Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.2.
Vanda
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
8.číslo   
 9. 
   10.číslo

               

  
  
 
 

Gino Hašler

 

Na Totem přispívá řada Čechů, kteří žijí trvale v zahraničí a kteří mohou být tímto způsobem trvale s námi. Mnozí z Totemu znáte zejména grafická díla Gina Hašlera, o jeho životě i tvorbě si nyní budeme povídat.


Od kolika let jsi Gino v Americe? Jak  ses tam dostal?

Jsem tady od osmadvaceti. Odešel jsem z Čech v roce 1968 a dostal jsem se sem zhruba po  roce čekání na “papíry” v Německu. Spolu se mnou odešla i má nynější manželka Zuzana. Zažádali jsme v Mnichově o politický azyl a dostali se vzhledem k předkům (můj strýc hudební skladatel Rudolf Friml a Zuzanin strýc ministr Benešovy vlády Dr. Feierabend) do “zlaté klece” ve Frankfurtu – CIA Camp King, dnes už myslím neexistující, v Oberursel. Byli jsme tam asi 4 měsíce. Dostal jsem práci kameramana Tagesshau u Hessischer Rundfunk und Fehrsehen ve Frankfurtu a díky slušnému platu jsme byli schopni pronajmout si byt přímo ve městě nedaleko “funkhausu”. Na jaře 69 jsme konečně dostali vyřízené dokumenty a odletěli do USA.

Když jsi plul za moře, toužil jsi po zemi s podobným podnebím,  jaké je u nás, nebo jsi mířil za teplem, či naopak za sněhem, jak to bylo…?:-)

I když jsem se těšil na teplé klima Californie, kde v podstatě nejsou roční období tak jak je známe v Evropě, magnetem byl můj otec, který zde žil v Santa Monice od roku 1949 a kterého jsem toužil po 20 letech opět vidět. Končil mu právě kontrakt na Kwajalein v souostroví Marshall Islands, kde pracoval jako filmař na raketových pokusech. Bohužel jsem si ho užil pouze 4 roky. Byl to člověk, který si v životě zlomil snad každou kost v těle při závodění na ploché dráze, v autech, jako důstojník OSS při různých akcích sabotáže Němců byl zachráněn kamarádem z “pochodu smrti” na severu Čech a po komunistickém převratu v roce 48 propašován US Army přes hranice do Německa. No a jak skončil? Jednou v noci si “odskočil” na záchod, zakopl v koupelně a padl temenem hlavy na hranu vany. Za 14 dní nato zemřel na krvácení do mozku. Tak jsem holt tady a jsem rád, že byl, i když jen krátce, opět součástí mého života.

Jaké bylo Tvé první zaměstnání za mořem a co děláš nyní?

Mé první zaměstnání bylo vcelku nepoetickou potřebou přežít. Přijeli jsme sem se $100 a ukázalo se, že to vydrží tak na týden. I když bylo tenkrat ještě levno; motel na týden $25, celé opečené kuře $2, litr piva Schlitz $1 a galon benzínu (3 l)25c, měl jsem kliku. Když jsem holt byl od té fotografie, koukal jsem se po práci v obchodech s fotoaparáty (po tom, co jsem se snažil dostat práci asistenta kamery v různých TV stanicích a narazil na zeď zvanou “unie”, bez členství si jeden ani nešmrncne) a hned v prvním, Bel-Air Camera & HiFi, se mi poštěstilo. Ptali se, jakou že mám jako praxi. Kameraman a výtvarník. Very well, pravil majitel a přijal mě. Jako první věc mně dali malovat krasopisné cenovky do výkladu. Bral jsem $1.60 na hodinu, měl jsem stálé zaměstnání a mohli jsme si pronajmout v Santa Monice apartment neboli česky byt. Byla to opravdu nepředstavitelná klika. Přijeli jsme sem v sobotu a já měl následující čtvrtek práci. Během let jsem pracoval většinou kolem fotografie a filmu, až jsem skončil v Cedars-Sinai Medical Center ve výzkumu endoskopické chirurgie. Natáčel jsem filmy skrze endoskopy ponořené do lidských útrob a dokumentoval tyto inovační procedury. Jednou mě požádal prof. Stammberger, který zde byl na návštěvě z Grazu, o nějaké ilustrace (krok za krokem operace čelních dutin), byl nadšen a zadal mi ilustrace celé jeho knihy na toto téma. Tak jsem nakonec skončil na volné noze a věnoval se ilustrování lékařských publikací. K tomu jsem časem přidal realistická zvířata, hmyz, rostliny a teď už i ovoce a zeleninu na nálepky potravin. Pracuji teď pro různá nakladatelství knih a časopisů o přírodě tady a v Austrálii.


