Sliby,

jen dým

v rozpuštěných zrcadlech

podél chodeb

a šatníků.

Pavučiny ve vikýřích

smějí číst

tvé míry z notesu,

položí je na stůl,

k ohledání

i když nesmí ven.

17 porcí větru

se šklebí

v oknech rušných kaváren

s hladem

posedávajících stařen

od Bajkalu.

Položí svá srdce

z pyritu

na oltář dětských snů

a smí dnes všechno opustit.

Kolébky,stany

i šachty v ranvejích

s obrazy trnových madon

na stěnách,

bunkry plné věčných otázek,

amalgámových otisků zítra

zasypaným v dolech

s Marií.

Půjdu zhaslou ulicí

s tvou něhou

na bradě

a pochybama v podpatcích,

zapomenu tisíc jmen

i tváře v krůpějích.

Z hvězd mi nespadne

víc než ráno

od nahých pomerančů

s kusadly mravenců

a kyselinou tripu.

S opuštěnou výpravou

už tě nenajdu

v Zairu

ani Ugandě,

v zahradách kamenných ještěrů

ani v prázdných hrncích.

Podám ti ruku

a ty jen zakloktáš

můj dech pod jazyk,

navždy protečeš

drahou objímkou

s oslintaným závitem.

Rozbíjím černou hlavu,

urazí mi ruce

nakloněným úsměvem.

Deštníky s olejem v barvách

mění svůj pach

letním deštěm

na prach a vzpomínky

z impregnace planet.

S podsaditým aroma

chrlí pouliční anekdoty

nahý konkubín

s turbanem plným smaragdů.

Jasně září

tvůj ornament

z trávy a kamení

v hranicích mylných cest

spotí se jen udusané krajky

a pění krev.

Z prvních polí

nepřijdou stařeny

s námelem v kapsářích,

s žílou na spáncích

a smutkem harmonik

v kvičících reaktorech

abrasivních methodik.

S ukojenou tváří

svírá se jen

ocelový šrám lešení

urousaných radostiv.

Podmanivá síla

výkladních aranží

nedýchá do zátylků panen

spících v lucernách.

Z olízaných dlažeb

se zvedá dlaní

žebrákova prosba

o minci.

Chladný úsvit

nezrezne v kapsách

poztrácených snů

na listech

večerníků s rybou

v apetitu úvodníků.

Podrazí noha

ozubené soukolí

podchodů a mravenišť

zapadlých tam vzadu

za regálem

s mastí na spalničky,

nezmizí porady

z očí porot

ani z uší

spících viníků

s odborovým průkazem.

Seš mým zamlženým městem,

mostem s pilíři

vymletýma od slzí.

Seš mým učitelem

s dlaní od křídy a kaviáru,

s lahví vermutu

za zády

stoupáš mým snem.

Seš tou láskou stromů

s trnovou broží

v rozpuštěných vlasech,

lampiónem v zadních vagónech

bez osvěty a agitek.

Seš mým úhelníkem,

okem jehly spatřenou pravdou

krčící se v mých hlasivkách,

co se bojím řvát

i pod polštář

natož jí uslyšet

z tvých rtů

s tóny labela

z placent muflonů.

V krvavých kalužích od růží

plují skořápky tvých let,

na nich já

s vratkým úsměvem linolea,

mám zas sílu hledat

tvou tvář

v jejich odrazu

i s vrásky korábů.

Scházíme se v bytech šedých stínů.

Jak jen opulentní

může být v úterý inteligence

měřená gumou z podprsenky.

Tvůj dech

a můj nikotin

šeptají tu zprávu světu :

za koroptví vejce s glazurou.”

Nic mi nechybí

v tvym objetí,

jen dýka sněti

jemně pošlapuje

v zátylcích konkubín.

A bilirubin klesá . . . .

Sahá na mě

vláknem žárovky

ospalý dým

šalvěje a máty.

V ruinách je utopená něha,

až k mrakům.

Impotentní zuby nekoušou,

jen přežvykují slaninu

na dřevěných schodech skladiště.

Bedny plné amalgámu

s nápisy

žloutnoucími v sluncích,

pár bot

a rozškemraný klobouk tuláka.

