|
|
|
|
Nejlepší pro všechny / Kdo zabil Snížka? - Petra Soukupová > Počet zobrazení:1564
V centru zájmu a pozornosti spisovatelky Petry Soukupové (1982) stály už od dob jejího debutu K moři děti a dospívající. Přestože většina jejích knížek byla určena především dospělému čtenáři, často bývaly jejich hrdiny (i vypravěči) děti, nucené řešit složité rodinné vztahy a obtížné situace. (Tak tomu bylo například v novele Na krátko, prostřední ze souboru próz Zmizet, jejíž filmová verze bude mít premiéru letos na jaře.) Vydala také jednu prózu určenou přímo pro dětské čtenáře – Bertík a čmuchadlo. U dvojice knih, které nyní vycházejí v nakladatelství Host, se oba tyto směry zajímavě propojily. Zatímco Nejlepší pro všechny představuje primárně knihu pro dospělé, Kdo zabil Snížka? je určena mladším. Obě přitom vyprávějí desetileté děti: první z nich Viktor, pražský kluk, který je donucen se přestěhovat na vesnici k babičce, druhou venkovská holka Martina, pátrající po tom, kdo může za smrt jejího pejska. (V první knize není ovšem Viktorova ich-forma jediným pohledem, jak ještě uvidíme.) Knihy se přitom odehrávají v téže vesnici, Viktor a Martina se znají a vystupují v obou prózách. Zatímco druhá knížka je jen epizodou, využívající stále oblíbené schéma dětského detektiva, byť s hořkou příchutí zjišťování pravdy o obtížných rodinných vztazích, první usiluje o komplexní pohled na život chlapce, kterému se od základu změní svět. (A pokud se chystáte přečíst obě knížky, začněte určitě tou dětskou, protože jinak byste se její pointu dozvěděli už dávno a mimochodem z té první.)
Na počátku knihy Nejlepší pro všechny žije Viktor v Praze pouze s maminkou – třicetiletou divadelní herečkou Hanou. Tatínka viděl párkrát v životě – pro mladičkou Hanu byl tenhle pán pouze epizodou, jako všichni další muži, kteří od té doby prošli jejím životem. Viktor je její jedinou stálicí – ale začíná stále víc pozorovat, že jej úplně nezvládá, chlapec tráví většinu volného času hraním na počítači, o večerech, kdy je maminka v divadle, bývá doma sám, ve škole dělá problémy, v obchodě se dopustil drobné krádeže. A navíc: Hanu čeká velká šance, konečně by mohla prorazit v televizi, stát se díky seriálu slavnou a úspěšnou, což ovšem znamená několikaměsíční pobyt v Ostravě. Nedávno ovdovělá matka už dávno Haně říkala, že chlapec roste jako dříví v lese a že nejlépe by mu bylo u ní na vesnici. A tak se nakonec Hana rozhodne, že Viktora přestěhuje k babičce Evě.
Příběh o tom, jak Viktor, jeho matka a babička celou situaci zvládají, pak vypráví jednak chlapec sám, jednak je viděna z perspektivy Hany i Evy – zde sice v er-formě, ale s hlubokým ponořením do psychiky, tak jak je u Soukupové běžné. Vidíme, jak tu do sebe jejich světy narážejí, a jak obtížná je komunikace a pochopení i mezi nejbližšími členy jedné rodiny – a díky náhledu do duševních pochodů hrdinů si uvědomujeme, že někdy by stačilo říci či neříci jen jediné slovo nebo použít jinou formulaci, aby nedošlo k neporozumění a vzdálení si jednotlivých postav. Stejně jako v podobně vybudované předchozí knize Pod sněhem vidíme, jak moc si dokážou ubližovat i lidé, kteří se mají navzájem rádi, a že hranice funkční-nefunkční rodina nemusí být vůbec nijak ostrá.
Autorce se také dobře daří vystavět své hrdiny jako nejednoznačné charaktery: Viktor je sice vzpurný kluk závislý na počítačích a odmítající babiččinu snahu o jeho „napravení“, ať už v podobě pravidelného vydatného jídla, hraní fotbalu či pomáhání v domacnosti, na druhou stranu má rád zvířata a situace, kdy musí opustit všechno známé, je pro něj těžká i nepochopitelná; Hana je sice přelétavá herečka s neuspořádaným životním stylem, která si při návštěvách ve vesnici dokonce začne aféru s ženatým mužem, ale Viktora má upřímně ráda; jednasedmdesátiletá Eva má mnoho rysů starosvětské babičky z chalupy, která ráda vaří a peče, ale na druhou stranu také řídí auto a používá internet (a o její modernosti svědčí mimochodem i to, že se nebála mít dceru ve vyšším věku a dlouho po synovi). Soukupové se také výborně daří budovat atmosféru vesnice, kde každý každého zná, se všemi z toho plynoucími výhodami i nevýhodami, a mnohdy dusné prostředí rodinných oslav a Vánoc, na které (dosti neochotně) přijíždí i milovaný starší Evin syn Adam s rodinou. Postavy z knihy nejsou těmi, které si čtenář zamiluje, ale bude je v jejich chování většinou chápat a rozumět jim, i když s nimi třeba nesouhlasí.