Jaký pociťuješ zásadní rozdíl mezi Amerikou a Čechami? Co podle Tebe té které zemi chybí, na co mohou být naopak její obyvatelé pyšní?

To se těžko porovnává. Hamburger vs vepřo-knedlo-zelo… Jsou to dvě různé země s jinými zvyky, jinou kulturou a docela jiným přístupem k životu. Tady je všechno přechodné, zatímco v Čechách si člověk pořídil dům a v něm vyrostly třeba 3 generace, tady člověk koupí a prodá třeba 5 domů, tak jak se stále stěhuje za prací. Je to hlavně tím, že je to obrovská země, Česká republika je asi tak polovina Californie, ani snad ne. Nic tady není tak nějak trvalé, všechno je děláno tak, aby to momentálně sloužilo, ale za nedlouho je to na vyhození a musí se koupit totéž nově. Prostě taková “disposable” země. Americe chybí historie, které má pouze něco přes 2 století, ale co se týče lidí, abych vybral vlastnost pro porovnání, nikdo nikomu nezávidí. Čechy mají historii přebohatou, ale lidé závidí jeden druhému každou blbost. Můj děda se jednou smál, že prý je to tak daleko, že až zemře pan “x”, pan “y” bude závistivě říkat “Jak to, že umřel dřív než já.” Američané mohou být pyšní na pocit vlastenectví, i když to někdy trochu přehání. Na co mohou být pyšní Češi je pro mne těžko říci, protože jsem tam mimo na skok před lety skoro 35 let nebyl a charakter dnešního českého národa neznám. Před časem bylo tady ve Fóru téma o tom, zda je jeden hrdý na to být Čechem (nebo tak podobně) a podle komentářů jsem vycítil, že k tomu má dnešní generace poněkud vlažný přístup a někomu to myslím bylo úplně jedno…

 

Jak si za mořem po takovou dobu udržuješ tak dobrou češtinu? Čteš české knížky...?

 

Moc nečtu. Je to škoda, ale mezi prací, zahradou a zvířaty na to není moc času. Někdy musím malovat i přes noc, abych stihl lhůtu. Že si člověk udržuje tu češtinu... nemyslím, že lze zapomenout mateřskou řeč. Znám lidi, kteří zde jsou 6 let a míchají do češtiny anglická slova, jakoby už nemohli nalézt správný český výraz. Dělají se zajímavými a to nemám rád. Já mám ovšem výhodu, že mám českou manželku, a tak se u nás doma hovoří česky. Syn se také něco naučil, i když gramatika mu připadá velmi komplikovaná. Ovládá skvěle francouzštinu a její gramatika mu oproti české připadá daleko jednodušší...

 

 

Tvůj tatínek byl známý filmový režisér, děda skladatel, potatil či podědil ses po nich? Také skládáš své vlastní hudební věci?

 

Spíše "potatil". Film mě zajímal, a tak jsem se, i když s obtížemi politického charakteru, přihlásil na FAMU. Přijímačky jsem udělal, ale vadil mi politický profil.

Nevzali mě. Naštěstí v té době přijel do Prahy můj strýc Rudolf Friml a když se dozvěděl, že mě chtějí přijmout, zašel za rektorem A. M. Brousilem. Pohovořili a já dostal zanedlouho vyrozumění, že jsem přijat. Strýc měl na pana rektora určitě něco nemilého z doby války, a tak to pan Brousil zařídil... absolvoval jsem v roce 1964 a nějaký čas pracoval za kamerou. Pak jsem začal i před kamerou, episodní roličky, ale než se to rozeběhlo, byl tu rok 68, začalo přituhovat a řekl jsem si, že asi bude nejlépe odjet, dokud je čas.

Pokud se muziky týče, naučil jsem se sám hrát na piano ještě jako malý kluk. Noty nečtu, ale jsem schopen zahrát věci, které slyším. Líbí se mi moderní jazz, a tak si tiše sám pro sebe improvizuji.

