čas utahuje lis
z mých pamětí bys po růžové břečce
kyselé hroznýše nespočítal
jak životaschopný vzdor – plazí se – stále nedospělý
vyčítám depeše z kapek potu
nad zabitými metaforami
katafalk lenosti si ze mě střílí
že neumím si udržet svou hmotu
o to víc nakládám svůj vektor
k pružinám nadějí jojob
s tužidly neochvějných snah
pronikám zastávkami nepodroben nekonečnou sektou
poslepu přikrčený
dřinou až ostrouhaný hmat
v zátichu bez slin pod vůněmi
chystám své podmíněné anonymní vjemy
tu marnost zkrátka ovládám
tu propadám se řešetem a krásou zpropadený
prach bouřící – zfénixovatělý
jsem za poslední zbraní jemnocitu nápadně jednočlenná armáda
|