Výsledky soutěže

Česká zima 2005

A tady jsou vítězové, kterým jste dali nejvíce svých hlasů a kterým blahopřejeme!

	Fotografie, autor: Mazz Kde lišky dávají dobrou noc v Peci pod Sněžkou
	Poezie, autorka Ouvej Holomráz   Holomráz divný milenec co zbude, když ho svlékneš? nahota cest a bachař z cel let křiku nízko pod sluncem samotou v mrazu vázne dech krákání vran už ve vlasech do jara budeš vískat
	Výtvarno, autorka: Pořezaná sluncem Zima, že rezly copánky
	Próza, autor: Okino Polská hvězda   Dnes jsem napsala Ježíškovi. Chtěla bych pod stromeček pannu, co mají táta s mámou ve skříni. Chtějí mi ji dát k narozeninám. Ale já na ni nechci ještě půl roku čekat. Tak jsem si napsala Ježíškovi. Byla jsem hodná, určitě mi ji přinese. To se budou máma s tátou divit. A až přijdou narozeniny, budu mít dvě. Budou jako dvojčata. Ta první se bude jmenovat Natálie a ta druhá bude mladší a budu jí říkat Tereza. Původně jsem si myslela, že jí budu říkat Štěpána, ale Štěpána je kráva. Zamilovala se do Filipa a já už s ní nekamarádim. A ani mi nechtěla půjčit gumu. Jestli mi Ježíšek tu pannu nedá, tak to nebude spravedlivý. Máma slíbila, že holky budou moct přijít o vánocích k nám. Tátovi se to nelíbilo. Hodně se zlobil. Ale já myslím, že je to tak správně, že přijdou k nám. Táta klidně může jít zase do hospody, když se mu tu nebude líbit. Máma si může s náma hrát, a nebude jí po tátovi smutno jako jindy. Zatímco z kuchyně zvonilo umývané nádobí, holčičky se sesedly kolem vánočního stromku. Dárky už byly rozbalené od včerejšího dne, dokonce i pochlubit se s nimi všechny stihly před obědem. Teď už si mohly hrát. Pavlínčina panenka byla ze všech nejkrásnější a Pavlínka zářila nejen spokojeností nad její krásou, ale také nad tím, že si Ježíšek všiml toho, jak byla celý rok hodná. Už pomalu zapomínala i na to, jak ji zklamalo, když tatínek zakázal vánoční návštěvu jejích kamarádek. Marně mu vysvětlovala, že byla opravdu hodná, že přece musela být hodná, když jí Ježíšek splnil její přání. Najednou tatínek řekl: Když budeš zlobit, tak ti tu pannu vezmu. Copak to jde? Přece ji nedostala od něho, tak jak jí může chtít ten dárek vzít? Jenže ona už dobře věděla, že její tatínek může všechno. Mohl rozbíjet doma věci, mohl mluvit sprostě a mohl dělat hluk – a nikdy mu za to nikdo nenařezal. Jí také ne, ale čas od času dostala pohlavek a opravdovým výpraskem jí taky někdy pohrozili, a ona se ho opravdu bála. Naštěstí včera zasáhla maminka. Rychle zavolala mamince od Barči a ta sezvala všechny Barčiny kamarádky. Bylo to tak už loni. Naštěstí Barčina maminka je hodná. Pozvala dokonce i Štěpánku a ta dostala docela podobnou pannu, ale její měla kratší vlasy, černé a nemrkala. U Barči jsou všechny oslavy prima, vždycky je co jíst, čím se bavit, a když se něco rozbije, tak to Barčině mamince vůbec nevadí. A navíc pokaždé party končí úžasným vyprávěním Barčina dědečka. „Tvoje maminka je moc prima,“ řekla Pavlína. „Já vím,“ odpověděla Barča a odstrčila jedno z děvčat, které její panence zrovna kleklo na cíp od sukně. „A tvůj děda je ještě lepší,“ řekla Barča. „To je. Ale dnes za náma nepřijde. Je nemocný.