Nespánky,

moře

a chvíle,

co mi vyprávěj

V Í Ť Á K

=1=

Byl sem těkavej,

jak plyn,

jako zákoutí.

=2=

Lomítka vah

neznajíc slitování,

odhojíc ránu po ráně,

na volných ráhnovích

balancují,

tu o mracích,

tu o závaží.

=3=

Byla za sekačkou,

nevěděla o mě

ani o latencích.

Výkřiky.

Zněla.

=4=

Nebe,mlha a půlnoc

líbají mou tvář

kobercovými nálety

tmy.

=5=

"Chtěla bych být

pouštní dunou od prachu."

tak tohle mi říkáš

občas když jím

ryby v souhvězdí.

=6=

Nemůžu být

dnes komorní

to díky tobě

ještě občas slýchám

ten důvěrně známý

tlukot mého srdce

na vyšívaných polštářích.

=7=

Slova,děti,

stelu jim

nové a nové papíry,

nové a nové linky,

nové a nové . . .

. . . .děti,slova.

=8=

Roubený sem já

a roubená seš ty.

Je to v plamenech,

ve hvězdách,

snad ti poví vítr,

kdo tě dneska

ještě udeří.

=9=

. . . .a masky z ostrovů

šeptaly tiše,

vyhladovělé myšlenky,

bosé prosby

vypravěče.

=10=

Utíkám ze života

stejnou cestou

jako včera,

dnes,

pozítří.

Retardovaný spánek.

=11=

Mám oko jezera

v hlavě,

na dně lesy

a plankton

a někde ty.

=12=

V odrazu prken

peču si po ránu

jablečný sny (špíz).

Nevycházim

snad 100 let.

Sunuse.

=13=

Máš kompjůtrový vlasy,

nahý jak nebe,

jak svůj pláč.

Nevíš,co jsem zač,

na tvůj nezalitej květináč.

=14=

Jedináček v osení,

musím se bát

o svůj strach,

než zahřmí,

než se rozprostřeš.

=15=

Třetí dveře

vpravo od pekla

sem potkal

zběhlou lasičku

s tvým úsměvem.

=16=

Šel jsem

ještě ránem

když nebe

bylo od krve.

Na východě.

=17=

Dívko

s ortézou na srdci,

v jícnu a tepnách

nespi.

Sni.

=18=

Přes hlavu láhve

vídám tvoje dvojřečí :

"Seš vylitej

tak se měj."

=19=

Mávám ti vzpomínkou.

Balancuju o dnu a dni.

Stmívá se,

nemám rád jen chvíle.

=20=

Když ve zpoždění

šeptáváš mi

odrazy cest

mě míjejících

nadechuju se

pokorou ke slovům

a vírou

ve tvůj útlý pas.

=21=

Nemohu nic.

Nemohu napsat dnes.

Nemohu tvým očím

vyprávět.

=22=

První ráno přijde hlad.

Nebudou básničky.

Nebudeš ty.

na svých šilhavých

nohou štíra

a uštkne mě

kamsi do břicha.

=23=

Nevím kde je konec

nebo začátek,

pondělí

či pátek

ani jestli nahoru,

zpět,v srpnu

a dolů

padám sám,

jen vím,

že ještě

půjdu do pater.

=24=

Znesvěcený

poledním výkřikem vran

v odrazu čaje

mám tmavší odstíny duše

na dlani,

ve tváři.

=25=

V jednu vyhodím

svý tělo z postele

a pudu na popis žeber,

zatím,

možná

se mi vrátí

i kůže.

=26=

Plavou,

vlasy plavou

v jitru drcených jeřabin,

když ještě nespíš

a já už nemohu

snít.

=27=

Mandlový dech vesnice

není slyšet,

nejde vydýchat,

nemůže tě uspat,

jen se povaluje

všude kolem,

mrzák pořezaný dýmem

ranních cigaret.

=28=

Byla vyhnutá do světel,

to mě trápilo nejvíc,

nemohl jsem zhasnout,

když mě políbila

s trnovou korunou

na rtech.

=29=

Zralá žena mi vracela důvěru,

kterou jsem poztrácel

u těch nezralých.

Měl sem jí ještě

plné doušky.

Než přestala kroužit

a byla náhle pryč.

=30=

Budu tě milovat

kdykoli přídeš.

Budu tě milovat

kdykoli nepřídeš.

Sídlím v podzemí,

ve fragmentech

tvých košilatých přání.

Miluju je.

=31=

Dneska ve městě

je tolik zdí oblepených reklamou,

u kterých se nedá plakat,

tolik pobořených náhrobků,

stovky znějících pochodů.

A slunce ?

To mě jen pomalu

rozpustí.