V tabletách sody se nespálí

ten ošemetný vir noci

se zatměním v oknech

bez záclon,

v lampách bez plynu

a hrdlech sklenic od trucu.

A bohatýr už nepřijíždí

v holínkách od bláta . . . .

Mám vejcovody spřažené

s elektrickým vedením,

sem androgyn

a sám.

Vaječné knoflíčky

jen třepetají

dámským pnutím dederónu.

V plotech byl kostel

a tlampač řvá,

ampéry a ňákej štěrk.

Zapíchlý vrata

v tvých očích

s rychlým pulsem

koster ryb

v omáčkách z vývařovny.

Vlesknul sem se do trumpety

s nátiskem Parkera

plnej hlíny.

Mručím něco o hladu

v peckách planých hrušní

i když je hic

nerozevřu deštník,

stínítko vesmíru

s dráty z tvých perutí.

Jeden den

na lžících plných cukru,

agrese v tanku

popíjí svět

a klepe kotletou.

Sem naživu

nebo z průvanem.

Poslední zbytek jídla

mezi cizími zuby.

Nakaženej v kinech

půlnočních derniér

sem ta šatnářka,

co mi krade z kapsy trip.

O patro níž sou garáže

a bar plnej slizký hmoty,

prej masy,

píšou v novinách.

Pokusím se o zázrak,

s pelestí a kýblem smradu

projdu ulicí

a ve výkladech

nechám stát svůj gin.

Drink dlouhej

jak celý nábřeží

i s labutěma v troubení sedanů.

Píšu z nudy

se zubama na nočním stolku

o svých snech,

šťavnatym steaku

a rudých nehtech

Dnes v noci

cítím tvý sny,

na podnosech ze síry

je servíruje místní výtopna.

Paneláky spěj

jen na oko,

blikaj si v hranatejch očích tmy,

třeba z hladu.

Je pozdě na spánek

i na závrať.

Budí se jen kalichy nočních květin

v neklidných snech sídliště.

Za záclonou je vidět

rozpitý střep smutku

jen tak ve slipech.

Stíráš špínu

z ulic,chodníků,

tajnejch klaviatur města.

Krása má jen

o písmeno víc

než smrt.

Žiju ve skvrně alkoholu,

sem srdce

mraku s deštěm.

Na dně půjde o víc

než o munici tvých lží.

Svedeš mě zas

ze svých stop

za městem,

v postelích cizích chlápků.

Na stěnách nezůstane nic,

snad - perforovaná libida,

idiotské dárky na rozloučenou

v zelených kabelkách z plyše.

Usnula tvá aura

v atomových rakvích ?

Dilema z prachu a plsti

nad městem

a Bůh je jen

ta obrazovka s reklamou.

Někdo tu byl

se svým snem,

co ho nakonec sežral.

Jak slzy skáčou

nad plechovým nebem

z vrakoviště ?

Realista domaloval abstrakci nohu

Byla smutná,s tajem.

Já byl ve spíži

s učebnicí strojopisu

mezi kompotama

svý mámy.

Sem hnanej,

sem lovec,

s mucholapkou v ústech

lámu se

v obratníku raka.

Jak světlo,

tvá touha,

dnes naposled.

Sem utopené slunce,

tvá po(s)lední lahev vína.

Strniště spí

ovázané látkou

z omotaných knih.

My prosti polemik

v prostěradlech

s pokřiveným obrazem

večera.

Hlas v uších

vypráví příběhy

nedopitých doušků.

Zhasínám pomalu,

s večerem

už nepřijdu,

jen jako z trucu.

Její rány

sem vodevřel až někde v Mexicu,

byla s ním na kříži

i se svým psem.

Psala povídky vo chlápcích

a líbala se s kdekým,

vážně mě štval

pach alkoholu

v cizích ústech.

Věděla,že už nepřijde,

nepřijdu ani já,

jen pes vyl.

jak před časem

a vlasy ve větru

smutně tknuly.

Posunul sem

kostěnou figurku

až na kraj propasti

a skočil po zádech

do jejich ospalků.