“ Nemocný? podivila se Pavlínka. U nich byla kdysi nemocná maminka, musela i do nemocnice. Bylo to krátce před nějakými Vánocemi. Tatínek byl hodně veselý, když ji tam vezl, protože si měl s maminkou přivézt pro Pavlínu bratříčka. Ale vrátil se nejdřív úplně sám a pak dojel jen pro maminku. Bratříčka si prý vzal Ježíšek k sobě, skoro mu Pavlína záviděla – teď bude mít všechny dárky, a než je dostanou děti, může si s nimi hrát. I když je zase nesmí rozbít, a hrát si tak, aby se hračka nemohla rozbít, to není ono. Ale třeba se u Ježíška hračky nerozbíjejí, protože ještě nikdy neslyšela, že by někdo dostal od Ježíška rozbitou hračku. Teď už věděla, že bratříček umřel, stejně jako umřela její vlastní babička, ještě než se narodila, a oba dědečkové, když jí byl rok. Taky věděla, že má kvůli bratříčkovi u Ježíška přímluvu. Jinak se u nich nestonalo, tím spíš o svátcích. „Jak nemocný? Půjde k Ježíškovi?“ zeptala se Pavlína. „K Ježíškovi?“ vyprskla Barča. „No, jestli taky umře?“ „Ty jsi blbá,“ řekla Barča. „Děda mi slíbil, že mě vezme v létě domů do Polska, takže umře nejdřív na podzim.“ „Ty jsi taky blbá,“ řekla Pavlína a bouchla ji do zad, ale hned se rozesmála, protože ji Barča začala lechtat. „Nech toho,“ vřískala Pavlína a sotva popadala dech. Ostatní děvčata se na ně zvědavě dívala a už už se chtěla přidat. Barča se na ně obrátila: „Vidíte ji? Vona ještě věří na Ježíška,“ ukázala prstem. Kolem sebe viděla jen nechápavé obličeje. „Vy taky ještě všichni věříte na Ježíška? No tohle,“ zavrtěla hlavou docela vážně. „Já vám to tedy prozradím. Dávejte pozor. Ježíšek žádné dárky nenosí. To nám jen namlouvají rodiče. Děda mi prozradil, jak to je. Dárky vždycky nosí vánoční hvězda. Když vyjde nad obzor, ozáří svými paprsky všechny vánoční stromečky a na těch paprscích pošle dárky do všech domovů.“ Děvčata začala brblat. To jsou ale pohádky. Jak by mohla hvězda nosit dárky? Vždyť nemá ruce a navíc je tak strašně daleko. Barča všechen odpor jasně utnula: „Jen kdyby byl děda zdravý, ten by vám to řekl, že mám pravdu.“ Pro všechna děvčata byl Barči dědeček velkou osobností. V jejich myslích se usadily pochybnosti. Pavlínka si navíc vzpomněla na útržek rozhovoru, jak zaslechla kdysi maminku bavit se s jejich sousedkou. „U nás je to ještě složité, u nás ještě nosí dárky Ježíšek.“ Znamená to přece jen něco? Dnes jsem přišla na to, že jsem hloupá. Ale jen jsem o tom začala přemýšlet, tak jsem na to přišla. Takže nejsem tak moc hloupá. Žádná hvězda dárky nenosí. Musí to být Ježíšek. A víš, jak jsem na to přišla? Přece tak, že jsem si vzpomněla, že jsem mu napsala psaní. Psala jsem ho Ježíškovi. A Ježíšek mi taky přines dárek. Že na to nepřišla sama Barča. Nojo, je ještě hloupější než já. Jak to dělá asi s dárky ona? Možná píše psaní hvězdě, Ježíšek ho nedostane a pak Barče přinese dárky, které vůbec nechtěla. Možná má tatínek pravdu, že mám častěji přemýšlet. Nikdy by mě ale nenapadlo, že si Barči dědeček bude vymýšlet. Takový prima děda. Ale já myslím, že to bude právě proto, že je Barča tak hloupá. Dědu to asi baví, vymýšlet si před ní. Ale na mě si nepřijde, kdepak. A příště, až ho budu poslouchat, jak