Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
14.číslo   
 15. 
   16.číslo

               

  
  
 
 

myšák:    Magda

 

undefined

 

 

Magdu jsem znal z hospod, z těch nejzakouřenějších pajzlů, kde pomáhala výčepákům roznášet pivo, somrovala drobné nebo štamgastům sedala do klína a nikdo se jí nemohl zbavit, dokud jí to jediné a poslední pivo nebo kořalku neporučil. Někdy jsem ji potkal i venku na ulici, když se kolébala a vláčela za sebou tašku na kolečkách a v ní prázdné lahve, starý papír nebo škrpály a hadry vytahané z popelnic.

Magda vypadala jako zmuchlané včerejší noviny, jako papírová krabice od bot zapomenutá venku na dešti a list, který na podzim uvadne a tiše se snáší k zemi. Potkával jsem ji, jako se potkávají děti, když se vracejí ze školy, nebo sousedé, když večer na ulici venčí své pejsky. A nikdy mě nenapadlo, odkud a kam se pokaždé táhne s tou svou pomačkanou taškou, nikdy jsem nepomyslel na to, kam každý večer skládá unavenou hlavu plnou boláků a vrásek. A nikdy mě nenapadlo, kterými cestičkami se ubírají její kroky ten večer, kdy všechny hospody stáhnou rolety, z oken vytéká na chodník vůně smažené strouhanky a vánočního cukroví, všude hoří svíčky a nikdo, nikdo nemůže být sám.

 

Byla zima, taková syrovina a chlad, který studí a zebe až v kostech, a do špiček prstů a pod nehty píchají tisíce jehliček. V oknech domů blikaly žárovičky a barevné řetězy, poslední opozdilci spěchali domů a ve vzduchu viselo tajemství dlouhé noci, a já jsem byl sám. Jako toulavý pes přehrabávající popelnice, jako starý kocour, který se plouží mezi domy. Protože jsem chtěl být sám raději takhle, doopravdy, než doma, kde už na mě nemluvil ani náš andulák a má vlastní žena už celý týden přede mnou bouchala dveřmi. A nikde jsem se před ní neschoval, pořád mi stála za zadkem a přitom mi nikdy nic neřekla, jenom jen tak, jako by sama pro sebe, prohodila nebo spíš vypustila nějakou poznámku, jedovatou a ostrou, aby mě co nejvíc zasáhla, aby mě to pořádně zabolelo a aby právě dneska, na Vánoce, té mé zabedněné hlavě došlo, jak jsem jí zkazil život, když jsem si ji vzal.

A přitom pro mě Vánoce znamenaly tolik… Abych se doma – a já pořád říkám doma, doufám, že můžu říkat doma – neudusil, musel jsem ven. Chodil a bloumal jsem ulicemi, zachumlaný do kabátu, pomalu jsem míjel výkladní skříně a zaparkovaná auta a jen jsem se občas zastavil pod okny a poslouchal koledy z rádia a cinkání zvonečků, oznamující dětem, že Ježíšek už nadělil.

Nohy mě přivedly až k nádraží. K takovému docela obyčejnému nádraží na kraji města, odkud odjede poslední vlak v šest večer, a výpravčí, který má na Štědrý den službu, může zavřít pokladnu a uvařit si kafe, aby neusnul, protože to je jediné, co se po něm až do rána bude chtít.

Zapadl jsem do čekárny, spíš ze zvyku jsem pročítal jízdní řády a oznámení o výlukách v zaprášených vitrínách, a teprve za chvíli jsem v koutu, na lavičce za sloupem uviděl Magdu.

Magda dřímala a vedle ní se krčil takový starší, drobnější chlapík schoulený do starého vatovaného kabátu, jaký nosí lesní dělníci a chlapi ze staveb. Teprve, když zvedl hlavu, jsem ho poznal. Pepík. Nenápadný, tichý človíček, kterého Magda občas přivedla do hospody, možná s ním žila a možná ne, to nikdo nevěděl.

