Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 8.4.
Ema
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Próza

 

 

Koťátka

(Saimon)

 

 

 

Studená modrá voda klouzala řečištěm, zurčela kolem hladkých hnědavých kamenů. Žanetka seděla na trávě, házela do hluboké tůně kamínky a dívala se, jak se vlny šíří v neustále se zvětšujících kruzích. Myslela na koťátka. Na ta letošní, ne na ta loňská. Před rokem jí rodiče řekli, že koťátka odešla do nebe. Celá ta knikající hromádka zmizela hned třetí den po tom, co ji Micka porodila. A Žanetčin otec povídá: "Bůh si je vzal do nebe, aby tam s nimi žily."

Ne že by pochybovala o tom, co otec říká. Koneckonců, je to moc nábožný člověk a každý večer jí předčítá z Bible. Včera večer přišla k předčítání pozdě a dostala nařezáno."Kdo šetří bitím, nenávidí své dítě," říkával otec. Takže jestli vůbec někdo může vědět, jak je to s Bohem a s koťátky, tak jedině on. Přesto ji to udivovalo. Na světě jsou přece stovky a tisíce koťátek, tak proč si Bůh musí vzít všechny její? Je snad Bůh tak sobecký? V březnu, když už se po zimě začalo všechno zase uklidňovat, maminka porodila dvojčata. Žanetku pak celé týdny udivovalo, jak malá jsou a jak pomalu rostou. A teď je červen a dvojčatům jsou už tři měsíce, konečně i znatelněji rostou. Takže je jasné, že když uslyšela otce říkat, že Micka je zase březí, chytila se toho a hodlala z toho vytěžit poslední kapku vzrušení. Hned se vrhnula do kuchyně a začala chystat hadry a dečky pro kočku a pěknou krabici pro koťata, až příjdou na svět. Všechno probíhalo normálně, Micka si někam zalezla a v noci vrhla v tmavém koutě stodoly mladé. Koťátek bylo v tomto vrhu šest, všechna byla šedá a s černými skvrnkami, které vypadaly, jako kdyby kožíšek někdo pocákal barvou.

Koťátka se jí líbila a tak si o ně začala dělat starosti. Co když to zase Bůh sleduje jako loni?

"Co to děláš Žanet?"

Nemusela se ohlédnout, věděla, kdo za ní stojí.

"Házím kamínky," oznámila tiše.

"Po rybách?"

"Ne, ne, pane. Jenom si tak házím."

"Máš štěstí."

"Otče?" zkusila štěstí."Co bude s koťátky?"

"Co by mělo být s koťátky?"

"Vezme si je zase letos bůh?"

Mírný úsměv, který se na tváři užuž objevoval, se bleskurychle vytratil. "Možná." Nic víc neřekl.

"To nemůže," málem vzlykla.

"Chceš snad Bohu radit, co může a co nemůže, mladá dámo?"

"Ne, pane."

"Bůh si může dělat cokoliv."

"Ano, pane."

"Ale proč by měl zase chtít moje koťátka? Proč chce vždycky ty moje?"

"Mám toho Žaneto právě tak dost, už mlč!"

"Proč chce moje?" nedala se.

Najednou k ní přistoupil a dal jí pohlavek. "Nesmíš o Bohu pochybovat."Pohrozil otec ukazovákem. "Jsi moc mladá, abys pochybovala." Chytil Žanetu za paži a donutil ji vstát. "A teď pěkně domů, najíst se a spát." Neprotestovala.      *    *    *    *      *    *    *    *

Žanetka seděla ve stodole a drbala jemně jedno z koťátek. Před pár minutami ji matka poslala pro něco k sousedce, ale ona tu pochůzku o něco oddálila. Koťátko mňoukalo a tlapkami sekalo hravě před sebou do vzduchu.

"Kde je Žaneta?" Zaburácel odněkud z venku otcův hlas.

Už se chtěla ozvat, když uslyšela, jak matka volá z domu. "Poslala jsem ji k Janiurkovým pro ten recept od Marie. Bude pryč, tak dvacet minut."

"Fůra času," odpověděl otec. Směrem ke stodole se začaly ozývat kroky těžkých bot.

Žanetka věděla, že se děje něco špatného, že se chystá něco, co ona nemá vidět. Rychle vrátila koťě do krabice a schovala se za hromadu slámy a pozorovala, co se bude dít.

Otec vešel dovnitř, natočil z kohoutku vodu do kyblíku a postavil jej vedle koťat. Opatrně vzal jedno za krk, dvakrát jej mírně pohladil a pak mu strčil hlavičku do kbelíku s vodou. Zevnitř nádoby bylo slyšet, jak sebou zvířátko zuřivě mrská, do vzduchu vylétaly drobounké kapky vody. Otec se ušklíbl a strčil pod hladinu rozvířené vody celé tělo. Za chvilku mrskavé pohyby ustaly. Žanetka zatínala prsty do betonové podlahy, až jí to bolelo. "Proč?" Pročpročpročproč?

Otec vytáhl z kbelíku bezvládne tělíčko. Zvířátku viselo z úst něco růžového a krvavého. Žanetka nedokázala poznat, jestli je to jazyk anebo jestli to koťátko nevyvrhlo do vody vlastní vnitřnosti.

