Seděl tiše u stolu a pomalu, protože jeho pohyby byly čím dál

malátnější, upíjel z láhve vodky, která stála před ním. Jeho mysl už byla

značně zamlžená, ale přesto se odhodlal k ráznému činu. Otevřel zásuvku

stolu a vytáhl z něj nůž, kterým se otevíraly dopisy. Ano, teď už stačí

jen jedno pomalé zaříznutí a bude konec všem starostem. Pomalu uchopil

nůž do roztřesené levé ruky a přitiskl si ho k žíle na zápěstí. Potom

však, stejně náhle, jakoby vyděšen svým činem, ji zase rychle

stáhnul. Ne, to nedokážu, všude by bylo mnoho krve, to nezvládnu. Proč jen

nejde zemřít v mžiku a bez zbytečné bolesti. To by bylo tak nádherné. Už

nemá smysl, abych tu dál tak živořil. A potom, ve snaze vyjít vstříc

sladkému zapomnění, obrátil do sebe zbylý obsah láhve. Už nezbývalo

moc, aby se pohroužil do bezesného, ale o to víc uklidňujícího

spánku, když v tom zaslechl ten hlas.
"Tak ty bys rád zemřel rychle a zcela bezbolestně?"
Nevěděl, kde se tam ten hlas najednou vzal. Byl tím tak udiven, že se

nevzmohl na žádnou reakci. Ostatně, stejně už by ve svém stavu nedokázal

formulovat souvislou větu. Nakonec se přinutil a pomalu přikývnul.
"Dobrá, to je to nejmenší. V tom ti mohu snadno pomoci." To pronesl ten

hlas. Pokusil se zvednout hlavu směrem, odkud přicházel, ale ačkoli se mu

to po velkém úsilí opravdu podařilo, nikoho neviděl. Hlas dále

pokračoval.
"Chceš tedy zemřít rychle a bezbolestně?"
Opět přikývnul jen s největším úsilím, ale v mysli se mu vynořila

zbloudilá myšlenka, vyvolaná vcelku oprávněnou pochybností. Nevěřil tomu

hlasu, že by mohl něco takového zařídit.
"Tak ty mi nevěříš. Dobře, podívej se na tu láhev, co stojí před tebou."
V tom samém okamžiku, kdy na ni upřel svůj roztěkaný pohled, se ozvala

rána a rázem místo láhve zůstal na stole jen skelný prášek.
"Vidíš? A stejně rychle bys zemřel ty. A vůbec by tě to nebolelo, stalo by

se to totiž opravdu velmi rychle. Tak co ty na to?"
Ohromeně zíral před sebe na to, co zbylo z láhve.A náhle se z ohromení

stala radost. Konečně se mu splní jeho velké přání. Hlas opět promluvil.
"Vidím, že jsi s ukázkou spokojen. Dobrá tedy, stane se, jak si už dlouho

přeješ. Ale mám jednu podmínku. Společně s tebou ve stejném okamžiku a

stejně rychle zemře ještě někdo druhý. Na tobě je, abys toho druhého

vybral. Je to tak snadné, můžeš si vybrat kohokoli, komu přeješ, aby

zemřel. Někoho, kdo ti ublížil, ale klidně i někoho úplně jiného. Prostě

kohokoli."
Tak to bylo na něj přece jen moc. On by nikdy nikomu nedokázal

ublížit. Nikdy. Sice si ve svém alkoholovém opojení neuvědomoval všechny

souvislosti, ale stejně mu bylo jedno jasné. Bylo by to, jako kdyby

nařídil, aby někoho, kdo o tom nemá ani nejmenší tušení, v jediném

okamžiku připravili o všechno, o život, o práci, o lásku, prostě o

všechno. Když si uvědomil, že sám už o většinu z toho přišel, rozplakal

se. Přece nemůžu někomu jinému způsobit to, co mě sžírá tak

neskutečně, že si již nepřeju žít. Ti, co by po tom mrtvém zůstali, by

přece nemohli za moji troufalou prosbu skoncovat se životem co

nejrychleji a nejbezbolestněji. Copak se má někdo trápit kvůli mojí

zoufalosti a beznaději? Mám právo někoho přivést do neštěstí jen

proto, že celý můj život je jediným velkým neštěstím? Ne!!!
Náhle se odhodlal k ráznému činu. Proč by měl někdo trpět za jeho

bezmoc. Popadl nůž na dopisy a prudkým pohybem si jej vrazil do

srdce. Umíral rychle a s vědomím, že kvůli němu sice nikdo plakat nebude

a že nebude nikomu scházet, ale také s vědomím, že on sám nikomu

nezpůsobí bolestnou ztrátu.