je určitá dráha, která obsahuje naše touhy, ideály, originalitu každého člověka a cíl, který nemusí být dosažen, pouze určen. Po této cestě člověk kráčí celý život, ale málo kdo si ji uvědomí. Její uvědomění si je většinou velká životní rána, jelikož uvědomění si bytí a jeho nepodstatu je pro většinu lidí depresivní, protože člověk od svého narození je pánem sebe samým a těžko mu tuto myšlenku vyvracet. Je totiž těžší žít s vědomím, že jak bytí, tak nebytí je stejná úroveň života, než žít s vírou v to, že naše existence má smysl.
Člověk, který si myslí, že našel sebe samu, tuto cestu nenašel. Podle mě je účel Někoho nebo Něčeho, aby nikdo sám sebe nenašel, protože životní cesta je mnohem důležitější a nalezením sebe bychom jednak tuto cestu ztratili a jednak našli právě tu nesmyslnost, která by nás připravila o veškeré myšlenky a tudíž o celé vnitřní bytí, které tvoří náš ideový život.
Touhy člověka
Touhy člověk nehledá, touhy přicházejí. Pravá touha není nikdy vyplněna, protože pak by přestala být touhou. Vyplněná touha se stává materiálem. Materiálem nepotřebným k životu, protože život není to, co hmatatelně prožíváme, ale to, co prožívá naše podvědomí. V podvědomí má totiž každý svět, který s nikým nesdílí a tento svět je právě nedílnou částí životní cesty, ne-li cesta samotná. Toto je svět, který si vybudoval člověk, jehož je člověk pánem a který má v celé nesmyslnosti bytí pro člověka největší váhu. Duše je největším lidským pokladem a pýchou. Duše má v celém bytí nejmenší nesmyslnost, protože materialistický svět je pro přežití, ideály pro žití. Svět nejsou domy, příroda ani lidé. Svět je směs pocitů, citů, hříchů a ideálna. Ačkoliv by se mohlo zdát, že pocity musí vyvolat nějaký materialistický jev, pocity vyvolává naše podvědomí pod představou, kterou může vyvolat nějaký materiál. Naše podvědomí je závislé na fantazii, nikoli na materialistickém světě. Pocit je pouze krátkodobý jev, ale z pocitů sestávají city, které mají charakter dlouhodobý. Cit je stav části duše. Hříchy jsou pocity, jejichž nepravost si uvědomujeme. Hřích je tedy svým způsobem také cit, tedy stav duše. Ideálno je pouze termín pro svět, který si v podvědomí vytváříme.
Ideály
Ideály člověka vycházejí z lidské přirozenosti, protože člověk hledá dokonalost, které nemůže nikdy dosáhnout. Dokonalosti tedy jako materiálu, který je pouze přítěží. Člověk s ideálem v sobě samém touží po dokonalém vnitru světa, byť jen pro sebe nebo část lidstva. Jenže svět je člověk sám za sebe, nikdy ne dokonalý. Dokonalé jsou lidské myšlenky, které vychází z člověka – protože v nich si člověk uvědomuje svou nedokonalost. Ideály tedy tvoří svět, který je dokonalý až po uvědomění si své nedokonalosti.
Ačkoliv nerozšířenějším lidským ideálem je Ježíš Kristus, to je podle mě pouze obdoba našich ideálů v lidské dokonalosti, protože sám Ježíš je jistě také dokonalým ideálem, naší dokonalou obdobou. Kdyby zprávy o Ježíši a jeho bezchybnosti kdosi nerozšířil, jistě by si lidé našli jinou dokonalost, jiný svět ve svém podvědomí. Tedy jiný pouze materialisticky, idealisticky naprosto identický.
Materialisty můžeme zřejmě nazvat ty lidi, kteří si spíše než nedokáží nechtějí uvědomit svou zbytečnost, tudíž jakékoliv ideálno zavrhují. Zavrhují nejdůležitější (a možná jedinou, to si ale netroufám soudit) část sebe.
Originalita člověka
Originalita je chápána jako zevnějšek a myšlení člověka, který se určitým způsobem liší. Ale lidská originalita je vlastní každému člověku, protože lidská duše je nezměnitelná a nikdy nedopustí být jako kdokoliv jiný. To ale bohužel člověk sám nikdy nedopustí, protože většina lidí touží být někým jiným. Málo kdo si ale uvědomí, že by stejně tak v kůži někoho jiného toužili být někým jiným. Originalitě člověk odolává. Zde člověk ztrácí životní cestu...
Lidé si neuvědomují, že jejich myšlenky jsou a budou originální. Dokud nezačnou přijímat myšlenky jiných lidí nebo snad Něčeho. Tímto neuvědomováním si odbourávají svou originalitu a stávají se řadovým materiálem. Člověk bez vlastního názoru ztrácí svět, tedy spíše jednu jeho část, a to ideálno. Protože člověk přijímající řadové myšlenky či myšlenky kohokoliv jiného za vlastní cíleně bortí své vnitřní Já, které je jediným identifikátorem každého člověka. Originalita je složka našeho života, bez níž nelze najít životní cestu, tím pádem určit cíl a svým způsobem i dokázat cítit. Cítit idealisticky.
Člověk, který je tímto materiálem, hravě odolává nesmyslnosti svého bytí, protože si přestává uvědomovat sebe samého. Těchto lidí na světě nezadržitelně přibývá a toto dění přispívá k vytvoření rasy lidí, kteří budou žít na tomto světě. Ve světě domů, přírody a lidí.
Cíl
Životní cíl musí být nejvyšší laťkou cesty. Je to nejsložitější a největší touha, která člověka provází od svého určení až do dosažení případně do konce života, protože dosažena být nemusí. Ovšem tuto touhu si člověk určuje sám. Dosažení životního cíle je stav mysli nebo podvědomí, které by nás mělo vybudit k dalšímu životu, ovšem i určení tohoto cíle je určitým povzbuzujícím prostředkem, který by nás měl vést naším světem a nutit věřit v nás samotné, jakožto i v ideálno. Snad jediným naším protestem proti materialistickému světu je právě náš vnitřní život, který si vytváříme a který řídíme. Tento protest je ovšem pouze vyřešením našeho vnitřního rozporu, jelikož Něco vládne materialistickému světu a ten má rozhodně větší sílu a moc než naše vnitřní světy. Ovšem pokud bude lidem vyhovovat tento druh protestu a naučí se žít za sebe, zůstane lidstvo zachováno, ale pokud se bude stále více lidí poddávat materialistickému světu, stane se z nás hrstka robotů.
K dosažení životního cíle musí každý projít určitými zkušenostmi, obdobími a úkoly, a to jak idealistickými, tak v tomto případě i boj s materialistickým světem. Při jeho dosažení člověk podnikl jeden z posledních kroků k poznání se. Ovšem nikoliv ke svému nalezení, protože to je opravdu nemožné. Právě proto, že pravá podstata nás zřejmě vůbec není. Jsme jen otroky Něčeho a sebepoznání nám není souzeno, protože tím by pro nás pohasl smysl žít.
Závěr: Lidé musí pěstovat svůj vnitřní život a dosáhnout tak bytí, které bude hodnotné pro každého za sebe. Svět, který je pro nás Něčím určen, je pouze nedomyšlená hra, která se nás snaží donutit stát se rasou lidí se stejnými názory a společným světem bez vizí, tužeb, citů a duší. Tohoto stavu lidstvo dozajista dosáhne, protože lidské postavení je opravdu figurkou do hry, která se snaží zničit idealisty a poslední lidi s trochou lidskosti.
|
|
|