Brzy bylo po smrti všech šest koťátek. Žanetka nedokázala myslet na nic jiného než na tu popravu, zoufale se ji pokoušela pochopit. Poslal snad Bůh jejího otce? Řekl mu snad Bůh, aby pobil koťátka, aby jí je vzal? Vstala, odešla k domu, krev jí odkapávala z prstů. Krev a cement.

"Máš ten recept?" Zeptala se matka, když uslyšela, jak se za Žanetkou zabouchly dveře od pokoje. "Paní Janiurková ho nemohla najít. Pošle ho zítra." Lhaní jí šlo tak snadno, až ji to samotnou udivovalo.

Matka se zatvářila zmateně. "Ano." Nic víc ze sebe nevymáčkla.

"To si s Bohem vyřídím! Tohle dělat nemůže! To nesmí!" Žanetka vyběhla z pokoje a hnala se ke schodům.

Matka se jen dívala a nepokusila se jí zadržet. Žaneta Kortanová pomaličku vyšla po schodech a dlaní klouzala po hladkém, vyleštěném dřevěném zábradlí.    *    *    *    *      *    *    *    *

Když se Petr Kortan vrátil odpoledne z práce, zaslechl, jak hlučně třeskla rozbíjená keramika a tříštící se sklo. Vřítil se do obýváku a zjistil, že jeho žena leží dole pod schody. Stolek byl překocený, rozbité sošky se válely po podlaze.

"Marcelo. Marcelo! Ublížila sis?" Rychle se k ní sklonil.

Vzhlédla k němu, ale oči byly tak nepřítomné, jako by se dívaly z mlhy někde v dálce. "Petře! Můj Bože, Bože dobrý, Petře. Naši andílci. Tam, ve vaně...naši andílci!"

 

 

 

 

Mezijezeří

(zirael)

 

 

 

 

Přibyl jsem do Mezijezeří dva roky po válce, začátkem roku 1921. Byla půlka dubna, ten čas, kdy si jaro ještě protahuje hřbet a ukazuje drápy. Město jsem nechal za zády a mou jedinou touhou bylo spočinutí v náruči hor. Ves Mezijezeří jsem si vybral z jediného důvodu; na tamní škole kdysi učiteloval můj prastrýc. Žádnou přízeň jsem v kraji už dávno neměl, ale snad z piety nebo romantické touhy alespoň po nějakých kořenech jsem se rozhodl stočit svou životní pouť právě sem. V mých představách měl být malebný venkovský kout balzámem pro mou unavenou mysl.

             Z města jsem vyjel za jasného dne a v lehkém mrazíku. Nájemný automobil byl naštěstí objednán už tři dny dopředu. Jel jsem sám a byl jsem tomu rád – pochybnou nejistotu příjemné společnosti jsem spokojeně vyměnil za pohodlnou jistotu samoty. Jak jsem opouštěl zmatek městských ulic, zvedala se mi nálada. Nervozitu z nového prostředí jsem nepociťoval, několikaletý pobyt v cizině mě přivedl k dostatečnému sebevědomí, ale i k touze ukázat světu záda.

Cesta ubíhala rychle. Vůz ujížděl po rovných cestách, a přestože se tvář krajiny kolem příliš neměnila, nudou jsem netrpěl. Po pár hodinách jízdy jsem se zády opřel o okénko, položil jsem své nové, ale ne příliš čisté boty na sedačku, a s drzou samozřejmostí platícího cestujícího jsem se ponořil do spánku. Když jsem znovu otevřel oči a kličkou stáhnul okno, strnul jsem překvapením. Tatam byla sluncem zalitá krajina nížin, jednotvárná svým neměnným horizontem. Před mýma očima se promenovala nestejně rozeklaná řada černých smrků a pod víčka mi zavála mokrá a slizká mlha. Ucuknul jsem a hlouběji se zabořil do měkkého sedadla; tohle že byly mé vytoužené romantické hory? Zahnal jsem obavy a znovu jsem upadl do neklidného spánku.

            Na náves se vůz dokodrcal a doházel horskými cestami až navečer. Slunce zapadalo a jeho mdlý přísvit, ještě ztlumený oparem, sotva zaléval blízké okolí. Dojem ze vsi byl neurčitý; škola, hostinec, několik kamenných domů, dřevěné chalupy. Štíty všech byly pomalovány barevným vzorem, typickým pro tento kraj. Na vrchu za vsí jsem v soumraku rozeznal špičku kostela a neurčitý stín kamenného stavení. Nad údolím temněly špičky hor. Popadnul jsem své jediné zavazadlo a vykročil k hostinci, kde jsem měl vyjednaný první nocleh.   

 

„Pan Mathesius?“ Hostinského hlas by promazal všechny součástky toho utahaného automobilu. Přikývl jsem a rozhlédl se po poloprázdné místnosti. Čekal jsem hlučný výčep plný veselých vesnických pijáků a zatím tu porůznu posedávalo jen pár mlčenlivých mužů. Místnost měla k mému překvapení vysoký strop; dříve snad sloužila k jinému účelu. Podlaha byla dřevěná a na několika místech prošlapaná stovkami nohou. Zvedl jsem oči ke stropu. Trámy, které jsem měl nad hlavou, sloužily jednoduše pro podpěru. Žádné starobylé náčiní zavěšené na hřebících, žádná lýkem opletená kamenina, vyjímající se na dřevě. Jen tlustá olysalá kočka na mě zívla ze svého povýšeného místa.

