když jsem našel svého svědka,
bylo krásně na světě,
utíkal jsem před ním dlouho,
zvedal jsem své otěže,
myslel jsem, že jsou zdí,
zdí, která mě oddělí,
od světa zlého a smutného,
pravda však to nebyla,
jenom jsem oddálil bolest,
která mě čekala potom,
ale mnohem silnější a už se
s ní nedalo nic dělat.
asi útěk neměl cenu,
ale já se bojím, že pokusím se o něj znovu,
a pomalu, srazím se dolů,
chtěl jsem, aby běželi jsme spolu,
ne já sám,
na tu naší,
posvátnou horu,
tam obvykle zaplavíme se přízní,
avšak,
pak nastává sestup,
zase na to stanoviště nejasnosti a nejistoty,
která rychle pomíjí
a někdy se zcela vypaří
mlha
|
