|
Jsem žena v láhvi rybízové šťávy
a občas pohnu se, to jak se harmonika ozve
a srdce spínacím špendlíkem rozpíchané
nosíš si je jak barevný fábor na klopě
to věru není klasická rána rovnou na solar
z příruček boxerských, tady, tady
stigmata nedovolených
zásahů
na zádech ležím, a celá, celičká
jsem středověce tvá
a co mi zbývá, celý svět zrudnul mi
tak vláčně, tak pomalu
tančím, ruce v půvabných gestech
zalamuji, moc mi to sluší
v plesových šatech
nebo když jsem nahá
Za dlouhé ráno, za propastné noci
za cukrkandl, za hluboký les
za smíření, za pohled
který mi, lásko, věnuješ
nikdy neusnu...
co když se budeš chtít
pokochat svým úlovkem
skoro leklou ženou?
| 
