|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když se člověk vypraví v červenci na týden dovolené do Slovenských hor a sobota celá proprší, profouká a teploměr ukazuje cca 10 st C v nížině, avšak v poloze 800 m.n.m. a výše, třeba právě na Čiernom vrchu, který leží v nadmořské výšce 1060 m, je nutné už mít čepici, rukavice, zimní bundu a boty, tak na druhý takový den už se připraví trochu lépe. S tím, že se v neděli vezmou vysoké gumáky po jednom slovenském ujovi, větrovka, která jen tak neprofoukne, veselý pes, který vypadá smutně a ještě kus dobré nálady k tomu a jde se po cestě známé, v poloze maximálně cca 650 m.n.m.
a když se tak dobře jde, vítr neubližuje, déšť nevadí, tak proč se nedat kousek dál, po jedné moc pěkné cestě, kde jsme šli kdysi dávno a z obav se nepustili dál, ale to jsme přece byli ještě mladí, bojácní a kraje neznalí, kdežto teď jsme dopělí, světáčtí a kraje velmi znalí a navíc, přestalo pršet, juchůů. Stromy v mlze vypadají nádherně, všude klid, nikdo nikde, vítr zas taky moc nefouká a nohy mám pořád suché, i když v těch holinách není chůze po horské cestě dvakrát skvělá, ale já jsem holka zdatná, takové věci mi nevadí.
Došli jsme k chatě, kterou jsem si ještě pamatovala z minula, zazubili se na les, odpočinuli pod stříškou, která stejně nebyla potřeba, protože se na chvilinku vyjasnilo a pokračovali krásnou mhou dál, s velikým přesvědčením, že dojdem na jednou známou louku, která je na druhé staně hory a pak už rovnou kolem oveček do Čičman. Ano prosím, velké kulové.
Objevovala se přede mnou stále nová a nová cesta, která vedla, ano, ale kam, jsem byla vnitřně přesvědčená jen já jediná a toto směr štěrkové lesní cesty změnit nedokázalo. Metafyzika není příliš mým silám zatím blízká a hnout horou se mi taky ještě nedaří, tudíž jak to tak bývá, došla jsem na rozcestí, kde jsem se ztratila. Ano a po chvilce doleva nohoru a zpátky na druhou cestu dolů jsem bezpečně věděla, že jsem se ztratila opravdu, že hory, které jsem občas zahlédla opravdu neznám a že tamten strom není onen strom a že vrátit se zpátky by znamenalo dobrých 18 km. Byla jsem sama v mlze, v neděli odpoledne, drobně mžilo a bylo ticho, najednou bylo strašné ticho. Nezněly mé jisté kroky po skřípajícím štěru, který každý dopad mé gumáky jemně rozprášil kolem. Už jen šumělo listí a protější blátivé svahy se ztrácely v oparu. V té chvíli jsem začala možná uvažovat trochu panicky, ale hlavně reálně, že i kdybych zavolala o odvoz, že by řidič nebyl schopen dojet na tuto stezku svým osobním vozem, že ani nevím, kde pořádně jsem natož abych to uměla vysvětlit někomu, kdo v těchto místech autem nikdy nebyl. Tak jsem se rozhodla jít tou druhou cestou a modlila jsem se za zázrak. A on se stal.
Najednou se naproti mně ukázala tři terenní zablácená auta, jak vyjížděla z hory, pomalu, za sebou, abych krásně dokázala první vůz zastavit sepnutýma rukama v prosbu a sdělit dvou chalanům, že som sa ztratila. Asi zapůsobily mé maskáče po mamce a galoše po ujovi a samozřejmě můj mokrý pejsan, že mně chlapci kusok cesty svezli a přitom mně poučili, kudy se vydrápat, abych se dostala na silnici, kterou už znám. Dokonce se spolujezdec kvůli mně přesunul na zadní sedadlo a držel mi krosnu, wow :-).
Po silnici, která vedla do Čičman už to bylo pár kilásků, asi tři a já si v tom nečase vyšlapovala, jak kdybych byla na obláčku a procházela se po lázeňské kolonádě. U křížku pod stromem jsem si ještě musela symbolicky na chvilku sednout, vydechnout opravdovou úlevou a vyfotit ty kopce, které přece ZNÁM
a z povděkem pak také ceduli u vesnice, kterou také ZNÁM a ve které dokonce bydlím, protože tato skutečnost se mi v jednu chvíli zdála neuvěřitelná.
A z toho vyplývá, že ke štěstí člověku stačí vlastně jenom křivá cedule:-).
Tak bloudění a důvěře zdar!
|
|
|