=32=

Nesmím se ohlédnout,

ztratit z očí trať,

obejmout pilíře,

oltáře betonu

rozkročené napříč městem

jako přístřešek s falzetem.

Jediná melodie

dnešní noci.

Noci bez tebe.

=33=

Jak kamenný most,

jak křišťál z měsíce

poslaný ti

na vánoce

nebo jen tak.

Pláču pozpátku kalendářem

a v koších sou dnes

jen rozšlapané

všední dny.

Nemohu už naříkat

a látat cizí životy,

krást surovinu pavoukům

přímo z p . . . . . .

Nemůžu si vypláchnout

hubu po jídle.

Nemohu si prostě

dneska ani jindy

mýt duši

před tebou.

=35=

Musím už dospět,

přes svojí něhu k samotě,

neodpustitelnou dětskost

ve tváři,v polštářích,

vyvětrat,odejít,

neptat se.

Už nikdy

neusnout.

=36=

Tajně držela

prsty na okraji vázy

než na motivy

tříštěného slunce

se probral

den.

=37=

Jde o podzim

po zimě.

De vo škvrnění.

Padající listí,

anonymní akvarel

urousaných pohybů slunce.

Je slyšet

padení osik

a jmen.

=38=

Vzduchem sem probděl

sedmý večer i ráno.

Až vítr tě pohladí

na místech

chlístaných,

zkrvavených.

=39=

Skučím.

Skučím,

jako voda na podzim,

jako moment,

zkalený pohled

obhroublých tváří

prázdných náměstí.

Jako meluzína

čouhající

ze zamrzlých ústí

kašen.

=40=

Bydlela sama

v bytě pospravovaných koberců,

křížů z juty

a dyftýnových nářků,

občas zapomněla

pilinovou bublinu

v úsměvech.

Smála se ještě

když bylo pozdě,

vyzula se

z prošlapaných dnů

a šla spát.

=41=

Za dveřmi jsem

mohl poslouchat

rozorané kusy šelaku

už jen v zimě

aby mi z hudby

ještě přecházel

mráz po zádech.

sirotek,

nic víc ani míň,

jen umazaný od šmouru.

=42=

Léčím se marně

každý týden.

Začínám a končím

tím samým

příběhem o lásce

v pijáku.

Bez silnice

a řezavých bodavic.

=43=

V tonoucích kůrách,

v hladinách duběnek

snad odplavou,

dnes,za týden

ovázané rány mých duší.

Mám dvě.

=44=

Mohl se ještě ve dne

schoulit za jinotaj,

v noci se přitulit

za věčným plamínkem

naftových kamen

v kuchyni,

zapomněl si jen

začernit uplakané oči.

=45=

Může být v úterý

temným jak nebe

nad tvým životem

tvůj džem

z ostružin ?

=46=

Sípání zdvojené ránem,

nehašené vápnem,

šuškané tolikrát

za sebou

jako had.

Jak kocour,

města dvorů a dvorků,

usínal v potřísněných dlaních

zas a zas.

=47=

Brečel o ní

protože mu jí nazítří

výřívkama

povytahovali z mozku,

z dvojspřeží,

až pryč.

Nebyla už slza

dost slaná ?

=48=

Prefabrikát

rozkřičenej v hlíně měst.

Jak si tělo zvykalo

na pomalý extrakce

malátněl,

pruhoval

a zimnil.

U úst pěnu

a v umyvadle kýbl.

=49=

Seš,seš,seš

ještě dnes

v předávaných polibcích.

Seš,seš

někde v ulicích.

Seš

snad průhledná.

=50=

Bolí mě hlava,

že někdo jó

a někdo né.

Zkysanej kefír.

Furt psát,

to se nedá vymalovat,

pomalu ani rychle

vyprávět.

=51=

Jak osamělý tón

tvých melodií

vyprchám po sedmé

v potrhaných doušcích

tmy a rákosí.

=52=

Hoří střechy stromů

a větve stavení

okolo pátý,

když mi voláš

tenoučkým hlasem.

=53=

A jak sem tě měl

nechat v záškubech ?

Venku za kůlnou

zahazovat jámy ?

Vykřičet všechen čas ?

Přikrčit se ?

=54=

Možná v pozdním slunci

najdeš vřískající amulet,

anachronismus života

plovoucí si jen pomalu,

zlehka

sem a tam.

Možná necháš vysvětit

svý tělo,svý jméno,

svůj účes

i svůj pláč

poleptaný

od smutných historek

na dobrou noc.

Povečeříš

se siluetou měsíce na oknech,

a jdeš spát.

=55=

Skřípal,skřípal

popílkový král,

jemně

po okraji mraků.

=56=

Sám s reklamou,

opuštěnou,sálající

oplatkou zítřka.