Cítit byl už jen česnek

a řezavej bol,

kocour se nevrátí,

zůstane smutná.

Masožravá rostlinka

s rukama

plnýma planých neštovic.

Udělal pár brázd

do rozkvetlýho pole

s řepkou,

uklonil se

a ulít do mraků.

Zasmál se dolů

jen tak zadarmo

pro čaroděje,

pro bráchu,

nenápadně se vymočil

a byl pryč.

Pozval nás na ten mejdan,

snad nechtíc,

Nikdy sem toho moc nenamluvil

ale ťukly sme si na tykání,

tak co ?

Lesknul se jako tenkrát

nad uranem,

to byl ještě sám,

bez družic.

Stránka pak vytáh

jeden ze svejch notesů

a usnul do papírů

s průrvou od larvy

na rtech policajta.

A on ?

. . . . zase dělal ty brázdy

do řepky . . . .

Měsíc

nebo jen převrácenej škleb

kosmickýho reaktoru.

Každou noc něco ztrácim,

milenku,

aspirin,

kus tvý tváře.

Tam za zdí

všichni poplavem

stejným směrem,

o cihlu dál

a přesto je cejtit

Sálavej jak město.

Vůně stožárů

zůstala za okny sama

s obličejem na minerálním skle.

Po klavíru

ke mě vklouzneš

do postele,

jen tak zašumíš:

“du spát”

Můžeš se mi zdát

veselejší než včera,

podrbu tě na zádech

rezavým hřebíkem

na motýla.

Už už,se zdálo,

že to máš

ale bylo to v jiný krabici,

v tý modrý.

Dnes už víš,

smutek není

v těch černých šatech

z půjčovny,

v pláči koňských handlířů

ani v projevech rzivý primadóny.

Chcípnul v těch

scvrklejch růžovejch kamaších -

- lidský duši.

Slza cinkla

o rám obrazů

a rozesmála dav

třesoucí se spalničkovou horečkou,

potmě,

nakysle.

S červeným nosem

usrkávám vlastní pláč

z klesajících misek vah,

bez trampolín

a čišících propastí.

Pompa je dvojaký umírání

hlasivek v profilu.

Hrací skříň

na Boha

volá :

“Hanlivý hnát políbil smích.”

a v oslnivých ostrůvcích ticha

dopadá tvá zář.

Ten detektiv byl fakt drsnej,

furt plival,

smál se,

říkal : “to mám na vinylu”

Netušim,

co měl mezi prstama,

plíseň nebo mozek.

Vo náušnici taky moc nemluvil,

jen snad,

že to byl dárek

vod tý fešandy ze čtvrtý

se zrzavou parukou

a zelenym třpytem

na vočích.

Chtěl jí zabít

ale byla sama,

to ho dost votrávilo,

vykop z postele plyšáka

a zapálil si.

Tu mu najednou klaplo,

byl ve spoďárech

ale věděl kdo je vrah.

Odlesk tvých dlaní

ještě zůstal

v drážkách černých lží.

Načasovaný polibek smrti

s tikajícím tělem,

když sem tiše,

na šetřící program

mlasknul někde za zády.

Už tě hledám jen ráno,

když kašleš

pochybuju o svých cestách

a brunátním.

Ze strany vypadá

smích stejně jako pláč,

jen se míň třpytí

krví ranhojičů

s licencí

rentgenových hejtmanů.

V potravních člunech

plaví jen Otrlík,

Karlův táta a já.

Nevím jestli tě znaj,

když už nepláčeš.

Chcíplý slovo námořníka

běhalo po bytě

sem a tam,

lhalo,kradlo

a močilo na koberec.

Byl mu ukradenej každej

s ukončenou školní docházkou,

dokonce i ty typy

To naproti zrovna vodvírala

nová mrazírna ryb

a svět vod vokna

k větrací šachtě

připomínal tučňáka.

Na vlajce nebyly pruhy,

ale člověk ve dřepu -

- né, nesmějte se

kalhoty měl -

- sázel olivy nebo co.

To je jedno

stejně to nezalil,

a fakt málo papíru,

než aby mu stačilo

jen jedno opilý

slovo námořníka.

