|
| |
 |
|  |
O lásce
Láska byla, je a bude. Bohužel, bohudík. Láska je dočasný kolaps, láska je múza, která škrtí. Láska netrpí, láska je cizopasná. Láska je hodinová beseda o umění a její návštěvníci se stále mění. Nikdo neodejde z přednášky před koncem, ale nikdo není přednáškou obohacen. Láska přednáší a my jen posloucháme a chceme ji pořád poslouchat, i když nám už po šesté opakuje, že svět je náš. A že smrt není a že není utrpení. A má pravdu a opravdu není. A přece je a my mu naletíme na špek jako dravá zvěř a rveme se o něj do krve, protože je to jiné utrpení, než jsme dosud poznali. To nevadí, že je větší. Je jiné. Pak skončí přednáška a my litujeme ztracené krve, kterou jsme obětovali lásce, když nám přednášela o utrpení, které není, a my jsme ho tolik toužili poznat. Pak jsme byli vyhnáni z Ráje a přesto jsme byli lásce vděčni, že nás provedla utrpením, že nás nechala strhat se do posledního dechu. Že jsme mohli ležet v zemi, kde jsme místo vzduchu dýchali vlastní krev a pot. A všude bylo utrpení a pak se ze země vynořil obrovský ocelový kůl a projel nám srdcem tak, že roztrhal naše těla a vnitřnosti byly všude. Ale nás nebolela ta těla. Bolelo nás neutrpení v té zemi, která spolu s ocelovým kůlem zmizela a dusili jsme se kyslíkem. Zmizela a my jsme tu zemi už nikdy neviděli.
A od toho dne pořád pršelo. Ale my jsme měli rádi déšť, protože voněl utrpením. Možná, že jsme lásku neviděli, ale zavřeli jsem oči a cítili ten déšť, který nás hladil svými kapkami a našeptával nám do uší, že smrt není a že svět je náš, a cítili jsme jeho vůni, tak vonělo utrpení a prosili jsme déšť, ať nám alespoň chvíli přednáší o umění. Neboť to byla naše modlitba. Déšť jen stále našeptával ta známá tichá slova a když jsme otevřeli oči, těsně před nimi se zase objevil ten ocelový kůl a sám čekal, až na něj položíme svá srdce a pořádně stiskneme. A my jsme to pokorně udělali a zase všude ležely ty vnitřnosti. A my jsme leželi v krvi, ale měla jinou vůni než ta z naší země. A kůl to dělal čím dál častěji a my už jsme ze srdcí měli jen malou změť tkání, chlopní a cév. Ale jednou se před kůl postavila krásná postava s dlouhými vlasy, vypadala jako víla a kůl zmizel. A ta postava řekla: svět je tvůj... A já jsem poznala, že je to láska a že mi zase chce přednášet a najednou bylo moje srdce zase srdcem a krev voněla úplně jinak a tak jsem zavřela oči a nechala se unášet utrpením, dokud se nestalo něco podivného, neboť všude okolo byla zase ta krev a ty vnitřnosti, ale mnohem víc krve a poprvé jsem uslyšela hlas kůlu. Smál se, smál, a pořád se směje. Jeho smích mě dováděl k šílenství. Modlila jsem se, aby začalo alespoň pršet a aby mi láska přišla dopřednášet o umění, neboť když zahnala kůl, odešla, ale on se potom vracel znovu a láska nedopřednášela!! Najednou byla všude tma a ozvalo se tiché „svět je...“ a já jsem zakřičela, ať jde láska pryč, LÁSKO, krev už dávno nevoní, proč jsi nedopřednášela!!!? Přála jsem si, aby láska řekla: co chceš slyšet o umění...?, ale ona neřekla...
23. listopad 2001
Láska je tiché naslouchání (citát Antoina de Saint Exuperyho)
|
|
|