Jistým problémem může být ale rozsah knihy. Situace, které perfektně fungovaly v kratších novelách ze souboru Zmizet, už mohou u delšího románu působit někdy únavně a opakovat to, co již bylo mnohokrát vyřčeno. (Například Viktorova láska ke zvířatům je tu demonstrována několikrát: na vztahu ke kamarádčinu psovi, zálibě v chyceném poraněném dravci a následném pořízení kočky.) Kromě toho se přese všechna vysvětlení těžko věří Haninu počátečnímu rozhodnutí dát Viktora k babičce: právě proto, že dobře víme, že se nejedná o žádnou matku-kariéristku, pro kterou je syn přítěží, ale má k němu silný vztah, jen nesnadno rozumíme jejímu odložení syna. (Které mu navíc ani nijak časově neomezí – snad by to mělo být jenom na dobu natáčení onoho seriálu, ale v žádném rozhovoru nic takového neslyšíme, jen to, že zkrátka půjde k babičce a konec.) Čtenář se možná ještě trochu podiví nad tím, že ona fiktivní vesnice má být sto padesát kilometrů do Prahy, ale Hana i další postavy tuhle vzdálenost bez potíží zvládají každou chvíli jen jako malou zajížďku; to je pochopitelně pouze detail, ale může trochu narušit realističnost vnímání čtenářem. Kniha ovšem i přes tyto drobnější výtky patří k tomu nejlepšímu, co u nás v poslední době vyšlo – zejména díky soustavnému zkoumání dětského života a rodinných vztahů.
Při přečtení anotace druhé knížky Kdo zabil Snížka? napadnou asi čtenáře okamžitě asociace jednak na tradici dětských pátračů typu Emil a detektivové, jednak se mu asi vybaví nedávný Podivný případ se psem, kde dospívající hrdina také hledal „vraha“ psa, byť cizího. (A někomu možná i knížka německé autorky Adrienne Thomasové Andrea, která vyšla v osmdesátých letech v češtině, a kde holčička taktéž násilně přišla o psa.) Martina na rozdíl od Viktora žije celý život na vesnici, nikde by nikdy bydlet nechtěla, a je až dojemně nedotčená moderními technologiemi. (Doma nemají počítač, televize se jim rozbila a novou nekoupili, telefon má jen tatínek, a to „starej tlačítkovej“. Je vůbec něco takového v dnešní době možné?) Nejraději běhá s kamarády po lese a moc a moc chce vlastního pejska, až ho jednou opravdu dostane – a protože je to bílý vlčák, říká mu Snížek. Z roztomilého štěněte se ovšem vyklube pes velice neposlušný, který rád utíká, vrčí na Martininy malé sestřičky – a ještě k tomu je hluchý. Martina ho má přesto moc ráda, a když už s ním rodiče ztratí trpělivost a chtějí ho dát pryč, vynutí si, že ho budou nechávat u jejího kamaráda v hájovně. Utíká i odtud – a jednoho dne ho najde u silnice mrtvého. Protože pejska nikdo neměl rád a sousedé, kterým třeba napadl slepice, jim vícekrát vyhrožovali, je holčička přesvědčená, že ho určitě někdo zabil úmyslně. Pořídí si jako správný detektiv zápisník, kde vypisuje podezřelé a jejich případnou motivaci, a společně s partou kamarádů (mezi nimiž je i Viktor) se dávají do pátrání. A to, co nakonec zjistí, není nijak veselé, ale přinese jí to přece jen uklidnění – a mimo jiné i to, že si začne vážit své vlastní rodiny. Jednoduchému příběhu by možná prospělo trochu více dějových zákrut (koneckonců je to přece jen dětská detektivka), i když tím podstatným jsou tu opět rodinné a přátelské vztahy, které hrdinka řeší. Dodejme, že knihu zdobí pěkné střízlivé ilustrace Terezy Ščerbové – ta je i autorkou obálek obou knih, které spolu ladí do melancholicky modré; je ale možné, že takový smutný obal dětské čtenáře až tolik nezaujme.
...vložil(a) Oplatka
|
|
Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený... |
|
|