vypráví, tak budu pečlivě přemýšlet a hned mu řeknu: Dědo, teď si vymýšlíš. Nebo mu to možná neřeknu, jen si to budu myslet a budu se dívat, jak mu ostatní věří. To bude legrace. Dnes musím končit. Tatínek se zlobí a nesmí mě tu najít, jak svítím. „Dělej, mami, přijdeš pozdě do práce,“ povykovala Pavlína na maminku. Dnes ráno se tatínek s maminkou zase po Vánocích chystali do práce. Tatínek dojídal snídani, maminka mu balila svačinu do práce, a když se ho na něco zeptala, tak jen tak zabručel. Asi se ani jednomu z nich do práce nechtělo. „Tati, já dneska s tebou nechci jít do práce,“ řekla Pavlína. Asi špatně poslouchal, když odpověděl: „Dnes nemůžeš, Pavlo, dnes přijde šéf, kontrola po Novém roce.“ „To je dobře. Dnes chci být s Natálkou doma.“ „Cože? Ty dneska nechceš? A počkej - kdo je to Natálka?“ „Prosím tě, poslouchej to dítě,“ řekla. „Dnes chce být asi doma. A Natálka je přece ta nová panenka, co dostala pod stromeček.“ „Já ji poslouchám,“ zamračil se. „Jo, tu jsem přece dostala od Ježíška.“ Tatínek něco zamumlal do kusu chleba, znělo to jako „topil pravý ježíšek“. Pavlína se kvůli tomu rozesmála. „Nechovej se u jídla jako malá,“ okřikl ji. „Nech ji,“ řekla maminka. „Já už nejsem malá,“ ohradila se Pavlína. „Já už jsem náhodou velká a všechno vím.“ „Všechno?“ usmála se na ni maminka. „Jo, všechno vím a na všechno přijdu,“ vytáhla se za stolem a zvedla nosík. „Na všechno přijde, slyšíš?“ pobaveně se usmála maminka na tatínka. „To má po tobě.“ Sekl po ní pohledem. „Víš, na co jsem přišla?“ zeptala se Pavlína maminky. „Na co?“ „Přišla jsem na to, že Barča věří na pohádky. Vypráví jí je děda. Říká jí, že dárky nosí pod stromeček vánoční hvězda. Že je Barča hloupá! Ona píše o dárky hvězdě a pak dostane, co nechce,“ kroutila hlavou Pavlína. Maminka se rozesmála a táta se uchechtl. „Co se smějete, vždyť mám pravdu, ne?“ „Tak když jsi tak velká, já ti to řeknu, jak to je s Ježíškem,“ řekl táta a posadil si ji na kolena. „Počkej,“ zarazila se maminka. „To přece nemůžeš jen tak.“ „Jak jen tak? Co jen tak? To jen ty pořád chodíš kolem horký kaše a se vším čekáš, až se to vyžehlí,“ řekl táta a maminka odvrátila tvář. „Tak poslouchej, prcku. Žádnej Ježíšek není.“ „Lžeš!“ vykřikla Pavlína. „Hvězda mi žádný dárky nenosí.“ „Hvězda,“ uchechtl se táta. „Kdepak hvězda. Všechny dárky dostáváš ode mne a od maminky. Teda když jsi hodná.“ Chvíli seděla celá zaražená a pak řekla: „Maminko, že to tak není, že je nosí Ježíšek…“ „Miláčku, copak ty bys nechtěla dostávat dárky od nás?“ Znovu se zarazila a mlčela. „Tak vidíš. Tu panenku, co se ti tak líbí, jsem ti vybrala já a zaplatil ji tatínek.“ „Ani nevím, jestli sis ji zasloužila. Byla pěkně drahá.“ „Copak, ty z ní už nemáš radost?“ „Já jsem to pořád říkal, že by jí stačila nějaká levnější. Ale ty ne – a teď nám za ní ani nepoděkuje. Slyšíš? Poděkuj a netvař se tak…!“ „Prosím tě, nech ji být. To máš z toho, že jí tady povídáš takový věci, ani si nerozmyslíš, co to s ní může způsobit.“ „Co máš? Řekl jsem jí jenom pravdu. To jen ty se před pravdou pořád schováváš a pořád tady před holkou hraješ, jak jsme…“ Přerušila ho Pavlína. Zvedla se, vzala pannu za ruku a vlekla ji za sebou. Ramínka se jí třásla. „Kam jdeš? Co s tou pannou děláš? Podívej se, vždyť ji rozbiješ! Nes ji pořádně!