TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 10.11. Evžen

Všechny rubriky

Poezie

> Poezie

>		Klasické verše

> Básnické slovo

> Všehochuť

> Teorie poezie

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Nad starou fotografií děvčátka
Autor: Satran (Občasný) - publikováno 3.3.2010 (08:00:00)

Nad starou fotografií děvčátka

(věnováno Anně Fárové)

Mrtví jsou zde a já tam,

na pobřeží jižním, francouzském,

dávno na břehu vídáván

s děvčátkem se zarputilým výrazem.

Je mi dobře, když ten vzdor pozoruji.

Je mi smutno z prchavého okamžiku,

jenž, nelítostně zatnut ve fotografii,

se vytrácí v upoceném dnešním zvyku.

Hlava víří představami

slunce, větru a dětskosti.

Bolí srdce - plačtivé vědomí

nevyhnutelné slabosti.

Bezvýchodná únava rána.

Kde jsi, děvčátko moje slunné?

Někde v proudu času skrývána,

na písku mé duše stopy rozpálené.

Poznámky k tomuto příspěvku

jafa (Občasný) - 3.3.2010 > "Hlava víří představami slunce, větru a dětskosti". To je milé, stejně jako spojení děvčátka se vzdorem. Ačkoli je to asi trochu "přepoetizované" a ne ohromujícně originální, věřím té výpovědi a působí na mě. kde jsi? rozpálené stopy na písku mé duše ta představa je skoro závratná, když se čtenář poddá...

		<reagovat

Věza (Občasný) - 3.3.2010 >		Doporučil

		<reagovat

jafa (Občasný) - 3.3.2010 > Vážím si básní, z kterých je cítit, že musely být napsány z důvodu básníkovy duševní hygieny. Čím méně jsou uhlazené, tím víc té původní energie v nich je. Toto je uhlazené dost, ale přesto myslím literární uhlazování stopy v písku zcela nezahladilo.

		<reagovat

čtenář BERYL.K - 3.3.2010 > působivé

		<reagovat

BERYL.K (Občasný) - 3.3.2010 >		Body: 5 Doporučil

		<reagovat

Mbonita (Občasný) - 3.3.2010 >		Body: 5

		<reagovat

ariel (Občasný) - 3.3.2010 >		Body: 5

		<reagovat

andzi (Občasný) - 3.3.2010 >		Body: 5 Doporučil

		<reagovat

šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 3.3.2010 > Text je opravdu hodně niterný, tady asi vytrysklo ven něco těžkého, ale osobně mi na rozdíl od Jafy uhlazený moc nepřijde, naopak, spíš z něj mám dojem upachtěnosti. Navíc mi moc nesedí, když se autor snaží dobrat podstaty skrze výrazy čpící patosem. Nejhorší ale je, že mi to připomíná texty doby národního obrození.

		<reagovat

chinagirl (Občasný) - 3.3.2010 >		Doporučil

		<reagovat

Zeanddrich E. (Stálý) - 4.3.2010 > " ."		Body: 5 Doporučil

		<reagovat

jafa (Občasný) - 3.3.2010 > ((..vizte poštu..))

		<reagovat

	Satran (Občasný) - 4.3.2010 > jafa> Jasně, to je pěkný faux pas, díky!

		<reagovat

sklem (Občasný) - 4.3.2010 > místý ano, místy ne		Body: 4

		<reagovat

egil (Stálý,Redaktor) - 4.3.2010 > Ano, jafo, tvoje verze je jistě o několik řádů lepší. Patos se mění v nostalgii, i když stále dost těžkotonážní; přesto.. jak já to vnímám - kdybych měl říct, co je/může být "najsnadnějším" a zároveň nejsvůdnějším energetickým impulzem básnického gesta, byla by to nostalgie (která se, není-li člověk dostatečně soudný, může zvrhnout právě v bezuzdný patos)..... Je to silný zdroj - člověk neustále něco ztrácí, opouští.... a za sebe můžu říct, že s touto nejsamozřejmější poetickou emocí zápasím celý život, nostalgie si mě přímo podmaňuje..... Možná právě proto mě pak tak vadí, když ji čtu, když vidím, že se jí autor zkrátka oddal.... Navíc - pokud se jí zcela podvolíš, zpravidla tě pak svádí ke klišé (a těmi klišé nemyslím nějaké nadužívané slovní vazby, ne, mám na mysli myšlenkové/emocionální vzorce, které se znovu a znovu opakují a přímo touží být vyjádřeny - pokaždé svým způsobem podobně, ačkoli třeba i jinými slovy - nevyhnutelnost, stopy, zastavený čas......). Líbí se mi, pokud se autor trochu vzepře, pokud ten silný tvůrčí impuls (protože na tom se shodnem - ta silná energie v základech textu být musí) dokáže nějak transmutovat - když ta báseň pak třeba není o tom pocitu, ale o sobě..... třeba psát o hladu, když umírám na žízeň (jedna z možností), anebo použít naprosto střízlivý jazyk.... nebo - snažit se propracovat k nějaké jiné perspektivě, než je ta nejsnazší - než je ta, která pocitem tlačí na žebro... prostě s tím pocitem pracovat, použít ho coby tvárnou matérii (anebo element otevřený úplné nebo parciální transmutaci...)...

