|
| |
 |
|  |
Svědomí
„Svědomí? Ty seš zvíře! Takovýhle otázky…a vždycky zrovna když máš jít spát. Jo už vím, tobě se při tom mým monotónním breptání dobře usíná, co?….No jo, seš mazanej. Po mně.
Svědomí….., to je složitý. Neznám žádnou definici. Prostě máš v sobě takovýho malýho človíčka, kterej se ti ozve, když děláš něco, co se jemu nelíbí. Rozsvítí ti tam takovej varovnej nápis, víš? Jako v tramvaji, když při zavírání dveří svítí to oranžový světýlko a říká ti, nelez tam!! No, tak ten človíček taky. Někdy jen šeptá, že si toho třeba pořádně ani nevšimneš. Jindy, a to je horší, je sice dost hlasitej, ale ty ho ignoruješ, schválně. Protože to, co chceš udělat vede k něčemu, co je pro tebe tak důležitý, že nějakej malej človíček ti může bejt ukradenej. No jo, ale když to uděláš, on nepřestane a pořád ti to připomíná. Promění se v malýho blikajícího červíčka a hlodá v tobě, takže, ono to za ten pocit někdy ani nestojí. Je lepší ho poslouchat, ušetříš si tím spoustu problémů. Může se stát, a stává se to, že lidi toho človíčka v sobě tak ubíjej, až ho úplně zabijou a tím zabijou v sobě všechno to dobrý.
A to ještě není všechno. Svědomí je někdy strašně pružný. Víš, natahovací……“
„Jako holínky, mami?“
Ach jo, myslela jsem, že už spíš, a ty místo toho zase blbneš. To máš taky po mně.
Zní to divně, já vím a těžko se to vysvětluje, ale jednou to taky poznáš. To je stav, kdy něco chceš tak strašně moc, že toho človíčka, kterej ví, že to co chceš udělat není v pořádku, neumlčíš, ale ukecáš. Prostě mu to podáš tak, že on musí být zticha, ať se mu to líbí nebo ne, protože už na to nemá žádný argumenty. Ale on ví……..a ty pak taky……“
„A co je to agrument, mami?“
To ti povím někdy jindy. Maminka měla moc těžký a den a čeká jí ještě spousta práce, víš? Zase zítra.
Dobrou noc, Fíďo. A hezký sny.“
|
|
|
