Příjemné posezení:-)

To psaní "dobře, špatně" jistě Ztratilo nějaké mantinely má, záleží na tom, jaké má člověk nadání, kolik toho napsal a tak...vstupují tam ale také jistá subjektivní cítění čtenářova. Nemyslel jsem to nijak pejorativně, jen prostě každý máme na jisté věci jiný názor...nic víc...něco pravdy máš ty, něco já, jak už to tak mezi lidma chodí.  V poslední době se Ti akorát přiznám, že jsem jen nějakej alergičtější na takové ty úsudky o tom, zda je text napsán dobře či špatně...na Totemu se mi zdá, že se poslední dobou tyto poznámky přemnožily na úkor toho, aby ten, kdo dílo hodnotí, k němu tvůrčím způsobem napsal, co by třeba kde vylepšil. Kritik si tímto způsobem akorát zahojí ego a autorovi takové poznámky nemohou přinést nic jiného, než smíšené a podivné pocity.

Neber to na sebe...jen jsem se tu prostě musel vypsat ze svých pocitů z poslední doby...

Je to moc hezké Barčo akorát mi přijde, že místy se snažíš do té básně vložit více "básniva" než snese na úkor její srozumitelnosti...v podstatě souhlas tady s Opíječem...

Ono Ztratilo někdy "nesmyslně přeumělkovaný" - což mi upřímně řečeno někdy přijde, že pokládáš jedině za "in" - je myslím pro čtenáře daleko hůře stravitelné, než lidovější podání...ale na tom se koukám asi nikdy neshodneme...:-)

To je hezká příhoda:-) Takové si člověk dlouho pamatuje. Krapet jsi mi připomněl jeden příběh, který se mi stal přes asi osmi lety. Měl jsem jet za kamarádem do Buchlovic a protože už byla noc, řekl jsem si, že bych na Florenci přemluvil nějakého toho autobusáka, který míří na Ukrajinu. Jenomže tam byla pouze místa na sezení a žádný mne nechtěl vzít. A tak jsme se tam - úplnou náhodou - setkali já, pak nějaký kluk, který se po řadě let vracel napořád už domů z Kanady a nějaká holka, která se taktéž po letech vracela z Německa, kde do té doby žila. A všichni jsme hledali autobus na Moravu a všichni tři týmž směrem. Nakonec jsme šli na půlnoční vlak a tam se dali do řeči. Nejlepší bylo, že každý jsme byli úplně jiný - snad proto jsme si měli tolik co říci a nakonec vystoupili v Brně a zašli do noční hospody. Tam jsme spolu mluvili až do rána a až k ránu jsem chytil vlak a tím do těch Buchlovic odjel. Zvláštní na tom příběhu bylo, že jsme si na sebe zapomněli vzít kontakty a tak jsme se už nikdy od té doby neviděli.

A tak od té doby si vždycky, když vím, že někoho vidím naposledy, vzpomenu na tento příběh. Naposledy to bylo ve Švédsku, kde jsem byl pracovně a tam se zkamarádil s jedním klukem z Nigérie, který tam byl také krátce kvůli práci. Čtvrnáct dnů jsme tam odpoledne probádávali Stockholm a pak se rozloučili. Jak říkám, takové příběhy žijí ve člověku stále:-)

Ten příběh, co píšeš, by se dal jistě ještě rozepsat, ale jazyk, jakým jej podáváš, mi sedí a líbilo se.

Pochválit!:-)

Mile zachycený hudební návrat..

Když já možná toho Toníka znám...myslím, že je kamarádem Cida...optám se:-)

Dobře podchycená chvilka:-)

Vidíš, zajímavý návrat ke staré básničce, dneska bych jí dal bodů pět:-)