Otevřu dveře,

vidím noru!

Bohužel ne tu od Ibsena,

jen smutný opuštěný pelech,

neútulný a skličující

ve všech směrech,

ode zdi ke zdi, shora dolu,

v němž se vytrácím

do ztracena.

Knihovna plná knih a věcí,

každá z nich pamatuje přeci,

jak jsem ji našel.

Když mě znají,

proč najednou nic neříkají,

v pokoji, kde je cítit pláč,

až se mu každý, snad i vysavač,

oklikou vyhýbá?!

Vejde tam,

jen kdo vstoupit musí,

tedy já.

A střípek naděje

se v rohu cely krčí:

telefon na tebe…

…jenže ten mlčí, mlčí, mlčí…