   „Doufám, že pokoj, který jsem si objednal, je připraven. Zdržím se pouze do zítřka.“ Hostinský úslužně přikyvoval, sundal z držáčku nad pípou jediný klíč a upřeně si mě přitom prohlížel. Nebyl ostatně sám: od všech umaštěných talířů a sklenic na mě zíraly zvědavé a nepřístupné oči. Otřásl jsem se. Hostinský mě vedl úzkými schůdky do patra, zastavil se u dveří a pokoušel se marně zapáčit klíč do zámku, hlavu otočenou ke mně.

   „Doneslo se sem, že snad pán má být novým učitelem…“ Otazník mu zůstal viset na rtech.

   „Ano,“ přisvědčil jsem, „mám zde vyjednané místo kantora a nájemnou místnost na faře. Jsem po cestě unaven. Děkuji vám.“ Dveře konečně přestaly vzdorovat, vešel jsem a přibouchl jsem mu je před nosem. Vyhlédl jsem z úzkého okna. Noc byla nadobyčej jasná.

 

Faru jsem si prohlédl hned na druhý den ráno. Snídani, která se skládala pouze z piva, jsem hostinskému odmítl a vydal se svižným krokem na vrch za vsí, kde vedle domu božího stál i dům knězův. Propletl jsem se mezi staveními, přešel potok a vešel do sadu; musel patřit faře. Míjel jsem jabloně, meruňky, útlé třešně i jednu rozsochatou hrušeň. Ať by byl zdejší kraj sebechudší, farář – zasmál jsem se – nemohl míti nedostatku. Do kopce jsem se trochu zadýchal, ale když jsem se u kostelních dveří otočil, nelitoval jsem. Celou vesnici jsem měl jako na dlani, malou a nemalebnou. Zadumal jsem se.

   „Líbí se vám zde?“ uslyšel jsem náhle. Dveře za mými zády se během mého rozjímání otevřely a v nich stál muž v černé sutaně, na ústech otázku.

   „Velmi“, zalhal jsem. Nechtěl jsem si svého nájemce popudit předem. Mužem ve dveřích totiž nemohl být nikdo jiný než místní kněz. Prohlížel jsem si jeho příjemnou tvář, a ač bych mu to nepřiznal, zatím se mi tady zamlouval jen on. Podali jsme si ruce a představili se.  

     „Budete to tu milovat jako já,“ usmál se.

 

O týden později už jsem byl napevno ubytovaný a čekal mne první vyučovací den. Farář byl zvláštní muž. Mladý, sotva třicátník, a jeho nápadně pohledná tvář neobvykle kontrastovala s důstojností jeho obleku. V očích měl kromě vlídnosti i stopy věcí, kterých jsem zatím nedohlédnul. Poměrně snadno jsme se spřátelili a s radostí jsem zpozoroval, že ve farní knihovně nejsou jen knihy striktně náboženského obsahu. Ke svému nadšení jsem objevil polici plnou sbírek předních českých básníků, ke kterým lnulo i moje srdce – Sova, Březina, největší snivci mé země. Na požádání mi farář recitoval. Vybral úryvek z poslední Sovovy sbírky, Sen chodcův, jejž choroba poutá k jednomu místu.

 

„..čím chorobou víc jsem spoután, tím vášnivěj kráčí můj sen,

tu o vítr opřen jdu dál, tu o peruť, o ptáka,

či andělská křídla to jsou a ta bdí nade mnou

svou všudypřítomností dětskou a tajemnou?“

 

Zdálo se mi to, nebo se mu zachvěl hlas? Když jsem se ho otázal, jestli snad není také nemocen jako onen Chodec, přikývnul. Mým tázavým očím se ale podrobnější odpovědi nedostalo.

Během následujících dnů jsem se o něm dozvěděl více. Přiznal mi, že než se rozhodl pro službu Bohu, srdce ho táhlo k učitelství jako mě. Před mým nástupem dokonce po celý rok zaskakoval na mém místě. Sblížilo nás to – a i já jsem svého času uvažoval o kolárku. Přestože jsem ho zprvu považoval za člověka, který venkov nikdy neopustil a pro město neplane, vyvedl mě z omylu: pět let strávil v Praze v semináři a na studiích.

   „Před válkou, přirozeně,“ dodával s jakousi omluvou. Před hrůzami fronty se jako vysvěcený sluha boží mohl utéci sem domů; ke svému štěstí v době, kdy byla fara opuštěná. Válečná vřava do kraje dolehla jen šeplavou ozvěnou.

 

Ráno, ve svůj první školní den, jsem se vystrojil po městsku, chtěl jsem udělat dobrý dojem. Když jsem ovšem předstoupil před třídu svých budoucích žáků, poznal jsem svoji naivitu. „Měl jsem si obléci raději řeznickou zástěru,“ psal jsem potom sestře hořce. Ale nakonec tak zle nebylo.

