|
zametám šedé
v jeskyni vyhloubené skalám hodnot
já shrbený stařík
starý tak že orlí generace zapomněly
kde urvat z mých jater
pochoutku vřele prokrvenou
za tu dobu znám každé smítko jménem
a pamatuji z kterého do kterého rohu
kdy byly přemeteny
bloumám si po nírváně sem a tam
odskakuji si vykálet se do pošetilosti
pak nenápadně k tvému stolu předžvýkávat kořínky
a provonět jasmínovým čajem
dva poslední blankyty celé upřímnosti
která u mne bydlí
a Zeus? – už se mi dávno omluvil…
prodal Olymp a propuštěním bohů propadl demokracii
stačí mu posnídat kuskus chaosu a všechny chápe
všichni jsme relativně post-antické vzpomínky
když se vůbec setkáme na pohřbech
smrtelných dcer a synů
kroutíme hlavami a vykrucujem se… potřásáme…
jako – že není čas
ten totiž nikdy nebyl
pokud jste toužili a zapíjeli věčné neúspěchy
a neovládli prostor k odstupu
naopak teď! máte čas: protože ---
sakra! rozfoukal jsem si smítka…
a ta mi zas ukradla oheň
no snad uprosím nějaké hodné lidi
aby mi darovali zápalku
jinak tu ve tmě ztratím povědomí
vliv na svá smítka
nestihnu uklidit a bude neřád
estetická katastrofa
maglajs harmonií
věci budou jen tak samy o sobě
toho se bojím – to je samota
| 
