|
| |
 |
|  |
O relaxaci?
„Copak Fíďo? Sněží? Vážně? Miluju to ticho, kterým vločky zní. Pojď k oknu. Něco ti ukážu. Sedneme si na stůl. Neboj, vždyť víš, že občas takhle sedím, táta se zlobit nebude.“
Odhrnula záclonu a posadila se vedle mě se zvláštně zkříženýma nohama.
„Mami, proč takhle sedíš?“
„To je siddhásana, takhle sedávají lidi, co chtějí meditovat, ale samozřejmě můžeš sedět normálně nebo ležet. Ale pozor, v leže se ti chce většinou dost spát. No, to jsem odbočila. Ve mně tahle pozice vyvolává zvláštní pocit a hned mě uklidní, víš? Když se chci na něco soustředit, sedím takhle. Prostě jí mám ráda.
Nech toho, ublížíš si. Jestli chceš, někdy tě jí naučím, ale musel bys cvičit a to se ti nechce, viď?
Podívej se ven. Ne do tmy. K té lampě mezi stromy. Pozoruj ty krásné víly zimy, jak pomalu, s něhou a neskutečnou ladností plují k zemi.
Poslouchej, slyšíš to ticho, kterým zní? Není to nádherné? Na nic nemysli, klidně dýchej a jen se dívej a vnímej je…..
Líbí? To jsem ráda. Jsi po mně.
Tohle můžeš dělat kdykoliv, říká se tomu meditace, možná spíš jen relaxace, skutečná meditace vypadá trošku jinak, můžu tě to naučit, ale až budeš starší a budeš chtít, teď ti nechci motat hlavu.
Můžeš takhle relaxovat i když prší. Poslouchat to nenápadné ševelení deště, kovový zvuk našeho okapu….Nebo bouřka. Při té se mi moc dobře usíná, je to pro mě taková modlitba. Zkus to někdy…..“
Odmlčela se a pozorovala vločky. V jejích očích jsem viděl zvláštní klid a….asi ticho vloček, co se v ní zrcadlilo. Nenápadně jsem se sesunul ze stolu a odešel pozorovat vločky jinam.
Občas jí přistihnu, jak se takhle dívá, a už vím, že je radši sama.
|
|
|