		<reagovat

mademoiselle secret (Občasný) - 8.3.2010 >		Body: 5

		<reagovat

Čtenář - 9.3.2010 > Tak nějak obecně ke všem poznámkám: Díky za všechny podněty, myslím, že žádný nejde mimo, až mě to zaráží. Já jsem nikdy nic předtím nenapsal, slovem moc nevládnu, literární ambice nemám; psal jsem to, když mi bylo dost nedobře, a byla to pro mě ojedinělá zkušenost, která mě svým způsobem posunula, když jsem cítil, že jsem se dotkl nějaké sféry imaginace, která už stála mimo můj osobní svět. Vím, že tam jsou krpy v rytmu, ve formě, samo o sobě je to co do slovníku patetické, to je pravda; párkrát jsem se musel spokojit jen s přibližným výrazem toho, co jsem měl v hlavě, ale přesto jsem měl jasný pocit, že jsem to původní a dost nekompromisní a naléhavé úplně nesetřel. Zveřejnění na totemu byl vlastně i takový experiment, zajímalo mě, jestli si to přecejen nenamlouvám ...

		<reagovat

Emmet_RAY (Stálý) - 9.3.2010 > viz šedé a egil.		Body: 3

		<reagovat

čtenář L.S. - 23.4.2010 > děsivý první verš. Neradno jej přehlédnout, protože předznamenává celý text. - promlouvá duch zemřelého, otec děvčátka z fotografie? - přítomnost smrti dodává vzpomínce ostří i svíravost, s kterou osvobodivě kontrastují obrazy prosluněného štěstí. - nostalgická nota je patrná, ale jelikož v textu nikde nenacházím snahu o přibarvené, kašírované, nebo jinak poeticky lákavé sdělení, nemůže se jednat o sentimentální kýč nebo něco podobného. - tenhle text je stále ještě nevinný. a také, když jsem jej sledoval slovo za slovem, nenašel jsem nic, co by do výpovědi nepatřilo, nebo tam zelo, ve smyslu nastavené intence sdělení, jako prázdno. je možné, že báseň byla psána spíš z pohledu autorova prožitku než z pohledu výsledného tvaru, ale tím spíš je nechtěným políčkem lyrickým soustruhářům, kteří honí své tvary se smrtelně vážným výrazem na strništích. - jistě, i to je (jejich) hra. - ale rozdíl mezi nimi a tímto textem je v tom, že zde je nezadržitelné uplývání, stárnutí a ztrácení hrou doopravdy, hrou která bolestně vyplňuje celý prostor, hrou obnaženou z jakýchkoliv kulis. A navíc, pokud jde o tvar samotný, není se zde za co stydět ani v kontextu přísnějších poetických měřítek, natož v kontextu úrovně tohoto serveru a někteří redaktoři by udělali mnohem lépe, kdyby si své dvojky a trojky rezervovali pro místní notorické kýčaře a kýčařky, když dávají tak okázale najevo, že chtějí něco kultivovat.

		<reagovat

Cybermud (Občasný) - 8.3.2010 > Je zajímavé jak někdo může hodnotit básně... :))) Ta negativní hodnocení mi zní jako by někdo říkal: "Vaše srdce vydává při úderu špatný zvuk"... Dobré pro doktora, pro básníka naprosto zbytečná informace. Když je báseň napsaná z vnitřního pohnutí, kritiky jí netřeba.		Doporučil

		<reagovat

	šedé (Občasný,Šéfredaktor) - 9.3.2010 > Cybermud> Myslíš? Z vnitřního pohnutí byly už napsané i texty, jejichž nebezpečnost se posléze ukázala jako dostatečně závažná. Navíc, tady nejde o jeden zvuk, ale o celý orchestr, který, proto aby mohl hrát, musí se nejprve sladit.

		<reagovat

	čtenář L.S. - 23.4.2010 > Cybermud> napsal jsem svůj komentář ještě dřív, než jsem si přečetl tento, a jsem rád, že se mohu ztotožnit s metaforou o "špatném" rytmu srdce. - bohužel, je to někdy tak, že i lidé, kteří mají cit pro vnímání poezie, pro stromy zapomínají na les. - ovšem i těch, s nimiž nesouhlasíme, je třeba si vážit, neb i skrze ně se stáváme sebou. - proto říkám: egile, díky!