 

undefined

 

 

 

Možná se tu dneska jen tak náhodou sešli, jak se tak někdy sejdou lidé, kteří nechtějí být sami.

Sedl jsem si naproti, lavička zavrzala. Magda otevřela oči a loktem šťouchla Pepíka.

„Koukej… tam,“ ukázala na mě. Pepík zvedl hlavu a jeho unavené, úzké oči ožily. Usmál jsem se.

„Hezké Vánoce, Magdo,“ hodil jsem udičku.

„Hovno vánoce… a co vy tady,“ odsekla hrubým, propitým hlasem.

„Ale… čekám na vlak,“ ukázal jsem ven na nástupiště.

„Von je blbej,“ strčila Magda do Pepíka a ukázala na mě, „prej na vlak, hehe…“

„Na vlak,“ vzdychl Pepík a zasněně se podíval ke dveřím.

„Ále… to víte, jak to tak někdy přijde,“ pokračoval jsem. Ale naproti, v okénku pokladny zachrastil závěs. Dvířka se s bouchnutím otevřela a z osvětlené pokladny vykoukla překvapená a kyselá tvář výpravčího.

„Kdo tu sakra… končíme,“ zaskřehotal, „dneska už nic nepojede.“

„Di do prdele,“ tiše zamumlala Magda. Všichni tři jsme hleděli před sebe a mlčeli. Okénko znovu zaklaplo a závěs vztekle zahrčel. Ale hned, ještě než jsme se stačili vzpamatovat, stál výpravčí ve dveřích jako nelítostný stařec, vyhánějící Adama a Evu ze zahrady, jako archanděl Gabriel střežící bránu. Jen místo svatozáře měl úřední, placatou čepici a místo dlouhého ohnivého meče docela malý, nenápadný svazek klíčů.

 „Táák, zavíráme,“ zachrastil místo pozdravu.

„Zavři, klidně si zavři,“ řekla Magda, už nahlas, „mě… nás to nesere.“

„Jo, zavřu, ale až budete venku… všichni.“

„Zavírat se má až o půlnoci,“ přidal jsem se, „máte to na dveřích.“

„Ale dneska už nic nejede.“

„Podívejte, pane výpravčí,“ zkusil jsem ho obměkčit, „vždyť tady nikomu nepřekážíme… nikdo tu nekřičí, nepije, podívejte, ani kapka…,“ obrátil jsem naruby kapsy kabátu.

„Mě to, pane, nezajímá… mám předpisy, v pět čtyřicet sedum jede šestnulaosmička, tak přesně v pět třicet dva otevřu čekárnu… ani o je-di-nou mi-nu-tu dřív.“

„Počkejte,“ řekl jsem, „do rána je daleko… víte, ono… všechno už je dneska zavřený, přece byste…“

Výpravčí byl jako skála: „Já se s váma nebudu… Jestli o-kam-ži-tě ne-o-pus-tí-te če-kár-nu, zavolám policajty.“

„Zavolej, ty hovado, a hlavně se neposer,“ zasyčela Magda, když se zvedala. Ztěžka se zvedl i Pepík a oba dva se vyšourali ven. Prošel jsem kolem výpravčího a hned za mými zády zarachotil klíč. Výpravčí ještě zkusil kliku a pak zapadl do dopravní kanceláře. Přes dveře bylo vidět, jak pečlivě rozbalil salám, na-pros-to přesně ukrojil kolečko, nařízl a oloupal slupku, nůž položil na stůl a srovnal ho, aby neležel nakřivo.

Stáli jsme venku mezi nádražní budovou a první kolejí, od úst nám šla pára a na ramenou a ve vlasech nám roztávaly sněhové vločky.

„Děte domů,“ kývla na mě Magda.

„A co vy?“ zeptal jsem se.

„Vo nás se nestarejte, my sme zvyklý…“ Magda zamířila k lavičce a Pepík se poslušně posadil vedle ní. Přitáhl jsem druhou lavičku a sedl si naproti.