Smutný smích.

Šplouchy,šplouch

o prsa.

=57=

Měla na výběr.

Mohla žít.

Se sebou,

se psem,

ale ptáčata štěbetala

podél deštěm politých střech,

měla polámaná křídla.

=58=

V pokoji před zrcadlem

spim,

češu se,

žvaním,

jím,

zvu se.

Ven.

Za zrcadlo.

=59=

V aluminiových ústech,

nezní to špatně,

svraštělé dlaně

rašeliniště

hanba

polibek.

=60=

Vídám Trilobity,

stíny přilepené v noci na oknech

s přídechem andělů,

s přímluvou rána.

=61=

Tak takhle to bolí,

zmítá se,pálí,

vím,že to cítíš,

vím,že to znáš.

Prach zadřený v očích,

prach zadřený v srdci.

=62=

Svědění vzpomínek

mokvající

napěchovaným stigmatem smutku,

který můžeš

vidět,

slyšet,

rozdrápat.

Nic víc

jen mozaika cest.

=63=

Vyklouzla mi

z vlhkých prstů,

ševelila napříč

křivolakým městem :

"Schrlím se

v ležaté osmičky

tvých žeber,

permanentně polámaných.

=64=

Člověk chce víc

než z mála

může být chtěno.

Dopisy,motáky ze samovazby,

z večerů a rán

za příkopem,

od větrolamů.

=65=

Jen tak plesnivej

na latríně.

A kurvy nekvetou.

Je tu jen tisíc způsobů

jak chcípnout

na smrt.

=66=

Prošla pavlačí,

zapálená tmou,

jen tak hořící,

pohozenou

na ztemnělém nebi

včerejšku.

=67=

Ptal sem se po poselství.

Naslouchal.

Řekla :

"Noste kulichy svých mám"

. . . . a byl sem starej,

dost starej,

najednou

starej okamžikem.

=68=

Cítím to v dálce

jak 2x zbitej pes.

Tvý pudy ve hvězdách,

svý přání na oknech

a dech,

ovocný dech zimy.

=69=

Posílám,

daruji

pozdravy.

PS:Všechny stejné.

=70=

Zemřu na vánoce,

bude to dárek

pro mou hlavu,

pro dům

se kterým spím

srostlý v podpaždích

sám,lehce

jak na křídlech planet,

svinutých hvězd odříkání.

=71=

Jedu v tvym copyrightu,

vím,co se smí,

tuším,co se sluší,

netančím,

kradu ti kradmo

veršíky,básně

tvých nocí,

poztrácených not,

vylámaných zubů kalendáře.

=72=

Sme jen obyčejná tělesa

v důlcích,

krčících se v teniskách

uprosených reklamou,

zardoušení v zátylcích,

kde jinde

by mohl hladomor

imponovat tanečnici.

=73=

Mám tě asi rád

víc než prophylen,

občas mě lískneš,

políbíš,

vím,že se neúnosně šklebím

i ve snech

ale,co najdeš

třikrát poztrácím,

vím,že tě zítra

najdu ve slumech

opožděnou a sladkou.

=74=

Plácám se v metaforách,

neumím v nich žít,

vyhřívám se na slunci

jako motýl za oknem,

jako smrt v polích,

políbený paprskem.

=75=

Silvestr má dnes

jen stigma poztrácených lásek

nebo je znamením

výlučností páchaných

na bezradných,rachotících

mozaikách nocí.

=76=

Možná tě zapomenu

zítra tam,

kde nechci mít

víc než pláč,

bezzubý jazyk

fráčkovaných tučňáků.

=77=

Zima je bílá magie jara

s podzimem za okny,

s mžourající,černou

kočkou před branou.

=78=

Prasklo mu srdce

jak struna

ve spánku.

Čichal k výkladům,

sněd slunce snad,

polkl sucho v ústech,

zapil slunovrat.

=79=

Dýchám a žeru

uhelný prach

v popelavých nářcích.

Je tohle ještě slunce

tence zaspané

ve vlasech ?

=80=

Seš můj vánek,

občas to vím,

tragickej konec,

v začátku zábavnej (zprvu tak)

na konci,

nó tragickej.

"Víš o vánocích

je každá ryba

tak trochu v pytli."

=81=

Chtěl bych mít

vymletý řeky v mozku,

né zlatý žíly,

né valouny.

Nelenit si podzimně

s buňkou po buňce

abych ti stačil,

vystačil.

=82=

Znám tu bránu

ale nechodím k ní často,

jen si občas přibroukám

zapomenuté melodie

olověných chřestítek,

podvepsané záplaty

divokých.

=83=

Nemůžu spát

už několik let,

s překvapením schůzku,

mám jen

co bych si přál,

chtěl - nechtěl.