		<reagovat

egil (Stálý,Redaktor) - 4.3.2010 > Pro mě slabé. Z hlediska formálních prostředků (rytmus, děsivé rýmy jako dětskosti / slabosti) i z hlediska nějaké myšlenkové podstatnosti.. z textu chlístá patos, vlastně je celý na patosu postavený.. ne, tohle opravdu ne.		Body: 2

		<reagovat

	Čtenář - 4.3.2010 > egil> Mrtví jsou zde a já tam – na jižním francouzském pobřeží. Dávno jsem vídáván na břehu spolu se vzdorným děvčátkem. Těší mě pozorovat jeho zarputilost. Srdce bolí – plačtivé vědomí nevyhnutelné slabosti. A hlava víří představami slunce, větru a dětskosti. Bezvýchodná únava rána. Kde jsi, děvčátko moje slunné? Skryté někde v proudu času… Je smutno z toho prchavého okamžiku, jenž, nelítostně zatnut ve fotografii, vytrácí se v upoceném dnešním zvyku. Po písku mé duše jsou rozeseté rozpálené stopy.

		<reagovat

	jafa (Občasný) - 4.3.2010 > egil> pardon, to jsem takhle spáchala já... bádám, jak by se ten pocit, co je uvnitř, dal ochránit před nebezpečími, které vystihuješ. Já tam pořád cítím čistou silnou zkušenost, překrytou tím poetizováním, zliterárňováním, zbásňováním, zhlazováním... prostě těmi "formálními prostředky", ne asi zcela zvládnutými.

		<reagovat

	čtenář L.S. - 23.4.2010 > jafa> :DD, jafo, to se tedy nezlob, ale jakkoliv mi byl blízký tvůj přístup v jiných poznámkách k tomuto textu, touto svou variací jsi mi právě doložila, že původní tvar básně má svou sílu, protože na tvém pokusu je dobře vidět, jak by vypadal text beztvarý. - lol! a k tomu, co píšeš o "poetizování, zliterárňování atd.." se vyjadřuju jinde a shledávám, že je to docela naopak, že báseň se nesnaží nějak vypadat a že jediná nástraha může být právě v tom, jak je psána v určitém nevědomí vůči dosaženým poetickým prostředkům. - takže to případné "nezvládnutí" může být raději v této absenci než ve snaze uvedeným požadavkům dostát. - prostě autor nemohl napsat beztvarou břečku, o něco se opírat musel. - a zárukou pravdivosti a přesvědčivosti tohoto textu je mi náboj, který je v každém slově, v každé frázi a v každém obraze. - v jejich bezprostřednosti. ovšem tím nemyslím nějakou expresivní, nebo pocitovou bezprostřednost, která sama nezaručuje sílu, to je zřejmé, protože síla je ve struktuře, ve způsobu modelace fikčního světa a v bohatství a intenzitě jeho tvaru, ale bezprostřednost, která nenechá volné místo mezi intencí a způsobem sdělení. - jsou případy, kdy autor/autorka ručí svým prožitkem, který je sám o sobě již nějak strukturovaný, a který tím může být i pro druhé zajímavý, protože je v něm srozumitelný přesah k něčemu jedinečnému. - ovšem vnímání této jedinečnosti je individuální, na tom nelze nic změnit, a odtud potom může docházet k neshodám. ostatně, tenhle spor není nijak nový a táhne se literaturou desítky let. na jedné straně jsou zastánci výrazu, na druhé zastánci prožitku, když to maximálně zjednoduším. - obě strany kladou při své percepci důraz na něco jiného, od toho se odvíjí jejich případné hodnocení. (jen tak mezi námi: zvláštní skupinu tvoří egil, který moc dobře ví o obojím, ale chybí mu smysl pro humor a nadhled. - vedle toho zápasí sám se sebou v komentářích určených druhým lidem. - to je ostatně přirozené. - když to ale dělá z pozice redaktora a rozděluje při tom body, má to ještě jiný význam. -)

		<reagovat

	čtenář jafa - 23.4.2010 > čtenář> trochu se lišíme, já mám pocit, že se poněkud "snaží vypadat". Rozhodně je tam mezi mnou a tím prožitkem nějaká bariéra. Ale já ten tep za bariérou vzdáleně cítím a věřím mu. Důvod toho... napadá mě, protože to znám z vl. zk., že tu možná chybí odstup, více "dokonané" sebepoznání. Tak se ta sebestylizace či "obraz prožitku" musí na místě tvořit, není ještě pevná, a tím se to jaksi bortí a nedrží. Když si člověk není jistý, co vlastně cítí, nemívá odvahu ponořit se do sebe a zpovídat se otevřeně, bez ohledu na to "jak to bude působit". Takže tam mírně hraje "dobře, dám si pozor, aby to působilo třeba takto". - To mě napadlo, ale nemusí to být vůbec trefné. egil napsal zajímavou věc: něco jako nespokojit se s nejsnadnějším poznáním / pojetím. Jsem někde mezi vámi, bez jistoty. jo a nepomlouvej, to jde mimo mně :) a jsem spíš zastánce prožitku v tomhle inspirativním rozdělení

		<reagovat

jafa (Občasný) - 23.4.2010 > chyba, promiň, "mimo mě" je lepší. radši jsem se přihlásila, protože zjišťuju, že neumím ani moc počítat.

