|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Na svoje narozeniny jsem si nadělila výlet a těšila jsem se na něj daleko více ve svých myšlenkách, které skutečnost snad ani předčít nemohla. Poslední dobou mně baví mé představy a sny, to krásné těšení, které naplní momentální bytí..ale pak dokonce hrozilo, a to dvakrát, že mi to letost kvůli práce nevyjde, o to více jsem se pak těšila, možná jsem se také bála, že mi to nevyjde tak moc, abych se pak mohla tolik těšit...a ne, žádná záludnost se nekonala. Dorazila jsem do kempu a užívala si pocit, že teď už se opravdu nemůže nic pokazit, krom počasí nebo hluku.
Dostala jsem chatičku stranou, trochu od hlavní cesty, abych se nemusela bezprostředně setkávat se 70 dětmi, které měli na druhý den dorazit a pak měli zase odrazit a přijet další. Tím mně uvítala paní domácí a ještě tím, že ráno budou sekat trávu, tak mi třeba ta chatička trochu stranou nějak pomůže. No a moc nepomohla, protože pan sekačka mi u snídaně jezdil sekacím strojem přímo pod nosem, ale jinak byl v kempu opravdu klid. O to víc jsem se pak děsila návratů z výletu, ale nakonec taky ouki, mládež sice byla všude, ale kupodivu na mých cestičkách z kuchyňky, v kuchyňce a zpět se nehemžil žádný mládežník.
Ve čtvrtek 1. 9. 2016, druhý den po svém ubytování, jsem měla jasný turistický cíl - objevit modrou, kterou jsem nechala viset ve vzduchu cca dva roky od předposlední návštěvy, ale opět se mi podařilo zbloudit, ale jinou cestou, takže i tak měla výprava svůj význam a spád a nakonec jsem byla, ale ráda, že jsem se dostala na stejnou silničku ve věsničce Podlesí, která mně po 5 ti km zdárně dovedla do Budišova. Viděla jsem zase oblíbené točníky v dáli za horama a chtěla dojít k rozcestníku Zlatá lípa, ale nedošla, neboť cesta se motala čím dál více, dvojila a trojila a pak opět spojovala, tu a tam se vynořila modrá značka, osamocená na stromě, která mně dokázala dovést k bujarému výbuchu veselí, pročež se opět ztratit, zcela bez udání důvodů a svést z cesty úplně. Posléze jsem zjistila, že tam vlastně vůbec neměla ani co dělat, takže díky Bohu a kopcům s vyhlídkami do kraje a nebezpečným dekoračním kravám, jsem tu cestu nechala opět viset ve vzduchu do příště a tak to bylo. A vlastně bylo to tak krásné, zapomněla jsem přece ještě vzpomenout na popříjezdové večerní výstupy do kopců a splývání s okolní krajinou, která asi kdysi musela být velmi bohatá na dřevo, protože široko daleko, kam oko dohlédne, jsou louky a kopce a na nich louky a občas nějaký ten lesní prsk a tak ty stromy asi posloužili svého času k obživě obyvatel v dřevařském průmyslu.
Pozn. /Simyslim :-)/
Má to však své výhody, magická posezení na vrholku kopce, kdy vše již obestře tma a vyniknout tak nádherné hvězdy a člověk by pak jen seděl s hlavou zakloněnou.
pak vzpomenu ranní venčení psiska, kdy je kemp ještě tichý a já jen otevřu zadní branku a jsem v lese, zalitém prvními paprsky, kdy se pes poeticky vysere a než k tomuto dojde, já dojdu k rybníčku, jehož ranní zrcadlení byla by chyba nechat si ujít.
Další den jsem měla opět celý jen pro sebe a to jsem se rozhodla prozkoumat po červené značce okolí za zříceninou Vildštejn a okolí Kružberka, ale po dosažení bývalého hradiště se na obzoru počala blížit apokalypsa, nebe rudlo, černalo a žloutlo, ptáci utichali, hmyz již nebzučel, zlé znamení, jen když jsem hlavu otočila, stále ještě slunce svítilo, ale chabé naděje mi dávalo. Ani deštník jsem neměla, to mně trápilo nejvíce a to, že se červenal směšně lehký v chatce.
Musela jsem tedy experimentovat a poddat se, tak jsem tak bloudila po lese, hledala úkryt, viděla dokonce lesníky kteří předčasně ukončili svou práci a jen čekali na odvoz a to mně už docela přesvědčilo, že něco propukne a bude to velké a tím mi to sebraho odvahu a přiblížil se pan Strach..
Leč nic nepropuklo, všechno se tak nějak zpátky vrátilo do klidu a míru a Verun zůstal nezmoknut. Leč zkrácen o část výletu, kterou si však vynahradil večer, po večeři, kterou si uchystal v kuchyňce, kupodivu opět prázdné. Nacpal si bříško fazolema s tuňákem a vyrazil do podvečerních kopců, osamělý Verun, v osamělých kopcích, poseděl si na vršcích a vstřebával kouzlo krajiny. Dlouho po soumraku, po paměti a se zapojením nočího zraku pak dorazil k ztichlému spícímu kempu, potichu otevřel branku a po sprše si ještě vychutnal posezení na verandě chajdy s horkým meduňkovým čajem.