„Co ste to včera povídal,“ najednou si vzpomněla, „tam, na Starý poště?“

„Já už si nepamatuju.“

„Jak se zkracujou dýlky… to bylo chvíli předtím, než ten, co seděl proti vám, usnul a pak ste ho pochcanýho táhli domů.“

„Aha, už vím… a jak se prodlužuje čas, už si vzpomínám. To bylo o Einsteinovi a teorii relativity.“

„Mně se na tom líbilo… kdybysme tak mohli zkrátit noc.“

„Zkrátit,“ zaškemral Pepík a pak tiše ukázal do dálky, tam, kde nad kolejemi, mezi padajícími vločkami, svítila dvě nehybná červená světla nádražního semaforu.

„Třeba nějakej vlak přijede,“ zasnil se.

„Hovno přijede, dědku,“ utřela ho Magda a dloubla mě do žeber: „co je to ta real… relivita?“

„Relativita?“

„Jo.“

„To je na dlouho… jak bych to jen… Byla jste někdy v ZOO, za zvířátky?“ povídám.

„Jo, ale už dávno,“ máchla Magda rukou kamsi za sebe.

„Tak si představte klec. Takovou velkou, drátěnou klec a v ní strom a úplně nahoře, na nejvyšší větvi sedí orel.“

Magda dloubla Pepíka do žeber: „Pták, hehe… na ty já sem celá říčná.“

„Orel,“ pokračoval jsem, „nádherný a velký dravec, který, když roztáhne křídla, zakryje půl oblohy… A teď si představte, že nahoře na té kleci sedí holubi, hejno holubů, které by ten orel venku prohnal tak, že by ani nestačili zatřepat nožičkama, a pírka by z nich lítala jako z roztrženého polštáře.“

Magda zívla a přitulila se k Pepíkovi.

„A teď si představte, že ti holubi přes pletivo na toho orla, vládce nebeských výšin, docela normálně kálejí.“ Vstal jsem a rukama naznačil, jak mi to všechno teče po vlasech a za ušima stéká na ramena a za krk.

„Serou,“ řekla Magda a dloubla Pepíka loktem, „slyšíš co říká, voni na toho pitomce z vejšky serou.“

Pepík starostlivě pokýval hlavou a nahrbil se.

„Ano,“ přisvědčil jsem, „ta klec všechno obrací… a právě to je relativita.“

„Tak to jo, tomu rozumim,“ řekla Magda a zamyslela se, ale pak mávla rukou: „to je ňákejch štráchů kvůli pár hovnům, my se v nich válíme furt…“

„Neválíme,“ špitl Pepík.

„Válíme,“ odsekla Magda a ukázala na mě: „von se v nich bude válet taky… jinak by šel domů… Proč nejde?“ zeptala se Pepíka.

„Víte co,“ snažil jsem se odvést řeč jinam, „představte si něco… jsou Vánoce… třeba, že sem přeci jen přijede vlak a zastaví.“ Vstal jsem a udělal pár kroků k první koleji.

„Tady nic nezastaví.“

„Třeba zastaví, a vystoupí z něj Ježíšek, s náručí dárků, jen pro vás… Představte si, Magdo,“ ukázal jsem na koleje.

„To je kravina, bože… ten se na nás taky vysere, Ježíšek, jako všichni,“ naklonila se k Pepíkovi.

„Třeba má pravdu,“ zastal se mě Pepík.

„Hovno má… první den tu je a hned je chytrej jak vopičák.“

„Třeba přijede,“ znovu špitl Pepík.

„Se vysere…“

„Nevysere.“

Přerušil jsem je: „Představte si, jak může takový Ježíšek vypadat… malý, nahatý, s vykulenýma očima, ještě trochu rudý z té námahy… taky se musel poprvé nadechnout a zakřičet si jako ostatní děti.“

„A jí, Marii to kurva taky muselo pěkně bolet… to si chlapi vůbec nedokážou představit,“ vyčítavě se na mě podívala Magda.

„Však chlapy to bolí taky,“ řekl jsem tiše, „i Josefa, tesaře, to bolelo, víc než zadřená tříska nebo pořezaná ruka.“

„Hovno,“ odbyla mě Magda a ukázala na Pepíka: „toho tak aby něco zabolelo… ten ani neví, jak se to dělá…“

Pepík se díval před sebe a mlčel.

