Jsme úplně normální rodina. Všechno se u nás tak nějak dobře vyrovnávalo. Malinká babička se svým zakulaceným bříškem oponovala štíhlému a vysokému dědovi, který je větrem a sluncem ošlehaný zálesák, věčně navlečený do zahradnického oblečku s koláči hlíny na podrážkách holínek. Oproti tomu babi, vždy čisťounká s učesanými stříbrnými vlasy a smetanově bílou pletí, vypadala jako pravá hospodyňka s půl století starou zástěrou zavázanou vzadu na mašli nad kulaťoučkým pozadí.

Někdo by řekl, že ti podsaditější lidé jsou spokojenější a veselejší. Babi byla veselá, ale když přišla řeč na štíhlost, začal nelítostný boj o to, kdo má větší pupek, popředí a zadek. Kila nekila, záleželo na poměřování.

”Má támhleta v růžových šatech větší břicho než já?” Byla obvyklá babiččina otázka, když jsme byli třeba na procházce v parku. Pak následovalo zevrubné prohlížení všech partií (včetně lýtek) i ostatních žen v dosahu půl kilometru. A pokud nenašla většinu plnoštíhlých, pak skóre bylo jedna nula pro okolí.

I když byla babi nespokojená se svou váhou, nešílela a nedržela děsivé diety, které momentálně vládnou světem ve všech barvách. Prostě si řekla, že nebude večer nic jíst, ale stejně to nevydržela. A tak nikdy nehubla, ale ani netloustla.

”To jsem se zase spravila,” byla její další oblíbená věta. Nikdy nechtěla uvěřit tvrzení těch ostatních, že to není pravda, protože pak měla v záloze připravenou další větu: ” Ale dejte pokoj, já vím sama nejlíp, jestli jsem se spravila nebo ne. Třeba tyhle šaty z třiapadesátýho jsem ještě nedávno dopnula. Večer nebudu nic jíst!”

Ale stejně jedla. Ne mnoho, ale přece. A byla stále stejně ….. babičkovsky roztomilá.

Posledních pár let se jí splnil její sen, zhubla a při své malinkaté výšce se nám skoro ztratila před očima. Ale babi byla spokojená, tak proč se tím nějak znepokojovat. Zvlášť, když jsme ji viděli, jak s ohromnou chutí baští tlačenku nebo maďarskou čabajku, aniž by ji znepokojovalo, jestli se zase ”spraví”. To jsme se pak vždycky smáli tomu, jak rychle odbyla štěkajícího a loudícího jezevčíka Dana. Obvykle se o svou porci ráda dělila se všemi jak u stolu, tak pod stolem. A hladově vyhlížející Daneček se většinou dočkal svého vytouženého a kňouráním vynuceného sousta.

”Jeje, mě to upadlo,” vykřikovala babi uprostřed večeře, oběda i snídaně. A pod stolem se hodovalo.

”Já tolik masa nesním,” protestovala babi a bez upozornění vhodila plátek hovězího ze svého talíře do nejbližšího jiného.

”Ale babi, sněz si ho, vždyť se tady pořád odbýváte, a když je uvařeno něco pořádného, tak to nechceš,” odmítali jsme část babiččina oběda.

Pak se její maso ještě několikrát přehodilo z různých talířů do jiných, až nakonec zakotvilo u dědy, který celou výměnu nevnímal a s chutí ho snědl. Všichni byli spokojeni.

Po chvíli přišly na řadu přebývající knedlíky na babiččině talíři. A bylo tu druhé kolo.

Takhle to vypadalo u většiny jídel a babičku její malá mánie opouštěla pouze v lepších restauracích, kde byla za dámu a něco podobně nekultivovaného by přece žádná dáma neudělala. Způsobně krájela porci příborem se vztyčenými malíčky a smála se zářivým chrupem zubní protézy na mladého číšníka u našeho stolu.

Ale ty obědy s babičkou doma byly stejně zábavnější. Podobně jako její srovnávání cizího pozadí se svým a ostatních tukových zásob skrytých pod šaty z “třiapadesátýho”.

Těžko říct, jestli to dělala kvůli sobě. Já babi stejně vždy podezřívala z toho, že jí nejde ani tak o svou linii jako spíš o to, aby nějaká jiná ”kost” jí neodloudila dědu. Babička svou žárlivost nikdy nedala zřetelně najevo, ale ...