takhle bys neměl ani na ulici
kdyby tě někdo potkal
v tomhle stavu co by si myslel
vůbec radši nelez ven
řeklo mi do tváře zrcadlo
a jak jen můžu zůstat tady
v těch zdech a když ze všech stran
roste a svírá ten dav stínů
za každým rohem cítíš
odehrávat se tragédii
ty ale nejsi doopravdy smutnej
hraješ svůj zájem i vztek
- ale podle očí jsem mrtvej!
už nikdy nechci zažít
ten pocit když jsem to vyslovil
zrcadla mluvívaj zvonivě
ale to moje má jinej hlas
štěká jako nějakej nácek
ve stříbřenkové chodbě před cimrou
červ fronty na Mici (bičující)
anebo Kiki (bičovanou)
spojenej tabákem v dechu a v potu
na konci znova zavřít oči
před strojeností těla dole
(zoufale jedno kterou si vybere)
pak zmítání tak málo milostné
a tak moc podobné hmyzímu zápasu
některým pavučinám říká povyražení…
a pořád nic než hra za hrou
COPAK JE TO VŠECHNO JEN SEN?
chodby se větví před krysami
a až zabloudilec začne klít
zohaví se panickou hrůzou
pevnej zvuk slov – rozvaří do kňučení
*
*
*
tak přesně jako tenhle zmrd
tak přesně mluví moje zrcadlo!
už nikdy v životě si nechci
vzpomenout na ten pocit
když si prohlížím sebe sama
a o tom že jsem mrtvej
nejdřív nevím a pak už jo
v tomhle stavu se stejně nedovoláš
rady času – čas není
nálady vzájemně rozpíjený
prstem v ledových květech
zahrady v rámu kreslím cestu
|