Nazdar Ondřeji, vrať se k Abgelegene Gehöfte a uvidíš, že Inventur je výjimka. Jinak Eich rýmuje ostošest, často hladce, často úplně klasicky. Vzpomněl jsem si na tebe včera při četbě Macurovy studie o metru – nihil novi sub sole

Jedinec tu pozbývá své totožnosti – oblíbeným motivem poezie metra je hrozivý výjev potkávání sebe sama, dvojnictví. Běžnou rekvizitou tohoto motivu bývají často eskalátory, vrhající proti sobě (aniž jim umožnily kontakt) lidi sestupující a vystupující, nebo lesklá skla vagónů: „Pozoruji ten míjející břeh, / jak bych se dlouze díval do zrcadla“ (M. Florian[1]), „Když sám sebe v metru / potkám dvakrát denně...“ (J. Žáček[2]). Podzemí jako blízkost hlubinám, jako místo k meditaci je přijímáno jednoznačně v groteskním nasvícení (I. Šmoldas[3]), směr dolů znamená především směr k podsvětí a k orfeovskému mýtu: „Budu opakovat tu starou hloupou chybu / A ohlédnu se... / / Eurydiko!“ (L. Brožek[4]), mýtus se vtírá básníkům do veršů, i když tu představu vědomě zamítají („Eskalátory trasy A i C / nevozí zkřehlé stíny do zásvětí“, M. Florian[5]).