Další den již byl dnem odjezdu, tak jsem si nostalgicky zabalila vše potřebné, batoh byl stejně těžký jako ze začátku, ach jo, ale nevadí...rozloučila se s kempem a domácími a odešla po 10 h ranní ještě na poslední výlet, abych stihla vlak na 15:30. Prošla jsem Starooldřůveckou silnicí směrem k břidličnému lomu, ale těsně předtím jsem polní cestou odbočila na kopeček směrem na Svatoňovice. Cesta lemovala trať a dál se pak vinula loukama a pak se mi ztratila v lese, ale cestu jsem opět našla a okruhem jsem se vrátila ke kempu a za ním si ještě udělala poslední posezení s výhledem na kopce a městečko. A vůbec jsem se necítila smutně a věděla jsme proč, protože jsem se neloučila na dlouho, s tím, že rozhodně navnadím svého Davida ( což už vlastně navnazen byl ) a přijedem ještě v polovině září, cca za 14 dní. Takže juchůů, Budišově těš se :-).
A pak přišel den 16. 9. a my, všichni tři, vyrazili. Počasí se už mělo pomalu kazit, ale Davidovi to nevadilo, ba právě naopak, tak mně v tom případě jen tak trošku. První den byl pátek, já vyšla z domu o něco dříve, abych si ještě užila počátky podzimu u Odry nedaleko nádraží, protože vlak jel až o půl jedné. Byl den ještě hodně teplý, takže léto.
Pak jsme se šťastně motoráčkem dopravili do cíle a kolem 16 h se už vesele zabydleli, abych Davida mohla vytáhnout co nejdříve přivítat se s kopci a loukami za kempem. Trochu brblal, že jsem mu zakázala první příjezdové pivo v hospodě, ale vidina chlazeného kozla v plechu na kopci ho uchlácholila. Musela jsem ho trochu namotivovat, aby se mnou chtěl vykonávat všechny ty cesty necesty, které si chodím, když jsem sama, takže jsem nešetřila supervlativy a výmysly o lesních skřítcích a zázracích v noci, kdy jsem ho ještě připravovala na noční výpravu po večeři. A jelikož byl úplněk, tak jsem ho na ten kopec dostala i pak a tam jsme seděli jako pod lustrem skoro hodinu. Sami, jen měsíční světlo a ticho. Než si Davídek vytáhl moil, že si zahraje hru. :-D :-D
Druhý den už mělo pršet, ale já se probudila do sluníčka, při ranním venčení mně ještě provázelo až k rybníku, ale po snídani a po tom, co David vykoukl z pelechu, zalezlo a po cestě směrem k břidlicovému lomu začalo pršet. Ještě předtím si David dal na pařezu opožděnou snídani, prý že se raději vyspí a nají se pakvenku, rozumné, avšak s tím že u toho bude tančit vosí tanec, nepočítal. Jsem si pobaveně vychutnávala nápoj a pozorovala jeho vrežedné pokusy, když se kolem vosy oháněl nožem, pobíhal od pařezu na cestu a zpátky a mezitím se snažil nacpat si kus sýra do pusy. Vosa se prostě zamilovala a museli jsme brzo odejít. Jak to dopadlo s jídlem, si už nevybavuji, ale myslím, že ještě jeden úhybný manévr na cestě mu dovolil strčit si i poslední zbytek snídaně do pusy, aniž by spolkl vosu. Kupodivu jsem se vyhnula i stížnostem během cesty na žaludeční vředy a podobné peripetie z rychlého stravování. Třeba mu došlo, že jsem za to dnes opravdu nemohla já :-).
Pak už deštníky a celý den drobný déšť provázel naše šlépěje, vedly nás však cesty kolem dřevěnných přístřeší, kolem matoucích značek, kolem jednoho úseku dokonce i 5 tkrát, kolem brblajících potůčků a klokotajících toků, pod mokrými listy, nahoru a dolů, abychom s přívalem náhlého slunečního svitu dorazili do Budišova, na nákup kvalitních surovin v místních večerkách :-D Stále za svitu se mi podařilo vytvořit krmi a pak se spustil opětovný déšť, což znamenalo další obrovskou vlnu Davidova nadšení a my po večeři vyrazili ven, do mlžných temných lesních palouků. Ovšem, mokrá tráva nás pustila jen kousek, ale i tak jsme si zabrali místo v dřevěném altánu u rybníčku anebo s deštníkem vedle něj, jak jsem pozděni odmítla poslouchat Davidův noční metál. :-)
Den třetí bylo krásně, my nemuseli spěchat, paní domácí nás potěšila, že netřeba vyklízet chatku do 10 h, ale kdy budeme chtít, tak jsem si vychutnala venčení, snídání, věci jsme pěkně nechali na chatce a vydali se do míst, kde jsme první den seděli v noci při měsíci v úplňku a ještě kousek dál a já bych nejraději co nejdál, ale už bych toho chtěla asi moc a navíc, bylo třeba Davida příliš netahat do kopců, už tak jich měl za sebou příliš na jeho " křehkou tělesnou struktůru ", tudíž se za tělesnou struktůru dal skrýt i nutný návrat k vlaku, který se mi nechtěl vůbec připomínat.
Poseděli jsme si na kopcích, jednou tam jednou tuhle a mířili pomalu ke kempu, okruhem kolem vrchni strany rybníku. Ještě jsem stačila zakopnout o krásný hřib kozák, který jsem samozřejmě logicky přece nemohla vláčet v sáčku až do Ostravy, ale byl nelogicky stejně utrhnut a nekompromisně mi podán a vydržel, až do večeře :-).
Pak jsme si poseděli ještě nad rybníčkem a bylo. Papá napřesrok a šup na nádraží a za nádražím ještě poslední rozloučení na louce.... a teď už opravdu fňuk.
|
|
|
