Babička jen lamentovala: ”po kom že ty děti jsou,” a snažila se nás donutit ten nepořádek uklidit. Ale i přes všechny pozdější následky jsme v noci opět drželi hlídky a dál jsme loupili ve spíži.

Jednou se nám povedl opravdu kapitální úlovek, a to: kotlety z vepřového připravené na zítřejší oběd. Chutné kousky ležely dozlatova upečené na pekáči a velice nás lákaly. I neodolali jsme a vyrazili na lup. Situace byla stížená, protože babička měla velmi lehký spánek a dveře od spíže byly zavřené na zámek. Není snad nutné dodávat, že panty u zámku dveří nebyly dobře promazány a skřípěly tak nepříjemně, že by to muselo vzbudit i sousedku Pleškovou bydlící přes chodbu. Při třetím nepodařeném pokusu se babička probudila úplně a jedovatě zasyčela do tmy: ”Hnípejte hyeny a už konečně dejte pokoj!”

Ano, tehdy to bylo poprvé, co použila toto pojmenování, a pak ho používala stále častěji. Ještě několik let po tom, co nás babi ponejprv takto nazvala, jsme si z ní dělali puberťáckou legraci a neustále jsme jí jako hyeny popichovali: Hihňali jsme se jako hyeny. Hrabali jsme se v jídle jako hyeny. Hulákali jsme jako hnusné hyeny a byly jsme hloupí jako hyeny. Nicméně v tu noc jsme už neusnuli a za své vzaly i kotlety. Jaké bylo babiččino ranní zjištění, že čtyři plátky masa jsou nenávratně pryč. Okamžitě se podezíravě koukla na dědu, ale beránčí pohled našeho dedouše ji jen utvrdil v tom, že zločin máme na svědomí my děti.

”Vy hyeny,” křikla na nás, ale pak se přestala zlobit a připravila nám na úkor zbytku rodiny ty zbývající dva kousky masa k obědu. Nikdy se nedokázala zlobit příliš dlouho a na vnoučata už vůbec ne. Ani když to byla, podle jejích slov, hrozné hyeny.