ŽEBRÁK

Když mu bylo patnáct let,

přejel mu nohy z dvora hned,

velký vůz zlatem pokrytý,

avšak jeho nohy v krvi zalitý.

Nyní kymácí se ze strany na stranu,

jakoby mu hodiny odbívaly popravu. 

Sedíc na náměstí velikém,

prázdno v hrnku rozbytém,

natahuje v davu ruku,

v sobě skrývá hodně muku.

Nikdo mu však nedá nic,

odchází s chlebem polovic,

pustou šedou krajinou,

mlhou lehce zasklenou.

Do jiného městečka,

bohatého statečka.

Cesta je dlouhá lesem polem,

chleba už nemá jde tu kolem.

Kolem dvorka se zahradou,

třešněmi tu jen posetou.

Chce si trochu natrhat,

z bolestí ruku chce zvedat.

Už jí drží chce jí jíst,

vyleze z křoví,temných míst,

velký pán v plášti hnědém,

žebráka pozoruje zlým pohledem.

Žebrák ránu uslyší,

zklátí se k třešni nejvyšší.