Mistr oblékl malířský plášť, zažehl ještě jednu třísku pro více světla, aby prorazilo poloslepotu jeho očí a začal na čisté plátno malovat pozadí.

Všechny můzy se seběhly mu na pomoc, obletovaly jej, konejšily ho, našeptávaly mu do nitra odstíny barev a muž jim naslouchal, nechal svou ruku vést čarovným tancem vil doprovázený rytmem tamburíny umělcova talentu.

Z ulice sem dolehl táhlý basový tón lesního rohu doprovázen rázným chraplavým oznámením ponocného druhou ranní hodinu. Všechna síla muže odplula pryč jako věneček z polních kvítí, které uvila dívčina, čekajíc na svého milého, v naději, že se brzy vrátí. Paže mu poklesly, paleta se svezla a umazala mistrův plášť. Muž usedl na židli, rej vil ustal a on osaměl v beznaději na dokončení jeho posledního velkého díla. Do svítání to nezvládne a jak vlastně vypadá pes rasy, jež mu má být nejmilejší ? Vskutku, pozadí bylo nepopsatelně překrásné, odstíny barev jakoby propůjčila sama Matka příroda, květiny zářily všemi barvami, kapky ranní rosy se zdobily ohnivými jiskrami rozbřesku, tráva dýchala a po obloze poletovali ptáci vítající nový den. Ale to nejhlavnější tu chybělo.

" Červený pes !... Kdo kdy viděl červeného psa ?! Co je to za nápad ? ", kroutil ztrápeně svěšenou hlavou a z ruky na zem upadl štětec.

Od vyhaslých kamen v koutě to sledoval ležící pes. Taky byl soužen skličujícím pocitem, který měl jeho pán. Tolik by mu chtěl pomoci, ale nevěděl jak, jen tichounce žalostně pískal. Starý pán vstal, sundal si plášť a odešel si lehnout do zadní místnosti, poněvadž vzdal poslední výzvu života. Byl k smrti unaven a nevěděl, zda-li se ráno probudí nebo zda-li bude povolán k věčnému odpočinku, po kterém tak trochu i toužil.

Vše pro něj ztratilo význam. Zákazník, který brzy přijde, myšlenky na odměnu i ty tři zlatky. Usnul zasloužilým spánkem. Ticho se rozprostřelo místností. Z ulice bylo slyšet smích studentů vracejících se z nočního flámu v hostinci na rohu, doprovázených slečnami nevalné pověsti.

Pes chvíli zíral za pánem, který vešel do ložnice, pak se opět položil na podušku s očima upřenými na mistrův obraz. Chtěl mu pomoci, ale jak ? Kdyby byl člověkem dokončil by obraz sám. Přišoural se pod obraz a přičuchl k němu. Pohlédl na police s barvami. Byla tam i ona červená. Tu se vedle stojanu zjevila průhledná osoba v dlouhém světlém závoji s vlasy země se dotýkajících. Pes se ji díval do tváře a vrtěl přitom ocasem. Postava k němu napřáhla něžnou ručku, rty se ji nepatrně pohly. Dlouze se na sebe dívali a pes jako na souhlas odfrknul. Odrazil se, vyskočil na podstavec s obrazem a převrhl jej. Obraz s hlukem dopal na zem malbou vzhůru. Pes se ohlédl, zda-li neprobudil svého pána, ale ten spal, jako když ho do vody hodí. Pak předníma nohama se opřel o stojan v policemi a převrátil jej. Sklenice se rozbily a kaluže barev se smíchaly v duhové spektrum. Červená barva byla na kraji všech ostatních a tak se k nim nepřimíchala. Pes se v ní několikrát poválel až jeho srst byla nasákla jako malířův štětec. Přeběhl místnost, zanechal za sebou na dřevěné podlaze červené otisky stop jeho tlapek a stočil se do klubíčka uprostřed obrazu.

Mistr ssebou prudce trhl, probuzen zlým snem. Zaposlouchal se do zvuků příbytku, ale nic zvláštního nezaslechl. Pokusil se zvednou z postele. Srdce bušilo jako kostelní zvon, krev se nahrnula do hlavy až zavrávoral a upadl zpět. Ležel na zádech dívajíc se do rohu místnosti kde pavouk křižák požíral tučnou mouchu. Uvědomil si, že je stále živ, že kmotra zubatá se ještě zdržela, aby mu nechala  dopít kalich hořkosti jeho života, který byl o to trpčí, když si vzpomněl na nedokončený obraz a podivného večerního zákazníka. V tom u dveří cinkl uvítací zvoneček a panty vrzly. Malířovi se sevřelo leknutím hrdlo.