 

Tvůj děda pokud vím skončil dost tragicky v koncentračním táboře ve válce v mraze, když po něm Němci stříkali vodu a on umrzl. Kdo se tenkrát od Vás všechno zachránil?

Dědu přivázali v Manhausenu v prosinci nahého na židli uprostřed appelplatzu, pustili na něho ledovou sprchu a nechali ho chudáka umrznout. Jelikož jeho zatčení bylo otázkou politickou (pobuřoval svými písničkami proti okupantům a i přesto, že byl párkrát předvolán do Peckárny a varován, aby toho nechal pod hrozbou vážných následků, nedal se, což ho nakonec stálo život), nikoli rasovou jako třeba u Židů, v kterémžto případě sebrali celé rodiny, nechali zbytek rodiny na pokoji. Měli holt "pifku" jen na dědu. My jsme to všechno přežili; dodnes se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem trávil zbytek války u babičky Hašlerové ve vile v Libčicích a najednou houkali nálet. Letěli spojenci na Drážďany. Naše vila byla na samotě a patrně si ji vybrali jako "landmark", protože se masa letadel vždy nad námi rozdvojila. Utíkali jsme do sklípku, který měl podlouhlé okénko a naše kuchařka na něm vždy ještě křečovitě držela vál na nudle pro zvýšení bezpečnosti...


...ještě k Tvému tatínkovi, cestoval rád?

Můj tatínek procestoval spoustu zemí. Cestoval rád a často. Měl takového dvousedadlového Jaguárka a když ho to popadlo, tak se třeba v neděli ráno ve 3 hodiny sebral, natankoval a jel se koupat na Lido. Celý den se slunil na pláži, večer si dal dobrou baštu, sbalil to a vyrazil zpět.
V pondělí ráno byl v ateliéru na Barrandově jako rybička a pracoval.

Jak jsi se dostal ke grafice? Je grafika Tvým zaměstnáním nebo koníčkem nebo obojím?

Byl to koníček po mnoho let a pak bych to srovnal k tomu Daliborovi a jeho houslím. Člověk se musí umět uživit prodáváním všeho, co umí. Já “nosil několik čepic” dost dlouho, až jsem nakonec zjistil, ze živit se tím čmáráním bude asi tak nejlepší. No a ukázalo se, že i když z toho nebudu milionář, jde to. Jsem spokojen s tím co mám, hlavně, že je človek zdravej, jak říkaly babičky…

Tvé obrazy jsou hodně imaginární, mnohdy píšeš, žes je tvořil na počítači. Jaké jsou Tvé oblíbené výtvarné techniky?

Jako teenager jsem dělal olejem, pak mě začínaly zajímat struktury jak se tady říká “textures” a detail, a tak jsem začal hodně dělat tužkou a pastelkami. Tady jsem jeden čas dělal akrylikem a airbrushem. Konečně po tom, co se narodil počítač a Photoshop, dělám totéž, pouze digitálně. Otevřu čistou bílou stránku, kliknu na airbrush a začnu ten samý proces jako při tradiční práci. Od skizzy po hotovou věc.

Kdo vídá Tvoje dílo první?

Já. No a pak Zuzana nebo syn, který dělá také do grafiky.

Jak ses dostal na Totem? Co se Ti na Totemu líbí a co bys vylepšil?

Na Totem jsem se dostal asi před třemi lety náhodou, když jsem tak “brauzoval” po českých webech. Na Totemu se mi líbí, že dává mladým talentům možnost předvést své práce a vyvíjet se. To, co bych vylepšil, není ani tak věcí Totemu jako takového, ale záležitostí každého, kdo sem chodí. Místo někdy až hrubých poznámek a osobních napadání by bylo o mnoho prospěšnější udělovat konkrétní kritiku, která by autorovi pomohla v další práci. Napsat “nelíbí” nebo “mohlo to být lepší” vcelku nic neříká.


.... teď si představ, že vejdeš do vlaku a posadíš se. Usneš a probudíš se večer v odpojeném vagóně. Na zemi bude ležet krabička od sirek a z té budou čouhat dvě nožky od brouka. Co se Ti myslíš vybaví jako první?:-)

V první řadě si sáhnu na zadní kapsu kalhot. Je to OK, mám peněženku. Pak vezmu krabičku a doufaje, ze je brouk živý, vylezu z vagónu a pustím ho.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter