Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.2.
Vanda
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
8.číslo   
 9. 
   10.číslo

               

  
  
 
 

Jak se narodily Čítárny pro děti

 

V lednu 2005 jste si mohli povšimnout, že na stránkách Totemu přibyla šedá drobná lišta, odkud vede mimo jiné odkaz na stránky Čítáren pro děti (citarny.web2u.cz). Najdete tu vše, co se akcí kolem dětí týká. Mike Hackman, na jehož hlavu tento ojedinělý internetový projekt ponejvíce padá, začínal v několika čítárnách, kde měl na starosti dětské akce.


Když jsme pořádali jedno z prvních čtení Totemu na Řípu, Mike tam seděl už od předchozího večera s batohem plných knih a od letní chlazené desítky chvíli co chvíli telefonoval:  "Tak děcká, kde jsté?" A děcká, díky tomu, že špatně vystoupila, to měla k Čechově hoře přes pole ještě pěkný kousek...:-)

 

O jeho životě, který doslova vede přes moře i hory, i o projektu si budeme nyní s Mikem povídat.

 

 

 

Občas vyprávíš o horách a o moři, kde jsi všude lezl a plul?


Víš, já jsem přesvědčený, že všechny důležitý touhy, které lidé mají v životě, mají něco společného se sny. Nemám ale na mysli sny, po kterých se probudíš do nového rána. Mám na mysli docela obyčejné životní sny. Takové, které se v nás rodí při prvních knihách nebo na prvních dobrodružných výpravách do okolního lesa. Sny, které vymýšlíš s  kamarády u ohňů a při lovech pstruhů. Sny, které v tobě zůstávají. Ono asi není na světě člověka, který nemá své  sny, které by si nechtěl splnit. Jenže naplnit je znamená žít víc v nejistotě a ne přežívat v jistotě. Šlapat po cestě plné problémů, být chudý a bohatý zároveň. Zažít přátelství a nenávist. Bojovat s nepohodou a nemít vůbec nic jistého.
Když mi bylo 15 let, to všechno jsem samozřejmě nevěděl, viděl jsem před sebou jen život s romatikou dálek a možná už tehdy jakýsi podvědomý útěk od civilizace. To byly asi hlavní důvody, proč jsem začal lézt, a vlastně jsem tak začal hledat sebe, aniž jsem si to uvědomoval. Celých 15 let jsem pak na horách nacházel svoje důležitý ztráty i nálezy. A vůbec není důležité, jestli to bylo v Tatrách, Alpách, Kavkaze, Tjan-Šanu, Pamíru, Himalájích, Aljašce, Atlasu, Uralu nebo na  těch dlouhých putováních Pakistánem, Indií, severní a tropickou Afrikou, či pod polární září na Nord Capu nebo Islandu. Nejdůležitější totiž je, s kým tam člověk je a co objevuje. Nejen v těch příbězích druhých, ale také sám v sobě. Pak si začneš uvědomovat moc a sílu přátelství. Asi jediné neuchopitelné věci, za kterou je dobré celý život bojovat.

 

 

A co jsi hledal na moři? Jak se vůbec Čech dostane k námořničení?

 

To samé, jen snad ten úhel pohledu byl aspoň zpočátku jiný. Začalo to vlastně první plavbou s našim nejlepším jachtařem Rudou Krautschneiderem na Baltu a Severním moři. Odjel jsem tenkrát na 3 týdny a vrátil se za dva měsíce. Moře mně hned napoprvé učarovalo tak, že další roky jsem skoro na hory nejezdil a všechnu energii jsem věnoval plavbě. Na moři si pak uvědomíš, že moře není vůbec nudné, jak si spousta lidí myslí. Je to jedinečná krajina, která se každým okamžikem mění. A navíc plavba po moři je asi jedno z posledních dobrodružství na této planetě a také neustálá výzva, s kterou se v životě střetává spousta lidí. Kdo jednou zažil ten neopakovatelný pocit, když v temné větrné noci sleduješ bílý závoj pěny za svou jachtou a oceán tě kolébá a vítr zpívá, když jsi zaklesnutý do kormidla, s očima upřenými na plachty a vnímáš jen svoje upocené čelo, horkost a chlad zároveň, kdo to jednou prožil, nese  si to s sebou po celý život, i kdyby to bylo poprvé a naposled. Víš, je zajímavé, že ve vypjatých situacích, a to nejen na rozfoukaném moři, se ptáš stejným dechem: Kam dopluji? A co budeme jíst? Je to velmi zvláštní kombinace určité zbožnosti a požitkářství, kterou nikde asi nezažiješ. )))))))
 A právě při takových momentech
vzniká ta nepopsatelná touha po moři, o které se tak často píše v dobrých knížkách a která navíc zesílí v okamžiku, kdy se vrátíš na pevninu. Tam tě už jenom pohled k horizontu, každý závan břízy znekliďnuje. Na moři vnímáš prostor úplně jinak. Daleko víc si všímáš slunce, hvězd a větru. Tam jsi se totiž naučil žít a dýchat především s počasím a tobě nezbývá nic jiného, než před ním stát v úctě a respektovat jeho tajemství, protože určuje každou hodinu tvého života. Zvlášť silně to vnímáš v noci, když vítr vane dvaceti uzly a ty jsi v jeho zajetí. Tehdy prožíváš svoji osamělou svobodu spojený s mořem a hvězdami. A je opravdu jedno, jestli pluješ na Jadranu, Atlantiku nebo Rudém či Egejském moři. Jsi v krajině, která z tebe dostane úplně všechno, tam není možné dělat něco napůl nebo jako.)))

 

Proč právě hory a moře? Mají něco společného?


Tady bych si dovolil citovat jednu krátkou úvahu, kterou jsem dávno napsal:

 

První hora, na kterou jsem vystoupil, dosahovala k nebi. Další už v nebi byla a ta poslední měla  nebe v sobě. Tenkrát v  těch šesti tisících metrech nad mořem, na tom malém místě velikosti dlaně,  jsem poprvé začal hledat  jakousi pevninu jistoty, bod, o který bych se mohl opřít. A nebylo to ani tak ledovým tichem, tou neuchopitelnou prázdnotou mraků, ale vrcholem, který náhle přestal skýtat oporu, neboť dál už cesta nevedla, jen zpátky. Tenkrát to byl jen pocit, chvíle, která překvapí nehledaným. Pak jsem sestoupil a pod tou horou Šapak na všechno zapomněl.

Jednoho dne jsem pak vyplul na moře a hned první noc mě rozfoukané vlny vyzvedly na své rohy, aby postrašily srdce a roztančily žaludek. Nevyplul jsem tenkrát pro koření, ani hledat nové pevniny či slávu. Jen jsem hledal sebe, protože jsem se v sobě dlouho ztrácel. Zprvu jsem objevoval mořskou zahradu, která plula podél lodi, bouřku a ticho, která se zrcadlila v našich tvářích, stěžeň, který napínal plachty a probouzel touhy. Objevoval jsem kormidlo a směr a všechno bylo poprvé a v údivu. A pak, když jsme na obzoru dlouho vyhlíželi ostrov, když moře bylo oblé a neskýtalo nám oporu, vzpomněl jsem si na tu bílou horu a přesně tentýž pocit mě znovu překvapil.

Od té chvíle jsem i ve spánku začal hledat svoje pevniny jistoty. Později jsem ale pochopil,  že tou hledanou jistotou není přístav, ani jistota břehu, ale plavba. Ten pomalý, ale trvalý pohyb vpřed, který  mě může uchránit  nejen před smutkem stažených plachet, ale také před korálem spuštěných  kotev.

 

 

Také ses zmínil, žes učil... vrátil by ses rád k něčemu z těchto svých osudů?

 

Nikdy se nevracím, protože vracet se nelze. Minulost zůstává jen minulostí, důležitá je budoucnost, ve které můžeš uplatnit to, co jsi kdysi možná pochopil. Budoucnost proto, že přítomnost vlastně neexistuje. Je to jen mžik okamžiku. Pořád jsme na ostré hraně mezi minulostí a budoucností. Ale přepadanout můžeš jen dopředu.

Byl jsem učitelem 6 let a byla to dobrá škola)). Naučil jsem se komunikovat s lidmi a poznávat lidské tváře, ve kterých jsou vepsány jejich charaktery a osudy. Ale učit bych asi už nešel. Nerad pracuji v byrokratickém a úřednickém prostředí. A tím školství bohužel bylo a dodnes je. Možná bych odešel někam, kde vzdělání není taková samozřejmost, jako v euro-americké civilizaci, někam, kde vzdělání si lidé ještě hýčkají a těší se ještě z poznávání a hledání souvislostí. Je ještě hodně takových míst. Zajímavě o tom píše třeba Olga Vilímková ve své knížce Učitelkou v Peru. Ale učit člověk může pořád, už tím, že předává to nejlepší, co v sobě má,  jiným.

 

...přichází doba audiovisuálna, co děti, čtou méně? Jak se na to vše díváš?

Já myslím, že se čte pořád stejně. V každé historické době existuje ta jedna třetina, která přemýšlí víc než druzí a která čte. Byl bys možná překvapen, kolik dětí dnes chodí do knihoven a vůbec čte. Kolik rodičů dětem večer čte před spaním a učí je vztahu ke knihám. Nikdy nebude celý národ bláznit po vzdělání, nikdy to nebylo a nebude. Zůstává pořád ta magická jedna třetina lidí, kteří budou přemýšlet a vzdělávat se. Hodně ale záleží na rodičích, jestli chtějí něco smysluplného dětem předat. Ne jestli mohou. Čas je vždycky, jen si ho neumíme najít a vymlouváme se třeba na práci, únavu atd. Jenže je to hlavně lenost ))) Šanci na zastaveni se máme každý den, stejně jako čas si číst nebo předčítat druhým. Je to jen otázka osobního rozhodnutí a přemýšlení, stanovení priorit v životě. Nic víc. Je to jednoduché.

 

Kdes přišel Miku na ten nápad dělat web pro děti?