=84=

Vím,že by tě mohl

milovat i nosorožec,

spíš né.

Spíš ?

. . . ale doufám.

=85=

Vidím tě opilýma očima

něhy a váhání.

Spatřím tě ještě ?

Bojím se bojím

ze dna svých slov.

=86=

Jsou přání na zdi

plachá a polapená tmou,

pozamčená průčelí

z včelího vosku

a bolestí

nevyslovených (ústy).

=87=

V pondělí,

když cestáři

zamykaj tvou tvář

dharmo se vracím,

marně plápolám

prázdném zrcadle

nakyslých pousmání,

zhrzených snů

a polámaných pérek pelu.

=88=

Nemívám tě už ve snech

ani v polucích,

stejně tě rýmuju

jako sever.

Hever.

=89=

Kapka sedící

tázavě na okraji šálku

tlumí mou bolest

kdesi hluboko v amalgámu,

neznámu odkud,

neznámo kam.

Je sladká.

=90=

Jsem spadlý z rytmu,

setřesený,

setřesený z křížů podél cest,

zcezený z parafínových botek,

plný androgyniích úsměvů,

úšklebků ještě téhle

generace.

Zavilej v dírách (jívách)

s vypáleným K

na srdcích,

v mozku,

podél cest.

=91=

Občas mívám myšlenky,

pošlapané teze šamanů

z tvý hlavy,

sladší po záplavách,

co mi zaženou

ekzém z dlaní,

co mi zaženou

květinová stlaní

napříč náladou.

=92=

Mám tě rád

jako shluk,

jako skunk,

jseš silná,

práskaná,

když pláčeš,

když klečíš.

=93=

Dneska večer

jsem se přestal zamykat na noc

a zoufale čekal

tebe,

tvůj stín

nebo alespoň

ranní slunce

od krve.

=94=

Žiju v dvoutempu

týhle doby,

co si poznamenám,

to mi nikdo nesní,

vždyť víš.

=95=

Jsme v 6-tym under . . .,

dnes po 4-tý

visím za vypláchlou pusu

čpící čajem

strojený provazy do včerejšků,

stvolený na první zatáhnutí.

Budu už brzy

za smutkem stébel,

za slzou,

za kymácivým stínem

v nalitých pavoučcích

cizích tanců

před okny.

=96=

Ukážu ti den

v lešenářských trubkách,

stvolech týhle generace.

Poznám tě desetkrát

v jedenáctém zaváhání labutí.

Rozlomím,

rozzlobím skřítky

vyprávějící a hladové,

umouněné a staré,

zkamenělé v montérkách,

odlité v mazutových krůpějích

jako zrnka prachu.

=97=

Bylo to ten den

co se zabil,

co zabil démona

zrádným hrotem okenních říms

laskaných jarem i podzimem,

po pádu

už nezbyl čas,

ani minuta

za vratkým,zpolavyraženým zubem,

ani jinovatka,

ani jinotaj

nepokryje něco

jako výsměch rozbitých hlav,

plachtění,

plác sebou

o rozespalou,tikající rozvahu

v tom okamžiku

mezi mementem spánku

a havraním pírkem.

=98=

V kavárně

před romantickým jídlem

z večera

osahal si pocity,

pak šel do tmy,

nemoh jí vdechnout

ani poslouchat,

ani opsat

ba ani vyplivnout

ale mohl se s ní

zadarmo vyspat

celou tuhle noc.

=99=

Takhle mokrá ještě nebyla,

ospale ho prohlídla,

poprvý skrze tváře

a čelo,

skrz slzy

a jiný přeopsaný rána,

tušila to už včera,

dávno neplakal.

=100=

Můžu ještě přežít

sklouznutej

po epoše ethylénovejch taktik,

prázdných pohledů

od zapomeň

k nevidim,

až na dno

nechci vidět.

Rozcuchaná mžourání darmožroutů

škrábající

po ledové tříšti řek

svá jména

anonymně,napospas

všem odhodlaným zásmutkům.

=101=

Chiméry

vyplašená nahá těla za ploty,

utopená v přetěžkém plynu

hořkostí

klikatých jak ornament zmije.

Hroby,které v pole

časem kdosi zryje.

=102=

Plavoučké vlasy dívek

splavovaly jeho dásně

každým dnem.

Chtěl být jen

mudrcem generace

krájeného chleba,

tmy ilustrované

do mžitků.

=103=

Proč mi stále kladeš

ty zauzlované,nikotinové otázky,

vždyť víš,

že nemohu usnout

v tvých radostech,

mikroslastích

zahalených do perel

šedých jak oblaka

vyfouknutá k večeru

z tvých úst.