“ Pavlína se otočila, napřáhla se a vší silou praštila pannou po tátovi. Nedohodila, hlavička panenky se odrazila od nohy židle a uboze se odkutálela od zbytku těla krok od Pavlíniných nohou. Několik sekund se na ni všichni bez pohnutí dívali. Pak táta zařval: „Pavlo!“ ale o zlomek okamžiku dřív dívka popadla hlavu panenky do obou rukou a s očima plnýma slz utekla do svého pokoje. Dveře se za ní zabouchly, někdo je musel zavřít a z kuchyně přes ně zaznívaly hněvivé hlasy. Nerozuměla jim a nechtěla jim rozumět. Potichu někdo vstoupil do Pavlínina pokoje. Maminka ji zlehka hladila a tiše, se zajíkáním na ni mluvila o tom, že tatínek to tak nemyslel. Pavlínka pevně svírala panenčinu hlavičku v dlaních. „Mami,“ vzlykla. „Takže už dvojče panenku k narozeninám nedostanu?“ „Jakou panenku?“ zarazila se maminka, ale hned dodala: „Určitě dostaneš nějakou další panenku.“ „Já myslela, že mi tuhle přinesl Ježíšek, že jsem byla hodná. A já si o ni napsala Ježíškovi, viděla jsem ji ve skříni a chtěla jsem ji dřív. Já ji měla ráda, že jsem ji dostala od Ježíška. Ještě nikdy jsem nedostala od Ježíška přesně to, co jsem chtěla. A ještě jsem myslela, že k narozeninám dostanu tu ze skříně, že budou jako dvojčata.“ „Víš, tuhle ti přinesl Ježíšek. Přišel se nás zeptat, jak jsi byla hodná, a řekl nám, že bys chtěla takovou panenku. On to věděl, protože jsi mu to psala. Tak jsme mu s tím jen pomohli – a pak už byla schovaná ve skříni, abys ji nenašla a tys ji přece našla… To víš, Ježíšek by to všechno sám nestihl, a tak mu tatínkové a maminky pomáhají. Tatínek o tom nerad mluví, protože se mu za to v práci smějí – všichni tatínci i dědečkové dělají, že na Ježíška nevěří, stejně jako dělají, že se ničeho nebojí. Ale Ježíšek je a na hodné děti je hodný. Dokonce i na děti, které věří, že jim nosí dárky vánoční hvězda. Ježíšek totiž zná všechna přání. I ta, která děti ještě nenapsaly, nebo i ta, která děti vůbec nenapíšou…“ Ještě dlouho mluvila, než se Pavlínka uvzlykala k spánku a než se také z jejích očí vytratily slzy. Maminka měla pravdu. Ve skříni už panenka není. Musí to být ta, kterou jsem dostala. Tatínek ji nakonec opravil a Natálka od té rány nosí na čele náplast. Do svatby se jí to zahojí. Aspoň to říkal tatínek. Stejně mu nevěřím. Ani mamince. Všechno je to jinak. Ježíšek se na nás rozzlobil, protože se maminka s tatínkem pořád tak hádají. Přestal jim nosit dárky a maminka s tatínkem je začali kupovat kvůli tomu. Až se spolu usmíří, tak nám zase Ježíšek začne dárky nosit sám. Napsala jsem mu další dopis, aby jim to odpustil. Oni nejsou zlí. Myslím, že se mají rádi. Máme se všichni rádi. Dívala jsem se na televizi. Tam nějaký tatínek nějakou maminku bil a ona ho pak bouchla a on umřel. Napsala jsem Ježíškovi, že jim by neměl nosit dárky. Taky se divím, že mu to nevysvětlí můj bráška. Ale on je ještě malej, a tak tomu nerozumí. Jestli najdu za rok ve skříni zase nějaký dárek, tak půjdu za Ježíškem a vysvětlím mu to sama. A možná přivedu bráchu s sebou.