V mé třídě bylo šestnáct dětí, většina ze vsi, několik málo přespolních. Deset chlapců a šest děvčat od 7 do 14 let věku. Chlapci byli divocí a ze začátku na ně platil jen křik a rákoska, ale získal jsem si je hodinami vlastivědy a svým vyprávěním o pobytu v cizině. Když jsem se v řeči dostal ke kamennému kruhu u Stonehenge, s nímž si největší vědecké kapacity nevědí rady, a k jezerům hrabství Inverness a tamní pověstné vodní příšeře, i ti největší zlobivci viseli na mých rtech. Zpočátku jsem neměl valný respekt k jejich znalostem, ale sotva pár dnů mi stačilo k poznání, že vzdálenost od studnic vzdělanosti nemusí znamenat její ztrátu. Můj předchůdce byl nejen výborným knězem, ale i schopným kantorem. Vyučování se mi konečně stalo radostí. Teprve příchod poslední žačky, který opozdila její nemoc, mě donutil napsat sestře o dívčí části třídy toto:

   „…Děvčata jsou tišší než chlapci a učí se lépe. Mám tu dva sesterské páry, z toho jedna dvojčata, a dva jedináčky. Dívka, která je z jedináčků starší, je zároveň nejstarší v mé třídě – bude jí už 15 let. Víš dobře, má drahá sestřičko, že jsem dalek toho rozplývat se nad kouzlem žen, ale toto dítko přírody je vskutku výjimečné. Na svůj věk je velmi vyspělá, duševně i tělesně – není to dítě, ale hotová žena. Mluví málo, ale pokud přece ano, vždy k věci a přesně. Zaobírám se jí v mysli opravdu často…, je mi líto, že takový mladý talent zde v horách asi zaschne a neurodí…“

            Jak mírná slova obdivu jsem volil pro tu, která mi od té doby prosvětlovala každý den! Mluvil jsem pravdu snad jen v tom, jak často jsem na ni myslel. Sestře jsem již nenapsal o šedých očích a světlých vlasech, tak zvláštních pro ten kraj. Ani to jsem v dopise nezmínil, jak jemnou má pleť, jak temné řasy a ztepilou postavu. Rád jsem ji nechával předčítat a nemohl jsem se nabažit barvy jejího hlasu. Přestože se jména velkých spisovatelů rozbíjela o nízký strop a tvrdé hlavy mých žáků, věřil jsem, že k ní jejich slova mluví stejně jako ke mně. Když přednášela úryvky ze Shakespeara, zvedala ke mně oči; Julie v ní byla. A Ofélie. A Desdemona. 

 

   Pane učiteli.

   Ano, Karlo ?

   Mám ráda vaše hodiny. Předčítejte mi, prosím. Mám ráda vaše knihy. Předčítejte mi, až budeme sami.   Povídejte. Povídej. Ta růže je pro tebe.

Ty dialogy jsem si vysníval, ale růže mi nosila doopravdy. Začátkem června vložila do vázy na katedře první a vždy po třech dnech pravidelně měnila za další, rudé a bílé. Když jsem se jí potajmu zeptal, zavrtěla hlavou a mlčela. Mlčela, ale mně to stačilo. Jaký větší důkaz nevinné lásky bych mohl chtít?

Můj cit měl však do nevinnosti daleko. Kvůli chvíli, kdy v prázdné třídě měnila květinám vodu a otřela se loktem o má záda, shrbená nad sešity, jsem dvě noci bděl..., a obrazy v mé hlavě se k farskému prostředí hodily jako oheň a voda. Udýchán, psal jsem prstem na zamlžená okna pokojíku Karla – Karla Popelová. Karla. Karla.

 

Čas běžel a já na faře přestával být hostem a stával se domácím. Porodní bábě, farské hospodyni, bylinářce a kuchařce v jedné osobě, vdově Novotné, jsem pomáhal trhat meruňky, vápnem vybílil spižírnu, zabydlil jsem se. Karlu jsem vídal méně, ale za to pravidelně – každou neděli v kostele. Její jemný obličejík v první lavici, prozářený světlem svic, mě rozechvíval až k blaženství. Díky drbně Novotné jsem se navíc o své lásce leccos nového dozvěděl.

Žila jen se svým otcem, truhlářem, v jedné z chudších chalup, matka jí zemřela v dětství. V horách smrt chodí časně a najisto – v lese na ni za vichřice padl strom, když bylo její dceři sotva deset. Má sladká dívenka tedy dělala zároveň dceru i hospodyni, od útlého věku zastávala mnoho ženské práce. Školu si na otci křikem vynutila; kdyby bylo po jeho, nebyl by jí tam dovolil – navzdory úřadům.

   „Její otec, starej Popel, je tak trochu běs,“ dodávala pak hospodyně šeptem. „Co mu žena umřela, přestal chodit do kostela a úplně vodpadnul od víry, lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům, co tady v kraji dávno měli svoje uctívání. U Jezer staví i ty jejich modly, prej jako člověk vysoký, a že mu to i na rozum leze. Považte, že na svátky jim i obětuje, posledně kohouta a krůtu podřezával. Hlavu jim sekerou usekal, oči vyříznul a těla spálil, sama jsem to viděla. Na každej pád dceru drží zkrátka – na pouť jí zakázal, a kdyby si sebemenší tretku nebo i luční kvítí domů přinesla, bylo by zle. Dobrej člověk to nejni, když kolem kostela ani na Narození neprojde.“

Z křižování a klepů staré Novotné jsem si máloco dělal.

Popela jsem později potkal sám, když mi s hlukem vtrhnul do třídy a k nohám hodil mé knihy…, Karliny knihy. Nenamáhal se s vysvětlováním. Pohled stočil k pichlavé květině na mém stole.

   „Vaše?“

   „Ano.“

   „Od ní?“

   „Co je vám do toho?“

Jen se otočil a vyrazil ven. V sadu za farou jsem po pár dnech objevil záhon růží, bílých a rudých. Nestydatost mé zlodějky mě dojímala.