		<reagovat

	Čtenář - 23.4.2010 > jafa> No je to zvláštní, že text vnímáš právě jako prožitkově nedotvořený. - z mého pohledu je ten prožitek tím, co to pronáší i tvarem, který nepůsobí vypsaně. - když si to beru verš po verši, obraz po obraze, tak všude dokážu identifikovat prožitek, který za tím je. - řekl bych právě, že jeho silná přítomnost byla primární a hledala si vyjádření, které je navíc na nejednom místě i zajímavé. Např. již zmiňovaný úvod, nebo dvojverší: "Hlava víří představami//slunce, větru a dětskosti." Nebo:"Je mi dobře, když ten vzdor pozoruji.//Je mi smutno z prchavého okamžiku," - to je nejpřirozenější způsob, jak ty pocity vyjádřit a nepředstírat, a zároveň, důležitá věc, celek má svůj rytmus a je z něj slyšet zřetelný hlas. - vykoumané s ohledem na účinek by to bylo, kdyby se autor do textu snažil naroubovat pro zpestření nějaké metafory, uchyloval se k vágním tajemnostem a dělal by jiné psí kusy a frajeřiny, na které by nestačil, a pak by to vypadalo hloupě a byl by to problém - ale nic z toho tady nevidím. naopak, vše se podřizuje sdělení prožitku. - a je v tom nevinnost, velká devíza. když už zmiňuješ egilovou poznámku, nemohu se nezeptat: a proč se nespokojit s tím nejpravdivějším a nejupřímnějším poznáním, bez ohledu na to, jak je snadné, nebo nesnadné? - co to je za měřítko - snadnost/nesnadnost poznání? - možná ve sportu, nebo ani tam ne. - proč by si měl někdo stavět ctnost z toho, že se ke svému poznání těžko dobírá, zatímco někdo k němu dojde s magickou virtuozitou a lehkostí? - snad proto, aby to ten první dával pak druhým okázale najevo?

		<reagovat

	jafa (Občasný) - 23.4.2010 > čtenář> Ano, zvláštní. Já si nemůžu pomoct, pořád mi tam nějaká opravdovost schází, když to čtu. Něco málo k tomu, aby to mělo tu skutečnou vnitřní energii, třeba i nehezkou. Třeba i energii zoufalství, samoty, marnosti nebo bezradnosti. Možná něco uhýbavého? Já nevím. Ale nevím skutečně, tj. třeba se pletu. Dávám si padesát na padesát. Víříci hlava a stopy v písku duše si mě taky získaly. "Snadné poznání" někdy prostě není jaksi to pravé, myslím. Dostat se k sobě chce někdy odvahu. Někdy i námahu. Možná...

		<reagovat

jafa (Občasný) - 23.4.2010 > Je mi dobře... je mi smutno... to jsou třeba takové "nedopoznané" poznatky. Poznání na startovní čáře, třeba při prvním svěřování. V dalším poznání už si člověk seskládá obraz tak, že smutek prostě je (smutný), slunce prostě pálí a září. I v téhle básni by slunce možná mohlo ještě víc zazářit... ale tu už překračuju hranice pokory vůči autorovi - to slunce je jeho a on nejlíp ví... nebo bude vědět. On ty paprsky sám zakusil. (A byť i třeba ve fantazii, na tom nezáleží.)

		<reagovat

	Čtenář - 23.4.2010 > jafa> tak ještě přidám poznámku k "je mi dobře, je mi smutno", ale jinak myslím, že jsme to rozebrali už dost a dostáváme se do oblasti, kdy i naše čtení už je svrchovaně jen naše. - čímž chci hlavně říct, že ti nemíním nijak zpochybňovat tvou schopnost vnímat sílu slova. k tomu citátu, to jsou za neutrálních okolností málo sdělující slova, s tím bych musel souhlasit, ovšem v celku této básně a především v souznění s jejím stylem mi sem dobře zapadají. - kde by ono dvojverší působilo polovičatě, má zde jeho prostota své kouzlo.

		<reagovat

	Čtenář - 23.4.2010 > jafa> "Sometimes I feel so happy, and sometimes I feel so sad ..." - známe, že? (pěkná nasládlá písnička :DD)

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game