And if you tell me the truth about the sense of life…kapka vody roztříštěná o tělo houslí,doznívjící Píseň česká, vzduch nasycený hudbou a vlhkostí, obloha šedě zatažená, rozesmutnělá.
A možná si vzpomenu zítra a pošlu ty dopisy, co jsem psala včera ve vlaku. Uložené v deskách, aby se moc nepomačkaly, dokonce už se známkou a napsanou adresou. Z té cesty vlakem si vlastně jinak ani nic nepamatuju. Znám ji nazpaměť, tuhle cestu.
Hoi Peter, ik kreeg je sms gisteren, začínám. Víš, určitě někdy přijdu na tu reggae party, už jsi mě tam tolikrát zval…S přítelem jsme se rozešli…Učím se teď pořád kolem šestnácti hodin každý den, už jen dvě zkoušky…A pak zase začnu dělat, vždy´t víš, jak moc mám holandštinu ráda…měj se krásně…
(Jsem sama doma, užívám den po zkoušce, den , kdy nikdy nic nedělám. A Falco říká steh auf, bitte, wir mussen weg hier , kom. Jeanny. A když si pustím Madonnu, snad mi dokáže číst myšlenky a pocity, and why do they always say, no regrets...but I wish that you were here with me...I can see your face in a secret place, you´re not just a memory... say goodbye to yesterday, those are words I ĺl never say...)
And if you tell me…volno je na nic, člověk pak přemýšlí o věcech, o kterých by přemýšlet snad moc neměl…the sense of life…Když jsme hráli tu skladbu, cítila jsem se tak š´tastná, i když začínalo pršet a my ještě nebyli na konci, zbývala jedna strana, nám důvěrně známá a nacvičovaná, ale s každou notou se ten velký konec blížil… jak já nechtěla , aby to skončilo. Ne ta skladba, ten pocit štěstí, aby nikdy neskončil. Pocit tak čistý a skoro hmatatelný.
Ještě jednou jsem to tak cítila. Mezi prstama nohou horký písek, jemný a jen občas větší kamínky, křik mořských racků, když se vznesli a zas opodál usadili a dívali se s nedůvěřivým pohledem. Mazlivé teplo sluníčka na nahé kůži, vlasy neposlušně cuchané větrem, bíle pěnivé vlny přicházející a mizící a na obzoru nekonečná klenutá křivka a za ní druhá strana Země.
Všechny ty zvuky moře a ptáků a v dálce houkající lodě, křik dětí, výskot a štěkající psi. A tak jsem šla a vnímala to a bylo to hluboce důvěrné.
The sense…zítra pošlu ty dopisy, v tom smysl asi přece jenom je, Peterovi a Patrikovi, budou mít radost(možná jsou taky ztracení ve spoustě všedních a naprosto ničím nevýjimečných dnů). A až se pak vrátím, zavřu se v pokojíčku a začnu se učit na tu předposlední zkoušku.