 

Farář – trval na tom, abych ho oslovoval křestním jménem Prokop – se ke mně dál choval mile a přátelsky, ale pevnější pouto se už mezi námi nevytvořilo. V posledních týdnech měl ve zvyku zavírat se do svého pokoje a vycházel jen zřídka. Když jsem zaváděl hovor na školu a své žáky, mlčel. Umíral jsem touhou mluvit o Karle, ale s kým jsem si ve vsi, bez přátel, mohl promluvit? Prokop byl jediný mně blízký člověk v mém věku, a proto jsem se jednoho dne rozhodl svěřit se mu se svou šílenou láskou.

   „Nemohu spát,“ vešel jsem omluvně do jeho pokoje. „Potřeboval bych… promluvit si s přítelem.“

Otočil se od stolu, oči ještě oslněné lampou. Pokynul mi k židli.

   „Jak víš, jsem ve zdejší škole spokojený…“ začal jsem neobratně. „Vlastně víc než spokojený, každý den je pro mne svátkem. Možná se divíš, proč je mi sváteční vídat neposedné děti. Vlastně, jde mi o to vídat jedno z nich. Možná ji znáš – do kostela dochází svědomitě. Musel jsi ji snad i vyučovat–“ 

Nedopověděl jsem. Jeho tvář se stáhla a ustoupila, za očima se spustilo černé plátno, ústa zamrzla do tenké praskliny. Chtěl jsem vyhrknout slova omluvy, ale mávnutím ruky mě vykázal ze dveří, div mě při tom neuhodil.     

   „Už nikdy o ní–“

Od té chvíle jsem se mu vyhýbal. 

 

Nastal prosinec. Atmosféra na faře byla vinou roztržky s Prokopem stejně mrazivá jako počasí venku, a přestože jsem se v duchu často obíral jeho podivným chováním, na srdci mi ležel mnohem větší žal. Karla přestala začátkem prosince chodit do školy. Nezdálo se mi, že by ji sklátila nemoc, spíše naopak – poslední měsíce jen kvetla, hruď i tváře se jí kulatily. Když po týdnu nepřišla ani o sobě nepodala zprávu, vydal jsem se k Popelovům sám. Koneckonců, jako kantor jsem měl povinnost hlídat si své ovečky, ať se zaběhnou kamkoliv. Popelův dům byl ale zamčen, okna zvenčí zajištěna. Podivné bylo, že z komína stoupal vytrvalý proužek kouře – dům tedy musel být obydlen. Dovolal jsem se však leda vran, posedávajících na okapech.

Druhý pokus jsem učinil tři dny před Štědrým dnem. U plotu chalupy mě znovu přivítalo ticho. Branka byla zavřená, zahrada zpustlá, sněhem se táhly tři řádky stop. Jedna ke dveřím, dvě od. Několikrát jsem zavolal a pak branku přeskočil, byla mi směšně nízká v mé touze spatřit svoji lásku. Zaklepal jsem, vzal za kliku a otevřel. Naskytl se mi podivný pohled. Ve světnici bylo šero a nábytku málo i na tak chudé stavení. Vedle dveří žhnulo otevřené ohniště, nad ním kotlík s vodou už skoro vyvařenou. Hmatal jsem po nějaké lampě nebo svíčce, ale dosáhl jsem jen na tmu. Udělal jsem další krok dovnitř a opřel se rukou o něco, co jsem považoval za trám. Pod dlaní se to ale zhouplo a když jsem zvedl oči, vykřikl jsem nahlas – nelidská tvář, kláda s očima, dřevěná věc živá a neživá. S děsem jsem si prohlédl pravou dlaň, byla černá a lepkavá, dralo se mi na mysl „krev“, ale rozum jsem si ještě zachoval – byla to stromová smůla. Nehybný lidský sloup jí byl obalen. Ustoupil jsem a prohlédl jsem si tu věc pořádně. Byla přesně taková, jak jsem ji znal ze studií z mnoha obrazů, pohanská modla, kmen osekaný do podoby lidské postavy. Truhlářova nevěsta, démon pozvaný k rodinnému krbu.

   „…lidi říkaj, že prý se snad obrací k těm starejm, víte, k těm pohanskejm ďáblíkům,“ znělo mi v hlavě. Dřevěný úsměv mi přikývnul. Ale kde je ona ? Zdálo se mi, že dřevěné oči se otočily vzhůru. Ve tmě jsem stačil rozeznat schůdky kamsi ke stropu. Vyrazil jsem po nich, nohy se mi smekaly po kluzkých stupních, a rozrazil jsem horní poklop vší silou. Ocitnul jsem se na půdě a to, čeho jsem se prvně lekal na své dlani, bylo teď všude kolem; opravdová, sladce páchnoucí červeň. Na zemi, v primitivní kolébce, ale hlavně na jednoduchém lůžku, bílá látka s prapodivným vzorem .

Nebyl jsem sám. Bába Novotná jen rozhodila ruce. Její povinnost byla splněna, sotva co zmůže ve věcech příštích. A Karla ani dítě nikde. Nechal jsem babici tam v těch mateřských jatkách a běžel.

„…prej si tam staví i ty jejich modly…“ 

Bylo zjevné, kam.

