Napsat zprávu
Autorův WEB
Vzkaz ostatním:
píšu abych ulevil srdci
Říká se, že aby člověk mohl vystoupit opravdu vysoko, musí napřed
sestoupit dolů. Hlavní problém spočívá v tom, že nevím, jak hluboku je
nutno klesnout. Dolů je možno jít snad nekonečně dlouho, můžu tedy padat
celý život. Pak jednoho dne přijde okamžik, kdy překročím hranici. Za
touto neviditelnou hranicí prý leží oblast, ze které již nevede cesta
zpátky. Okamžik po tom, co ji překročíte, si uvědomíte její existenci.
Lidé pak reagují třemi způsoby. První se rozhodnou padat stále dolů, zlo
je změní. Druzí volí dobrovolný odchod z našeho světa. Pak je ještě
třetí skupina lidí, kterým se podaří zastavit svůj pád. Jejich jedinou
snahou bude pokoušet se stoupat nahoru. Zbyla jim jen naděje. Říká se,
že hranice je zpětně nepřekročitelná, ale to říkájí lidé, kteří ji nikdy
nepoznali. Ve skutečnosti jsou lidé, kteří se vrátili zpátky. Můžete je
poznat tak, že se jim podíváte do očí. Oči nemohou lhát a tak se v nich
skrývá všechna bolest, všechna nenávist a všechno zlo, které poznali.
Dále je pak poznáte podle toho, že občas dělají věci, které by ostatní
nazvali dětinské či šílené. Radují se z prostých každodenních věcí, vidí
krásu, která je pro většinu snad až příliš obyčejná nebo jdou například
po ulici a začnou si zpívat nebo tancovat. A také pláčou. Ne snad kvůli
sobě či kvůli světu, ale kvůli minulosti, která je jejich součástí.
Ovšem dokonce i když slzy stékají po jejich tvářích, smutek nad nimi
nemá moc. I v takových chvílích totiž vidí tu krásu, kterou dříve
nevnímali. Nevím, zda někdy přestanou prolévat své slzy, vím jen, že už
nikdy nepřestanou věřit. |
