Kapitoly z psychiatrie
Mladá fronta, 1996
Po Freudovi, Jungovi a Adlerovi nedaly záhady schizofrenie spát ani mnoha dalším stoupencům hlubinné psychologie. Všem byla společná výchozí premisa: schizofrenie je výsledkem dřívějších útrap duše a všechno, co vzniklo z duševního trápení, je psychologicky léčitelné. Psychoterapie tedy může mnoho v duši nemocného nejen vylepšit, ale i vyléčit. Doufá v to dost lidí, solidní důkaz pro takový optimismus dosud podán nebyl. Své místo na slunci si dobývá skupinová terapie schizofrenních. Snaží se překonat sklon schizofrenních k sociální izolaci. Svědomití psychoterapeuti o uzdravení při psychoterapii nehovoří. Uspokojuje je vědomí, že mohli nemocnému pmoci v jeho utrpení, a ani s halasným oslavováním nepočítají. Pacient se musí vypořádat i s nežádoucími účinky psychofarmak, což často není zrovna med. Je třeba mu pomoci, aby se po odeznění psychózy sociálně adaptoval.
Laici, naivkové a fanatičtí odpůrci podávání psychofarmak při léčení schizofrenie mají jednu klamnou představu společnou. Domnívají se, že neuroleptika jsou jen symptomatika. Srovnávají je s uspávadly u nespavců nebo s analgetiky při bolesti zubů. Neuroleptika mají však zcela jiné účinky. Samozřejmě, že se při nich i líp spí a nervózního člověka v malých dávkách i uklidní, ale to je vedlejší. Jsou to regulativa. Dovedou uvést do pořádku dezintegrovanou psychiku schizofrenního, potlačit jeho smyslové přeludy, zbavit ho tíživých úzkostí a umožní mu, aby se osvobodil z pout svých bludných představ a ze svého autismu. Přivádějí ho z jeho imaginárního světa do skutečnosti a navracejí ho mezi lidi.
Pro biologickou (organickou) bázi schizofrenie svědčí ledacos. Nemoc probíhá často v návalech a souvislost s událostmi života se zpravidla nenajde. Sociální otřesy, války ani katastrofy výskyt schizofrenie nezvyšují. Zato v ní hraje úlohu dědičnost a všude na světě trpí nemocí zhruba procento populace. Biologické léčení psychofarmaky je daleko efektivnější než terapie psychologická a efekty psychoterapie jsou pochybné. Souvislost biochemických poruch v určitých strukturách mozku se schizofrenií může dnes popřít jen zaslepený psychologizující dogmatik. Už více než třicet let panuje důvodné podezření, že mozková tkáň kolem tzv. třetí mozkové komory a částí spánkových laloků (tzv. limbický systém) utrpí při schizofrenii nějakou újmu.
Psychoanalytička Frieda Frommová-Reichmannová se pokusila o psychologicky pochopitelné vysvětlení příčin schizofrenie, hovořila o schizofrenogenní matce, matce duševně nevyrovnané, psychopatické a neurotické, neschopné se vyrovnat s úkoly každodenního života, matce se skrytou nenávistí vůči dítěti. Antropolog Gregory Bateson tvrdil, že schizofrenní myšlení vzniká z komunikace v rodině pozdějšího schizofrenika, patří k nim "dvojná vazba", kdy si otec či jiné členové rodiny navykli dávat dítěti rozporné pokyny, a to nejen slovně, ale i mimoslovně (gesty, mimikou, zabarvením hlasu atd.).
Všechny hypotézy tohoto typu mají jednu podstatnou slabinu. Ony údajně schizofrenogenní mezilidské vztahy najdeme skoro v každé rodině a sotva existuje nějaká, v níž by bylo rodinné prostředí bez chyb, tedy všechno, co nám tyto hypotézy demonstrují jako příčinu schizofrenie, není zdaleka nic mimořádného, ale spíš pravidlo. Jak si pak vysvětlit, že ze stovky takových rodinek jenom v jedné způsobí podobné komunikační problémy u dítěte něco, co vyústí do pozdější schizofrenie? Všechny duchaplné hypotézy příčin schizofrenie tohoto druhu přijímají mlčky starou známou hypotézu psychoanalytiků, že se schizofrenie připravuje už v raném věku. Ačkoliv propukne o deset, dvacet či třicet let později, jsou prý její základy dávno položeny. Jde však o hypotézu naprosto nepodloženou a o pouhou spekulaci.
Tzv. patoplastická (určující tematiku chorobného prožívání) úloha životních událostí je u schizofrenie mimo diskuzi. Zážitky dávají scestným úvahám nemocného jistou konkrétní náplň. Proto se s dobou obsahy schizofrenních bludů mění. Tematika schizofrenie většinou odpovídá reáliím doby, je tedy do jisté míry i pochopitelná. Co však nikdy nepochopíme, je důvod, proč nemocný vůbec ve svých bludech přistál.