 

Na výspu u Jezer doběhla má mysl, ale ne už mé tělo – to se plahočilo závějemi teprve v půli cesty, sníh po pás, ruce rudé mrazem. Vzpomněl jsem si, jak jsem se prvně ptal na původ jména vesnice.

   „Ty jezera jsou výš,“ odpověděli mi, „v horách vedle sebe. Rozmrzaj až v květnu. Vesnice dřív stávala mezi nima, ještě ve starejch dobách, za pohanů, říká se.“ Mezijezeří.

Hnal jsem se lesem do stráně, na jejímž konci jsem tušil sráz a jezero. Už jsem občas mezi stromy zahlédl matný lesk ledu. A slyšel ticho, kterého jsem se bál. Nakonec jsem ji uviděl, malou –  tak daleko od břehu, led na ledu, pod ní zkamenělá voda stejně šedá, stejně šedé i její tělo. To, které jsem po nocích vídal přicházet, stejně nahé, ale o tolik víc bledé, záda prohnutá do bolesti, má sladká lidská hvězda na ledovém nebi. A u nohou nehybný bílý uzlík novorozeněte.

   „Pojď sem!“

Zůstal jsem stát. Popel, on to byl, stál u černé modly, dvakrát, třikrát větší než ten nedodělek v chalupě, a halekal na mě vítězným hlasem. 

   „Pojď, ty pánbíčkáři, ty boží hovado! Udělals jí parchanta a teď si pro ni jdeš? Pozdě, už si ji vzalo Jezero, vidíš, ty blázne? Blázne!“

Otočil jsem se. Stál na vršku srázu, kam cíp lesa už nesahal; jeho sutana se odrážela proti sněhu. Já skrytý mezi stromy, můj hnědý oblek nebyl proti hradbě smrků vidět, pozoroval jsem – nepozorovaný. Prokop udělal několik váhavých kroků, pak se rozeběhl dolů. Popel se smál, prohýbal se v pase a opíral se o modlu, jeho Černoboh se smál s ním, smíchy se celý viklal a kýval, jen Karla na ledu se nesmála, její oči už dávno viděly jinam.

 

A já viděl – co? Pohana, kterého uprostřed smíchu zavalil jeho vlastní bůh, svou láskou ho přikryl, políbil smolnými ústy, oko za oko, oběť za oběť. Kněze, který v kleče rozmotával provazy na těle, které ani boží dech nezahřeje. Kněze, který mohl být učitelem, kantora, který mohl sloužit mši, stejnou jako na ledovém oltáři dole; osud, který byl můj. Viděl jsem své nohy, jak se dávají do běhu, viděl rudou mlhou vzteku, rudou jako ty růže, co dával Prokop jí a ona si je pro potěšení stavěla před oči, hlupákovi za katedrou pro smích, pro bolest.

A já viděl – co? Své ruce, jak ho tlučou, své prsty, jak uvazují jedno horké tělo k jednomu ledovému, své nohy, jak dupou do ledu, praskliny, černou tmu. Volal jsem na sebe, díval jsem se na sebe tam dole, má drahá sestřičko, když si je voda brala ?

Odpusť mi, že píši až teď, v květnu. Zbývá mi jen vystoupat tam, kde už z výspy slézá sníh a voda je temná. To druhé jezero, sestřičko, je přece pro mě.

 

 

 

Štrůdl

(Natasha_)

 

 

 

Nastrouhaná jablka už začala trochu tmavnout, když jsem konečně rozválela listové těsto. To je vždycky závod s časem, když člověk chce najednou namáčet rozinky, najednou válet a najednou těm jablkům vykrájet jádřince. Mám to napětí ráda, někdy si to záměrně stěžuju tím, že ještě předhřívám plech a pustím si televizi, aby toho bylo hodně co dělat naráz a byla jsem celá horce ulítaná.

Když zavinuju štrúdl, vždycky mi připadne, jako bych měla v ruce muže. Ten jeho úd, když ještě docela nestojí, ale už se v něm skoro cítí  všechna ta sladkost a hořkost. A na to já si ráda sahám, i když jim to přitom nikdy neřeknu – to by se v té chvíli předehry nehodilo, a oni jsou většinou už celí zaměření na ten akt, co přijde potom, a nemají vůbec chuť žertovat.

 

A tak jsem dala štrúdl péct a snažila jsem se vyhnat z hlavy ty myšlenky o mužských, a vtom zazvonil telefon. A v něm Bohdanka, celá rozechvělá a k tomu i trochu uplakaná. Bohdanka je moje kamarádka, ještě ze základní školy. Ona je intelektuálka. Taky je umělkyně a feministka a většina jejích problémů pramení z toho. Ona to totiž těm chlapům říká, když s nimi sedí na víně v kostkované sukni a černých kozačkách, co mají podpatky tak akorát, aby to dělalo dlouhou nohu, ale přitom zase ne moc, aby to nebyla prostituce. A ona jim tedy dlouze pohlédne do očí a pak řekne, že je feministka, a říká to takovým vyzývavým tónem, aby byla jasné, že se zadarmo nikomu nedá a že s ní je partnerství o partnerství a ne o štrúdlu. Ale oni to většinou neposlouchají, protože se jí dívají na prsa. Bohdanka má od přírody naděleno, že je to až problém, s takovým poprsím tu feministku ustát. Ale zase má hlas jako zvon a pichlavě černé oči, takže tím se to trochu vyrovnává.