 

No, to je zajímavá otázka. ))) Já myslím, že každý se v životě jednou zamotá do nějakého chumlu neočekávaných běhů událostí. Čítárny vznikly podobně. Prostě jednoho dne vznikly. A kdybys se mě ptal, stejně jako Dušana, proč to vůbec děláme, tak bychom neodpověděli. Ale možná proto, že bylo třeba vymyslet něco jiného než je Totem, který už žije svým vlastním životem. Nebo proto, že jsme v tom viděli a vidíme nějaký smysl, v době, kdy se o čtenářství u dětí hodně mluví a nic nedělá. Ve skutečnosti to vlastně táhneme z  navzájem předáváných impulsů, ve kterých se pravidelně střídáme a hecujeme se. ))))

 

Co první ohlasy?

Ohlasy přišly až po mnoha měsích. Ale dnes už můžeme  říct, že jsme jediné médium, které přináší informace o dobrých knihách pro děti, informuje o čtenářství a aktivitách mnoha skvělých lidí, kteří děti učí různou formou vztahu ke knihám a tím je pábí ke vzdělání. Ale hlavní odezva je v tom, jak se dovídáme stále častěji, že lidé oceňují, že vůbec něco takového, a nejen na netu, existuje, aniž by někdo na to dal peníze nebo se tom rozhodlo na nějakém zasedání. ))))

 

 

Jací lidé se ti ozývají? Jsou povahově jiní, nežli tady na Totemu?


Především to jsou nadšenci a v tom je asi určitá kontinuita s Totemem)). Ať už to jsou univerzitní profesoři nebo knihovnice, rodiče. Všichni mají snahu něco dělat pro děti i celé povědomí o té opomíjené, ale důležité oblasti ve vzdělání. Málokdo si totiž uvědomuje, že dobře napsaná i ilustrovaná kniha umí udělat zázraky v těch malých dušičkách, které si začínají hledat své místo na tomto světě. Dětský svět je jiný než u většiny dospělých. Děti jsou citlivé na mnoho věcí, které nám připadají samozřejmé. Jsou vnímavé ke lži a k podrazům, jsou úpřímní kritici a bezelstní. Pokud tomu u některých není, pak jsme je to naučili my a ne ony samy. Když se narodí, jsou jen čistým papírem, na který jim píšeme, jak se chovat, jak přemýšlet, jaké morální hodnoty uznávat. A ony pak tomu věří. Jenže děti nehledají odpovědi jen ve školách, u svých rodičů, ale také v knížkách. A právě v těch slušně napsaných mohou ledascos pochopit, co je ovlivní třeba na celý život. Kniha jim totiž může prozradit to, co jim ostatní zatajili nebo zapomněli říct ))) A čím je kniha bližší dětskému myšlení, čím víc kresba v knize děti oslovuje jejich fantazii, tím ji víc věří. Proto má kniha tak velkou moc. Je mnohdy víc než rodiče a celé ty roky ve školách. Spisovatelství pro děti je z toho důvodu velkým posláním. Autor ovlivňuje myšlení mnoha dětí i celých generací. Proto je důležité, aby knihy vybírali lidé, kteří ještě nezapomněli, když dětmi byli sami, kteří nemají ambice jiné, než vydávat knihy takové, které by sami dali svým dětem s plným vědomím odpovědnosti. Bohužel většina z nich přemýšlí o knihách stejně jako o jogurtech a devastují myšlení i těch málo dětí, které skutečně čtou.

 

Jakým směrem podle Tebe půjdou čítárny dále?

 

Čítárny dosáhly teď svého maxima. Tak jak byly koncipovány, splnily svůj první úkol. Vejít ve známost a najít  a oslovit první stovky čtenářů. Teď nastává doba, kdy je třeba posunout web o kus dál. Dát mu nový směr. Oslovit jiné lidi a předávat nové a zajímavější nápady, ale i informace o slušně napsaných knížkách, myšlenky chytrých a hledajících autorů, kteří píši a kreslí pro děti. Nevěřil bys, jak málo se o nich ví, a přitom mnozí z nich jsou mnohem víc tvůrčí než kdejaký známý autor píšící pro dospělé. Literatura pro děti je na okraji zájmu. Je to paradoxní, protože právě tyto knihy by měly být na titulních místech ve všech médiích. Ale tak to není. Proto je asi třeba, aby lidé, kteří mají vztah ke knihám a dětem, o sobě víc věděli, aby to nadšení jedněch přenášeli dál. Jedině tak se něco málo může pohnout v této podivné společnosti dál. Asi o nic jiného nám vlastně ani nejde, než být slušným a důvěryhodným prostředníkem a jakýmsi pozitivním společníkem. Snad se nám to trochu podařilo a díky novým nadšencům se nám to bude dařit i dál. Není to nic nemožného. Ono totiž když se chce, všechno jde )) Nedávno jsem překládal článek o Thoru Hayerdhalovi a byla tam jedna zajímavá myšlenka: "Borders? I´ve never seen one. But I´ve heard they exist in minds of some people!“ ))) „Hranice? Nikde jsem je neviděl. Ale slyšel jsem, že existují v myšlení některých lidí.“  A to není samozřejmě jen o Čítárnách.

 


 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter