čas od času sedmnáct bílých koní

rozechvěje kraj

v zásadě pádí vlhkým tryskem

ani se nezastaví na teplé mléko -

dusíc se kyselinou jen říhnou na pozdrav

(a taškám je to líto)

pod nimi

krása dubů souzní v upravených celcích

také sedmnáct - sladkých svící

každá sama - jak oko hurikánu - rozetmívá klid

leč knoty zhasínají, "foukni do nich" (sykne bílá stuha),

napadá sever a světlo zhasne

naprší shluk otřepaných frází

okenice roztřískají chudí duchem, a pak se vadí

komu déle vydrží dlaně (u sebe)

scházejí se ultramarínoví čerti, hrají v kostky

vsadili zlacené svícny

stolky na modlení

to že zmrzne sad

až pak se vše rozvírá - sejmutím roucha popelavé paní

sniží se obzor a zploštíš se jen ty

jdu opatrně nahý (obhlédnout škody)

v mrákotách zaostřím padlé modré z nebe

též opatrně nahé

červené u nosu

kýchneš (nachladila ses u Lurd, roso)

pak už tě nespatřím