 

„Včera tu byl Sáva Hejduk s celou partou a pilo se a já jsem trochu zpívala a co myslíš, on tady pak zůstal, ale už je pryč,“ vyhrkla na mě Bohdanka. Ona se nikdy nezdržuje s pozdravem a společenským jaksemám.

„…a…jaký to bylo?“ vydechla jsem, protože já se vždycky ptám špatně.

„Ale jaký to bylo, prosim tě, no udělala sem se, ale tady nejde o sex, jde o to, že se vodkopal, rozumíš. To bylo to podstatný, potom, samozřejmě až potom!, z něj vylezlo, že je ženatej, ale se ženou už nežije dva roky, ženatej je tři, děti nemají, ona bydlí v Jílovým u rodičů.“

„Aha.“ No, to se Bohdance stává. Ale zase to není zvláštní, nám je totiž už dva roky třicet – což my říkáme, abychom se cítily mladší. Takže je nám dvaatřicet a to jsou už všichni chlapi ženatí nebo rozvedení. Ti, co nejsou, ti jsou podezřelí a s těmi my se raději neseznamujeme, protože pak se ukáže, jako Bohdanka zrovna zjistila, že oni vlastně taky ženatí jsou. Nebo jsou případně tak trochu homosexuální nebo buddhisti nebo se jinak vyřazují ze soutěže a když si s nimi jedna začne i tak, z toho pak plynou jenom samé potíže.

„Ty řekneš aha, jenomže, tohle je přesně to, co my nesmíme, rozumíš, co jsme si svatosvatě zakázaly, někde se kurvit s chlapem, co mu doma brečí žena. Vopuštěná.“ Bohdanka má sociální cítění. Ona si vždycky představuje, co na to ty druhé ženy tam někde.

„Třeba není smutná. Třeba se ho ráda zbavila, Sávy…“ zkouším to ještě uhrát na běžné životní peripetie a mrkám přitom na hodiny, jestli se mi to nadělení v troubě nepřipaluje.

„Hele, Zu, jsi milá, že se to snažíš zlehčit, ale prostě sem už zase v prdeli.“

„Tak přijeď, bude štrúdl,“ říkám a pokládám telefon.

 

Moje kamarádky mi říkají Zu už asi pětadvacet let. Dřív jsem si myslívala, že Zu časem odejde a nahradí ji solidní Zuzana, ale asi ještě nepřišel ten čas. A navíc mám tvářičky s dolíčky, co se sice s věkem trochu podlévají sádlem, ale z nosu mi nikdo nevygumuje pihy, takže Zu bude asi držet fest. Sedím v kuchyni a dívám se na hodiny, co mi dala maminka k jedné svatbě, která se pak nakonec nekonala. Na těch hodinách jsou holubičky. Ani nejsou vyřezávané, mají jenom na ciferníku takové ty kýčovité obtisky. Měly to být postelové hodiny, ale o to já se v posteli nikdy nezajímám, kolik je hodin, a tak jsou z nich hodiny kuchyňské, a visí ještě trochu ve stínu vedle okna, aby tak moc nevadily. Maminka je z venkova a na jejím vkusu je to vidět. Na mém vkusu je to taky vidět, ale protože čtu všechny moderní časopisy pro moderní ženu, tak jsem se to svoje dětství a dospívání časem naučila kamuflovat, stejně jako ty dolíčky vtahováním tváří. Přemýšlení mi trhá zvonek u dveří.

 

Myslela jsem, že to bude Bohdanka s vínem, balíčkem Peter a rozlícená dlouhou cestou v metru, plném dalších provinilých chlapů, ale je to pan Helekal, opravář z vedlejšího činžáku. Ani jsem si neuvědomila, že má dnes přijít, jenom moje podvědomí si to pamatovalo, a tak mě donutilo upéct ten štrúdl. Pan Helekal si ho už u dveří vyložil jako dárek. Natáhl vzduch a mlsně prohlásil:
“Jestlipak dáváte rozinky taky do rumu, Zuzanko Nováková.“

Pan Helekal je svobodný mládenec ve věku, kdy už to přestává být podezřelé a začíná to být docela prostě natrvalo. Je to opravář bez škol, ale zato s talentem. Říká mi vždycky celým jménem a občas se o mě v úzké koupelně záměrně trochu štrejchne, ale bývá čistě umytý a oblečený, a tak si nechávám komentáře pro sebe, spravuje totiž dobře a rychle.

„Dávám je do rumu, pane Helekal. Odložte si. Kde je koupelna víte, já zase vím, kde je kafe.“

Sypu kafe do červeného hrníčku Nescafé a myslím na chudinku Bohdanku, jak se sem žene, abych vyslechla její spravedlivé rozhořčení, a to plémě cizácké, jak ona vždycky říká, jsem si zatím nasadila do bytu. Můj byt je tak malý, že se v něm nedá nikdo pomlouvat, protože by to musel slyšet. A pomlouvat jednoho muže před jinými muži, to se nehodí – oni by se třeba mohli znát. Kdyby tu teď byla Bohdanka, tak by mě žertem sepsula, že pořád pletu věci dohromady, ale já tomu říkám nacházení souvislostí a legrace to podle mě není. Často se totiž ukáže, že jsem měla pravdu.

 

Cukruju tedy v kuchyni štrúdl a naslouchám, jak pan Helekal rachotí s mojí pračkou.

