Josephu Haydnovi

 

Ještě za časů her volal jsem ozvěnu,

sál jsem potůčku šum, vstřebával lesní zpěv,

                v hájích Bohemiiných,

                brzy zabloudiv, ponechán.

Tu mne uchopil spár, zachytiv spícího

kadeř, velepták Noh se zvučným křídlem svým,

                a od Vltavy břehů

                spěšně nesl mne k Dunaji.

 

Víc tu vyváděl proud, a tam, kde hučel hvozd,

stále vášnivěji bušila mladá hruď;

                neviditelné harfy

                předly, však znovu táhl mne

vzhůru génius, dál, skrz melodický vzduch,

jaká slast! když mne nes, a na kvetoucí stráň

                trochu tiššího Rýna

                zas mne, bdělého, upustil.

 

Toho kouzlení zde, ó, byla bez konce

plnost čistějších krás s tóny jak z mramoru!

                Snad chór andělů mámil?

                Hymny prvního dne? když duch

chaos provanul svým staň se, a byla v tom

láska, lahoda, lesk, a mezi točnami

                spustil zemí i sluncí

                jásavý, skočný kolozpěv?

 

Tvůj um, Haydne! to byl. Čistšímu uchu tvých

mladých zasvěcenců to staň se znělo tvé!

                V souzvuk všehomíra jsem

                vstoupil. Hle! stvořeného dík,

tvůrče! přinášejí tóny mé koktavé

tobě, kterýs je svým nadšením vyučil.

                Blahosklonně vem dar, jímž

                měsíc slunce ctí večerní!