Setřu ti z očí

zatajený sentiment

jen pro neustále rotující

segment mýho chtíče.

Poztrácím střípky

z tvých ranních tabulí,

plných sloních rtů

šeptajících

staré pravdy Egypta.

Zapomenu na svý vychování

přesně podle pravidel

a studnic vědem.

Z rána nebolí

večerem poraněná ústa

plná sněhobílých vloček,

parfému samoty

a namyšlených oblázků.

Pomalu vybrnkám

tu melodii z hlavy,

nehodí se k tobě,

já vím

ale někomu ji přece zkusit musím.

Ona byla divná na kráse,

vadilo jí jen,

když se motýl

nevědomky posadil

na mou hlavu.

“Dálnice už nechal postavit Hitler,

kdoví co za práci nás ještě čeká.”

volala z okna

na dělníky spěchající

Pak šla se zíváním spát

do mejch snů,

do popelnic

a pelechů.

Nikdy mě moc nebrala :

“alergik a ještě k tomu poeta,

to je teda rána,”

pronášela jízlivě.

A když trávy odkvetly,

nic nám nebránilo

klábosit celou noc

vo starejch filmech.

Byla už poslední,

jak skvrna Technicoloru

mázlá prvně Chaplinovi do tváře

a já jí svlečenej

každou noc čekal.

Posadila se

a do rána mi šeptala

s kým to měla dvakrát.

Vilnej neklid

zajíká svou jasnozřivost

ve jménu padlýho cara.

Dá si espreso na rohu,

klábosí s náma

odpoledne u vody

než si to přišine večer

s dusnem v aktovce.

“Hej chlapi,

nic není černějšího

než spálenej kopírák,

to už snad víte,

takže ukončíme tenhle kurs

na konci světa.”

Zvlhlé tváře

mezzotropních nás všech

halí jen bujarý opar.

Slavnost bez lidí a smyslu.

Ohluchlé lastury

se přestaly smát hladině.

Nuda a klid se neznají.

Usnuli tiše v bouři,

každý pod svým polštářem.

Přišel na mezzanin,

jen tak náhodou

okem svý mrtvý mámy.

Rozkopnul uši

do prudkejch vln pacifiku.

Tam končila,

jak jeho zahrada,

tak jeho smutek.

Věnce už zvadly

a slzy oschly

sluncem na pláži.

Mužatky v opalovacích křeslech

očas vrzly

mezizubní průrvou

na prázdno

až málem splasknul glóbus.

Jen pes mu olízl botu

na rozžhavenou misku s vodou.

Nebyl tu nikdo,

kdo by znal

alespoň slovo

jeho řeči,

až řečiště pomalu vyschlo,

došla mosaz,

vítr zašeptal,

bóje žuchla vo příliv.

Byl konec,

už tu nebyl ani strach.

Jako žula

obkročená křídou

seš mou ženou

fatálního snu.

Tunel jen nocí dlouhej

pošeptá říkanku

flétně prašnejch cest.

Můžu si naklonit

tisíc bifokálních ňader

bez příjmení,

nahraný žal,

žvásty o poledni

vysokém jak katedrála

a nahém,

jak ty samotná.

v dlani svazek klíčů

a tvou fotku v kalendáři.

Jen jedno okno

nespí v činžácích.

Vstalo jen pro můj sen,

aby slunce dnes mohlo zaspat.

Říká jako já :

“Budu tu vždycky

pro tvůj smích

i pláč.

Přijdeš se ještě podívat ?

Zapomeň na slova

provinčního smutku.

Podepři mě,

jiného podráždi

a zdrž se výstrah.

Vím,že mě nenaučíš lítat

jako lidi z Paramounthu

ale horizont z matný slídy

ještě drží

střenky tvých pulsů,

tak proč lkát

katům či oprátkám.

Tam v zahradách

s rozmarýnem

neusnou potomci

drážních laviček,

eunuchů.

Sny o naprslých dámách

mě nebudí z polštářů

o tvých rtech.

Budu komerční,

jak jen to půjde,

o výměru se nemluví,

s můzou na sandálích

bloudím večerem

kol hořících stodol

za sloní skálou.

mžourají do šera kinosálů

s roztomilou průrvou v krvi

a šelestěním křídel.

Neumím tě už obejmout

aniž bych ti neroztáhl nohy.

Smutný příběh s dámskou punčochou.

Kolik večerů bez bolesti

jsem proseděl sám

a kolik s tebou ?

tak jdu odprosit.

Už jen rozeštvané kapky deště

líbají tvou tvář.

Kolik je týdnů

tolik je slok

v mym sešitě,

na oknech,

v křídlech z blankytu.

Klimatizace táhla

ledovým snem o jaru . . . .

Není to výzva k tanci

ani němý potlesk ozvěn

v pískovcích,

vlasech mrtvých hvězd

od mlíka.

Je to jen dopis,

co mi spad

ze smeťáku

i jinam.

Ležím za hlavou

a koukám,

nemluvim,

že uši už zašly ?

Sou vod měděnky ?

Třeba to smutno v pokoji

zmrzlo nebo vypadlo z voken,

hryzlo tě do nohy.

Nebo přeludy nekoušou ?

V listech máty,

ubalený jako joint mentholu,

s parabolickým zrcadélkem

v srdci

navštívil mě mudrc

havraního věku.

S rozkapanou rohovkou

kráčel podél měst

a vzýval kamenný déšť.

Máš westernový oči

v uplakaných obrazovkách měst,

oprátky zděných komínů

šplhají o píď výš.

Nevím,co sníš,

z obrazárny půjdu už dnes,

naposled,

s odkapanou vteřinou

po kapsách.

Hlasivky chroptí

o prázdných barelech.

Popírám svou identitu

průsečíkem nebe

s nadsázkou

a doufám na vzpomínku

o poslední lastuře,

nebo snad

o opožděném záchvěvu bránice

sladké Beatrice.

S odbytým půlnočním ránem,

filmovým úsměvem tramvají

usínám v tvym bytě

se zataženou přezkou.

pro smích

ani pro déšť

tláskající za oknem

všechny ty příchutě

Večerních Prah.

Spím jen v rozhozených vlasech,

odvykám polštářům,

něco zní jako včera,

něco nepoznám.

Mám strach o svůj sen,

poslední obrázek světa

vytržený z Kámasůtry.

Sem jen zparchantělej mrak,

už ani vítr mě nenese,

zůstal sem viset na úpatí hory

za městem.

Vidim ti do ložnice,

když se miluješ

i do kuchyně,

když seš smutná.

Můžu tě jen políbit deštěm

až budeš sedět v parku

jen tak bez deštníku,

v šortkách

s úsměvem.

Stinné siluety

sešly z ghet,

tak rychle jako pach

škvařeného masa.

Poslední polibek s růží,

taneček marionet

a tichá noc tranzistorů.

Šestákové madony

s obehraným obličejem

pasou po svých obětech

jen pro další

urousané staccato.

Někde ve dřevě

je smrt očí z vápenky.

Sem jen silueta,

sem jen strach,

na hnojených polích

sbírám prašné cesty

po stovkách.

Nevedou nikam,

jen se stáčí,

stačí je jít,

zabloudit,

zamknout.

Je to jen hřích,

plytká skládačka,

plačtivá hra tvých nenalíčených očí,

liduprázdný obrázky,

jak říkáš.

Není v nich dech Warholy,

tvůj smutek,

tep srdce cizí primadóny.

Je to jen

stokrát obehraná písnička

na rozloučenou,

nikdy nezní stejně,

když v ní není smrt.

Ta dáma,

co má jen o písmeno míň

než krása.

Netajím se holocaustem k tobě,

18 slepých krůčků k váhání

v ošlehaných vitrážích.

Potkávám v lavičkách

uzamčená leporela cizích obličejů,

míjím i ten tvůj

s obarvenou,rozcuchanou parukou.

pokaždé,

když neutančíš menuet ?

Odnes si ještě Egyptskej čas

i s aparátkem plnym orgonů

na větrnou hůrku.

Sem křivák,

zapřu tě jen osm minut,

tak žeň

než tě dostanou

komiksový bubliny.