„Je to to ložisko jako minule, Zuzanko Nováková, bude to za chvíli hotový, a copak dělá moje kafíčko?“ objevuje se jeho hlava ve dveřích.

Kafíčko už stojí na podnose s koťátky v košíku, dalším dárku od maminky k další zrušené svatbě. Já jsem totiž  taková Zuzanka Nováková-Zrušená. Jeden ženich mi utekl meditovat do Tibetu a přivezl si z kláštera domů krásnou thajskou manželku, druhému se začalo zdát, že manželství vlastně v moderní době nemá smysl, zrovna když jsme rozeslali svatební oznámení. Přátelé, co mi zůstali po obou těch skorosvatbách, mi už myslím zůstanou navždycky. Bohdanka má jedny krásné šaty, co si koupila jako moje svědkyně k té druhé zrušené svatbě, a vždycky když v nich jde do divadla, kam jdeme obyčejně spolu, říká mi s pyšným úsměvem: „Nevím nevím, jak bys mě bývala tenkrát trumfla, holčičko.“ Ony mají totiž výstřih až na zadek, a to já jsem jako nevěsta neplánovala.

 

Bohdanka se objevila zrovna ve chvíli, kdy pan Helekal pořádal druhý konec první štrúdlové nožky.

„Co to je?“ houkla na mě přísně.

„To je pan Helekal, právě mi opravil pračku, je užitečnej,“ bráním se trochu zbytečně. Já za tu shodu náhod nemohu, to jsem přece nemohla vědět, že bude Bohdanka mít těžké srdce. Zato jsem věděla, že bude sobota a já budu mít plný koš špinavého prádla. Kdyby pan Helekal nepřišel, budu muset příští týden chodit nejspíš v plavkách.

„Steinerová.“ Bohdanka napřáhla rozhodnou pravici k panu Helekalovi, levicí zatím postavila na stůl chardonnay, které koupila v Delvitě Lev-ně. Cigarety pro začátek zůstaly v kapse kabátu.

Pan Helekal mě šokoval. Zlehka otočil její vytrčenou pravici a políbil ji noblesně na hřbet: „August Helekal, k vašim službám, slečno…křestní jméno jste ráčila nechat doma?“

Zírám. Bohdanka taky zírá. „Bohdana,“ sdělí o poznání slabším hlasem a dokonce se lehce pokrčí v kolenou. Večer se začíná vyvíjet nepředvídaným způsobem.

 

Pan Helekal má sice už hotovo, ale nikam nespěchá. Zakusuje se srdnatě do štrúdlu a stejně srdnatě diskutuje s Bohdankou, která se překvapivě nestaví do bojovné pozice. Ona ani nemůže, má krátkou sukni a musí držet způsobně nohu přes nohu. Po krátké úvodní výměně informací, ze které vyplývá, že Bohdanka je jazzová zpěvačka, pan Helekal oznamuje, že mezi svými nekulturními známými platí za milce hudby. Před pěti lety měl dokonce předplatné do opery, takže umí zpaměti nějaké sólisty a jednoho dva dirigenty. Bohdanka to chápe jako cit pro umění a uvolňuje se. Já se snažím přispět do debaty zásluhami páně Helekalovými ohledně své pračky, karmy a žehličky, které spravuje v pravidelných intervalech, ale ukazuje se, že dnes se už nikdo o praktické věci zajímat nebude. A tak se stávám pochodujícím kávovarem a následně i sklepmistrem, zatímco oni dva diskutují o posledním vývoji v jazzové hudbě. Bohdanka se několikrát zkusmo zmíní o nějakých ženských jazzmankách, vlastně, jako ona říká, jazzwomankách, a je v tom cítit trochu ten její feminismus, ale pan Helekal se nedá vyvést z míry a prohlásí uznale něco o hlubokém sametu v ženském hlase, čímž si připíše bod. Já se v té debatě nemohu zapojit, protože jazzovou hudbu nechápu. Poslouchám stanici Radiožurnál a zpívám si spíš ve vaně nebo při mytí nádobí, a to tak ještě nějakou lidovku nebo přinejlepším lezu do zelí našim slavicím. Bohdanka, to je jiné kafe. Už je celá vínem rozhicovaná a navíc zapomíná pana Helekala informovat o tom, že ona nikdy nikomu nic zadarmo a snadno, dokonce přivírá pichlavé oči a nechává se opěvovat. Dívám se díky tomu jejímu kočičímu vábení najednou na pana Helekala docela jinak, dokonce si poprvé všímám, že má docela pěkná ramena a že s tím jeho věkem to možná není tak docela ztracené, třeba mu není víc než pětačtyřicet. On si už mezitím všímá, že Bohdanka má bujnou hruď a že je sice vzdělaná a celkově způsobilá, ale ne nepřístupná.

 

Odcházejí něco po desáté, štrúdl už je docela snědený, pračka docela v pořádku a já si říkám, že tahle souvislost by mě tedy nenapadla, i když jinak mám na to talent. O bolestné epizodě s umělcem Sávou nepadlo ani slovo, a já o tom samozřejmě nezačínala, jsem přece taktní. Bohdanka se plavně nazouvá do kozaček, je už zcela zjevně rozhodnutá zapomenout na včerejší trpké zklamání, a jenom cestou ze dveří se ke mně nakloní a špitne: „Asi se taky nechám opravit.“

 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter