Atmosféru to má - snad plíživý příchod krize středních let a bilancování s tím spojené? ÷))

V první strofě mi přijde trochu samoúčelný to žmoulání světelnýho masa, ale tady už se stávám se svým frfňáním  otravný - mušim si holt opakovat: Je to skrytá signatura, je to... je to podpis navíc.

Určitě máš dost citu pro zachycení sledu okamžiků, umíš ty chvíle evokovat a hrát si s nimi se záviděníhodnou koncentrací, což beru jako největší klad nejen téhle básně, ale tvé poezie obecně.

 Poezie tam je určitě. Něčeho dalšího taky dost.

 Připomíná mi báseň Ženská nemocnice v Soho z jedný antalogie britskejch básníků šedesátejch a sedmdesátejch let (název mi už bohužel vypadl).

 Ta bezdomovnice mi taky "vzala"!

 Celej tenhle kousek je ouplně filigránskej - nenapadá mne lepší přirovnání.

 Nejvíc si ale cením toho, že jsi udržel na uzdě ty svoje "choutky" dohnat občas některý text ab absurdum, tady jsi to dle mého vybalancoval skvěle.

Děti mám rád a zásadně jim před spaním nevyprávím strašidelné příběhy.

Ostatně, vidět mé starší dítě, asi by ses dost divila. ÷))

A je to tam... co vlastně?

 Začnu odzadu: Upřímně: Das ist dost průstřelný místo. Slečna (paní) si konečně uvědomila, jak vzácný dar se zjevil vprostřed klávesnice a začala si hrát. Výsledek? Hlava těžší ruky. Co tím myslím? Stavba Lego stavebnice příliš znatelná - tohleto je vošajstlich... a je to cítit, ta míň upřímná konstrukce. Holt termín tlačí a plán nutno splnit.

 Zamyšlení: nápad - dobrej. Obraznost dobrá = průser. Ta hra je prostě průhledná. Málo mám tebe a hodně z tebe... Případné upřesnění poskytnu.

Nad první už jsem tušm pofrfňával jinde, ta druhá se mi líbí víc, protože veteš neveteš, úzký řasy tuhý dráty, nějako to na mne podprahově působí - to víš, u šišky už holt víc pracuje představivost, než nějaký zelený strom života. ÷))

 A navíc: mušíme si přece pomáhat, nicht wahr?

Člověče, kam asi vedou ty blata, po kterejch si se lehkým krokem vydal mimo hatě? ÷))

Bavilo mě to víc než dost - spíš se sluší říct: Pobavilo!

Báseň krásná. Sojka nepřekvapila. Tudíž je všechno asi přesně tak, jak má být. ÷))

Jejdanánku: být proseto sítem

                  držet se jen silou

                  než červená se změní v bílou

                  zahraje panáček do pláče

Pěkný to máš, takový jako vždycky - roztoužený (což je určitě lepší než nevzrušivý÷). 

 Technicky nikolvěk dokonalý, ale asi dost upřímný.

Myslím, že se ti tam povedlo dobře "narvat" náladu - mě takovýhle věci prostě baví (neplést si s pobaví÷).

Nějakej dobrej pocit z toho mám - asi že už něco takovýho cejtím sám.

 Kosti coby poznávací znamení nebo skrytá signatura? Popř. fetiš? ÷))

Jak to říct? Celá báseň na mne působí staženě - nevydá se spolu s proudem, ale pořád a furt oběhne to svý kolečko a je tam, odkud vysupěla. Což ovšem vůbec nepovažuju za nějakou pihu na kráse, tak jsi to asi chtěl - pobýt v tom konkrétním místě. Ostatně už název takovou možnost přímo evokuje.

Jináč klasika. Už asi víš, že nad labutí hlavou zalitou octem nebo vzduchem masitým mlhou poetický orgasmus neprožiju, přesto ale mušim ocenit tu rafinovanou (a místy hezky subtilní) konstrukci textu - roste, rozvíjí se, jednotlivé části na sebe vážou... fakt toprá arbajt. ÷))

 Líbí se mi to zastavení; atmosféra konce něčeho, co dávalo konkrétní smysl v určitém čase.

 Celej ten text je sentimentální a jak bych to řekl: fatální? To ale ber jako pochvalu, já osobně na takovej náladě často ujíždím taky, takže si odpustím zbytečné frfňání a šoupnu jednoho dadíka. ÷))

 V něčem mi to připomíná Charmse.

Hezká kravinka (v tom nejlepším ovšem). ÷)

 Mně text hodně oslovuje až po listopad - pak už je tam na můj vkus příliš mnoho panditštiny. ÷))

 Ale dádu určitě... kdyby mi ještě nějaký zbyl. Holt si ho tam musíš přimyslet.

 Pobavils mne. Dost hustě, krutě - až mi můj filcovní bíbr poskočil. ÷)

Jde domů durch vánici – štrikuje nohami
šutry vloček trefují rozhycované oči...    čéče, koukám, že i ty jsi zabředl do těžké romantiky.