Trochu zafoukal vítr a se střechy na nás smetl náruč sněhu. Ze dveří vyšel výpravčí, s rukama v kapsách si protáhl záda a prohodil pro sebe, ale tak, abychom to slyšeli: „Ty mi tady scházeli…“

Magda ani nezvedla oči: „Di do prdele,“ zabručela.

Za výpravčím vztekle bouchly dveře kanceláře.

„Magdo, co myslíte,“ řekl jsem, „děti píšou Ježíškovi o dárky, strkají pro něj dopisy za okno… co kdyby to bylo naopak, kdyby ty dopisy psal Ježíšek. Nám, lidem.“

„Jako nám tady,“ zasmála se Magda, „co by nám tak mohl psát… dyť má všechno, proto mu taky haranti píšou vo dárky… že jo, starej,“ dloubla do Pepíka.

„Jo,“ přisvědčil Pepík a znovu se zasnil.

„Třeba mu doopravdy něco chybí,“ pokračoval jsem, „ale neumí si o to říct ani napsat, protože je maličký… O co byste si napsala vy?“

Magda chvíli mlčela a pak špitla: „Dyť já taky neumim… ale řekla bych si o flašku, ne o ňákej pitomej jabčák, ze kterýho se jeden leda tak pobleje, ale o flašku toho nejfajnovějšího pití, bílýho a zlatýho vínka z Šobesu, co ho prodávají v úzkejch dlouhejch lahvích obalenejch slámou… a k tomu kdyby tak bylo kilo šunky, rozumíš,“ chytila mě za ruku a já jsem si všiml, jak se jí rozzářily oči: „kilo poctivýho fajnovýho masa, nakrájenýho na tenoučký plátky, aby vydrželo až do rána… a kafe, ne ňákej koflíček do dvou prstů, ale půllitr poctivýho černýho kafe na zahřátí, o to bych si řekla.“

„A víc už nic?“

„Trochu tepla… i tudle pro Pepíka, po tom fajnovým masíčku, aby líp vytrávilo… Hodiny, ukaž, kolik je,“ nedočkavě mě popadla za ruku.

„Nemám,“ vyhrnul jsem rukáv, „ale koukněte, tam… bude čtvrt na dvanáct,“ ukázal jsem na nádražní hodiny, na zašpiněný a zaprášený ciferník, pod kterým svítily do noci prosklené dveře dopravní kanceláře.

„Do prdele,“ ulevila si, „já myslila, že už je tak ke druhý.“

„Na kostele ještě ani netloukli dvanáct,“ namítl jsem a ukázal směrem do města, „a co byste vy dali tomu maličkému?“

„Ty si dobrej, co asi… dyť nic nemáme,“ rozhodila Magda rukama, „ale dát bysme měli… obrať kapsy,“ strčila ramenem do Pepíka.

A na lavičce mezi nimi rostla hromádka – půlka rohlíku, zlomená cigareta, zmuchlaný špinavý kapesník ztvrdlý mrazem, a nakonec pár drobných.

„Jak to, že máš peníze,“ pískla Magda, „ještě odpoledne si neměl… tu flašku sme museli koupit za moje.“

Pepík se přikrčil, vzal ji za ruku a bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

„Teď už sou na hovno,“ zamračila se Magda. A pak těch pár pomačkaných bankovek a mincí shrábla, a najednou, úplně jsem strnul, protože se zvedla, udělala pár kroků a pak přičapla ke kanálu a všechno nastrkala dovnitř.

„Už nás to srát nemusí… he,“ vyplázla na mě jazyk. „Zkurvená noc, bez konce,“ ulevila si, „čekárnu otevřou v půl šestý, musí otevřít… některý otevřou dřív, a některý svině neotevřou vůbec, seděj si v tom zasraným zaprděným kanclu a neotevřou.“ Pro Magdu musela být nádražní čekárna místem, kde se dalo přespat, teplým betlémským chlévem…

„Dneska otevřou,“ zasnil se Pepík a zadíval se někam do dálky.

Magda ho beze slova odstrčila na kraj lavičky a poposedla si k němu. „Poďte k nám,“ řekla a ukázala na volné místo vedle sebe. Zvedl jsem se, až mi zapraštěly kosti a klouby ztuhlé zimou. Zavrávoral jsem, ale pak jsem přisedl vedle té pomačkané ženy, předčasně zestárlé krásky s nateklou tváří, o které by snad nikdo ani po deseti pivech, ani potmě a zezadu nemohl říct, že je hezká. Po očku jsem zblízka sledoval její boláky a těžká, unavená oční víčka. Viděl jsem její ruku, jak drží Pepíka kolem ramen a druhou ruku si hřeje mezi stehny, a žasl jsem, jak se tváře těch dvou lidiček podobají a jak jsou, v té zimě a blikavém světle vysokých nádražních luceren, jak jsou ty jejich tváře… krásné.

„Děkuju, Magdo,“ řekl jsem tiše.

Magda ve mně četla jako v obrázkové knížce.

„Že sem ještě kočka,“ mrkla na mě.

„Jseš,“ odpověděl jsem bez váhání. Magda se ke mně nahnula a políbila mě. Měla rty jako struhadlo… Cítil jsem její vlasy slepené kouřem a vlažné teplo jejího zhuntovaného těla. A úplně jsem zapomněl na svou ženu, která teď na druhém konci města vztekle křápe nádobím, zapomněl jsem na řady rozzářených oken s blikajícími stromečky a hromady pestře zabalených krabic, které si zase spořádaní občané letos natahali domů, zapomněl jsem i na vřeštění koled a panděra naplněná k prasknutí, i na petardy, které odpoledne házeli znudění haranti lidem pod nohy.

Myslel jsem na Magdu a na Pepíka, kam asi půjdou, až se zítra ráno naše cesty rozejdou, myslel jsem na Ježíška, co by si od nás, lidí asi přál najít pod stromečkem – snad aby už konečně bylo ticho, aspoň kousek opravdového ticha.

Díval jsem se na Magdu a její ruce, které ve svém klíně hladily a hřály roztřesenou a seschlou Pepíkovu ruku. Myslel jsem na Ježíška, na černovlasou Marii, takovou snědou, cikánskou madonu s dítětem v náručí, sedící ne na oslíku, ale za okénkem vlaku, který se prodírá tmou. A na světlo, které si lidé odnášejí z kostela, z půlnoční, do svých domovů.

Myslel jsem na to, že se to teplé betlémské světlo rozsvítí i tady, na posledním zapomenutém nádraží, a pak se otevřou brány rajské čekárny a Magda ochutná své víno z šobeské vinice nad Dyjí, hřejivé a zlaté, protože v něm bude zapečené prudké slunce a všechny barvy a vůně vyprahlé moravské stepi. Myslel jsem na to, jak to víno budeme podávat jeden druhému, jak naše prsty budou vybírat tenké plátky libové šunčičky a trhat a lámat zlatou kůrku křupavého, horkého chleba, právě vytaženého z pece.

Myslel jsem na Magdu, na klimbajícího Pepíka i na jejich propletené ruce.

 

Zdálky bylo slyšet, jak zvony na kostele odbily půlnoc.

Výpravčí v přetopené dopravní kanceláři spal, s nohama na stole.

Venku na lavičce, zachumlaný do vatovaného kabátu, podřimoval i Pepík.

Vstal jsem a od nádražní budovy jsem přinesl odpadkový koš, plný zmuchlaných novin, projetých jízdenek a nedokouřených špačků. Koš jsem postavil doprostřed, před Magdu, a škrtl sirkou. Magda se na mě vděčně podívala. A měla takové lesklé, mokré oči.

To nebyly slzy, to jen studené vločky jí tály na řasách.

Její rty se pohybovaly a já jsem slyšel, jak tichounce odpočítávají, kolik hodin a minut zbývá do půl šesté ráno, kdy nám pan výpravčí otevře čekárnu. Znovu jsem se k ní posadil. Přes kabát jsem cítil, jak dýchá a jak jí tluče srdce. Slyšel jsem tlumené údery vyzvánějící do ticha takový zvláštní, nenapodobitelný rytmus, jako zvonec kdesi na šumavské samotě, který vede kroky unavených pocestných, zvon majáku, ukazující cestu zbloudilým lodím, vzdálená ozvěna ocelových kol na zamrzlých kolejích.

 

A jako by někde v dálce, za poslední výhybkou, probliklo světlo a zahoukala píšťala, ale ne obyčejná, z chrchlavého motoráčku, šestnulaosmičky, který tady zastaví v pět čtyřicet sedm, ale stará, poctivá píšťala kouzelného vláčku ze starých časů, s dřevěnými vagonky s úzkými okénky.

A parní lokomotivou odfukující kouř a páru, s lucernou svítící do černočerné, černé tmy.

 

 

gongey: Cesta do Lopotína

 

 

František

 

„Je to blázen!“ volali přes plot, když děda narouboval větev z hrušně na jabloň. Do roka se smál on, v hospodě říkával: „A prd vám dám ochutnat,“ smál se na celé kolo a byl tak nějak šťastný, „lepší máslovky jste nejedli, jsou jako z pohádky.“ Děda byl veselý chlapík, báječný zahradník, včelař a vůbec všechno možné byl, můj děda.

 

Ležím pod korunou stromu a snažím se skrz ni pozorovat hvězdy, blikají a ve větvích se prohání teplý letní větřík. Je krásná klidná noc, teplo, sem tam souhvězdí, zrovna támhle, souhvězdí vypasený housenky, na nejspodnější větvi, tam kde ještě dokážu rozeznat pár nakousnutých třešní.

 

To léto nebyly na třešních vidět listy, jak byly červené, nejspíš se špačci někde zapomněli, nevím, ale úroda třešní ten rok byla obrovská. Holky měly na uších třešňové náušnice a všichni jsme měli třešňová trička, třešně se jedly, pekly se třešňové koláče a bublanina voněla z každého domku ve vsi. Seděli jsme na větvi a plánovali výpravu do sousední vesnice. Majdalénka nás pozorovala přes plot a volala na nás: „Klucí, klucí, že mě vezmete s sebou!“ a my jsme na ni volali: „Jen když uhodneš kam!“ a ona volala: „Do Jirkova, kam jinam!“ a my na ni: „Ne, ne, my vyrážíme za oceán!“ a mysleli jsme si, že stejně poplujeme po silnici do Jirkova, který byl za humny. Kam jinam bychom měli jít. A pak jsme šlapali rozpálený asfalt a každou chvíli odpočívali na mezi a zase si to štrádovali a šinuli se do Jirkova a pár kroků za námi Majdalénka, malá pihatá holka s culíky v kostkovaných šatičkách.

 

Zrovinka tady teď ležím, na půl cesty do Jirkova. Ležím v rigolu a bůhví proč přemýšlím o starých časech, o těch sladkých dobách, kdy jsem jezdíval každé léto a skoro každý víkend k prarodičům do Lopotína. Když trochu otočím hlavou uvidím světýlka z obou vesnic, to velké nalevo, to je otevřené okno v hospodě U lípy, ta stojí odjakživa v Jirkově. Zrovna tam větrají, už budou zavírat.

 

Hospodský na nás volával: „Kluci, pojďte na jedno!“ – to když jsme konečně došli po rozpáleném asfaltu mezi poli do Jirkova. Roznášel venku piva, ale kdepak by nám natočil pivo, myslel limonádu, čas od času nám nalil po malé skleničce oranžové nebo malinové, jak jsme chtěli, a pak to našim dědům parádně naúčtoval, byli tak domluvení, a my jsme se cítili jako vzácná návštěva, která právě přijela ze sousedního království. Utíkali jsme k pultu a šmátrali rukama a už už aby nám nalil. „Jak se máte, páni?“ přeptal se zdvořile hospodský. „Báječně, báječně!“ vyhrkli jsme jednohlasně. „Však taky máte krásný čas,“ odpověděl nám zavalitý pán v zástěře a už nám roztáčel limonády, „ale jen malé, jste celí uřícení, páni“. „Jasně, šéfe, jen malé.“.

 

Není to ani půlhodinka, co jsem se rozloučil s učitelským. František, zrovinka s ním jsme stávali u toho pultu a žadonili o další bublinky. Ještě před chvílí jsme si povídali o městě, ještě před chvílí mi vysvětloval, jak obloží koupelnu, jak vyzrát na slintáky. František, rozloučili jsme se před hospodou, trochu se zamotal a pak se vydal ke svému stavení. Já sedl na kolo a vypravil se směrem k Lopotínu, abych zašněroval starou asfaltku na dobrou noc. Je mi trochu chladno, to asi ten větřík.

 

Když na Lopotín zasvítilo slunce a na nebi nebyl ani mráček, všichni byli u řeky. Holky se opalovaly na hrázi a my jsem metali salta do tůňky. To je jasná věc, že jsme se chtěli předvádět, kdo jako nejvýš a kdo nejpěknějc, to se ví. Nebyl jsem nejlepší, ale měl jsem štěstí, možná že jsem měl stejné pihy, možná pro něco jiného, Majdalénka volala jen a jen na mně: „Neutop se mi.“ Dělalo mi to pěkně u srdíčka a volal jsem na ni: „Co bych se topil, číhej, to bude parádní kotrmelec!“ a žbluňk. Slunce pálilo a my se plížili k holkám, plné ruce vody a cákali na ně a pak jsme utíkali a holky vřískaly.

Je mi zvláštně, hvězdy, jako by zhasly, nejspíš jsou za mraky, taky měsíc potemněl, možná se taky schoval, je víc zima a chce se mi spát.

 

Zrovna jsem měl rozečtenou knížku, byla o pirátech, o námořnících o slavných časech námořních bitev a o objevování nových zemí, byla celá pod plachtami a já ji miloval. Vytáhl jsem si ven matrace a celý den jsem ležel, chvíli na boku, chvíli na zádech a chvíli mě zase slunce lechtalo za krkem. Majdalénka za plotem volala: „Nečti si pořád,“ a já ji neslyšel. Teprve když se za plotem objevil František, tak se šlo. Slavné časy mohly začít, velké bitvy a objevování nových zemí.

 

Proč si tady vlastně přehrávám tyhle chvíle? Možná bych měl být jinde. Možná jsem na to ještě dost mladý. Proč?

 

„Dědečku, a na co je tohle udělátko?“
„To je knihařská jehla. Prostrčí se hřbetem knížky a…“
„A z čeho je, že je tak hladká?“
„Ze slonoviny, ty vykuku.“
„Ze slonoviny?“ divil jsem se, když jsem se přehraboval dědovi v jeho pracovním šuplíku.

 

Ležím v rigolu, na půl cesty do Lopotína, před chvílí jsem se rozloučil s Františkem, povídali jsme si o mém dědovi a o včelách, pak jsem sedl na kolo. Co to mám na ruce? Necítím nohy, je mi zima. Když pomalu otočím hlavu vidím v dáli světýlka. To byly časy. To je krev! Nemůžu ani zakřičet.

 

„Dědečku…“

 

 

 

 

 

Véna

 

Stačí mi dvě sklenky a už v tom lítám. Nedej bože, abych pil víc.

 

Pamatuji si, když jsem ji poprvé uviděl. Stála na cestě k jejich novému domu, zrovna se přistěhovali, léto se mělo k podzimu, bylo to kolem poledního a ona přešlapovala na cestičce s medvědem v ruce a hlídala, aby stěhováci dali všechno na své místo. Zarazil jsem se o kus dál, trošičku po větru, a prohlížel si ji. Ještě mě nemohla vidět, maličká holka s obrovským medvědem. Nasedl jsem a opřel se do šlapek, vyrazil jsem tryskem, málem jsem zlámal rám, jak jsem zabíral. Desetkrát otočit, dupnout na brzdu, tělo poslat maličko šejdrem, s citem zatočit řídítka, div, že jsem to ustál, div, že jsem ji nesrazil, štěstí, že jsem ji neposlal i s velkým plyšákem k zemi. Kamínky lítaly a já vysekl ten nejpitomější smyk celé sezóny. „Ahoj! Ahoj, je mi velectěnou povinností, přivítat tě v naší vsi.“ Tak tohle jsem neřekl, nikdy jsem nebyl mluvka, ani tenkrát, to bych se raději propadl do země, než bych na holku vypustil celou větu. „Co tu děláš?“ Tak přeci jen, věta. Dívala se na mne nedůvěřivě, zamračila se, pohledem přejela moje tenisky, červené trenky, roztrhané námořnické triko a skončila na hlavě, zírala na moje vrabčí hnízdo a řekla: „Měl byste se upravit, pane, než promluvíte s dámou.“ Řekla to celkem vážně a já v tu chvíli nevěděl. „Cože?“ zeptal jsem se nejhloupější větou na světě. „Drahý pane, bylo by od vás zdvořilé,“ a už si mě zase měřila, tentokrát od hlavy k teniskám, „kdybyste se ráčil představit.“

 

Přesně takhle to mám, dám si U lípy čtyři piva, vláčím se nocí a myšlenky mi šmajdají po pěšince.

 

Smýkl jsem bicyklem a zabral. Desetkrát otočit a jedem, na hlavní cestě jsem se ohlédl a zakřičel: „František, jmenuji se František!“Její odpověď už jsem nemohl slyšet: „Já jsem Majda.“

 

K domu to mám ještě kousek, courám se, nikam nespěchám, všude už je tma, celý Jirkov už asi spí, jen z hospody je slyšet zvuky. Zavírají a hospodská větrá. Vyhání z místnosti všechny ty pohádky o dracích, řeči o vílách, všechno to chlubení a cigaretový kouř. Jdu pomalinku, vracím se domů a v myšlenkách do Lopotína.

 

Ale copak mě zajímaly holky? Měl jsem dočista jiné starosti. Ráno jsem tátovi pomohl nakrmit králíky, nasypal jsem slepicím, podrbal Lumpa, to byl můj první pes. Lump, vesnická křižovatka, prostě směs všeho dobrého, co na vesnici můžete potkat. Tak trochu ohař, trochu vlčák s hřívou, možná trochu kokršpaněl, prostě hnědý chundelatý vořech. Měl krásné oči, ze kterých koukala jedna lumpárna za druhou. Lump, nejlepší pes. Naši ho vázali k boudě, vlastně myslím, že za to mohla babička. Dřív jsem to tak nebral, přišlo mi to normální, zasloužil si to. Když mohl, podlezl pod pletivem a parádně provětral slepicím brka, jednou dokonce připravil kohouta o jeho chloubu, chudák pták, pak dva týdny kvokal a budil nás až k polednímu, tak se není co divit, že Lump skončil u boudy. Dal jsem mu kousek rohlíku, který jsem žmoulal v ruce, trochu jsem se povrtěl po dvorku a už jsem pelášil za Vénou. Véna bydlel u dědečka, tři baráky od nás. Houkl jsem na něj přes plot a den mohl začít. Kdepak tenkrát holky.

 

Tak jsem doma, stojím u naší branky a koukám přes plot. Měsíc svítí, jako pominutý, dívá se do naší zahrady. Tráva kolem domu je pěkně zastřižená, až támhle, co býval sad, ji nechávám o kousek vyšší. Lump asi chrní, že neštěká. Už dávno není u boudy, lítá si po zahradě, teď asi spí. Jasně, že to není Ten Lump, ale jméno má stejné a taky je to pacholek nevycválaný. Koukám na starý sad, na jabloně, ještě jich pár zbývá. Vlastně to bylo támhle.

 

Ten rok Véna nepřijel a my se zrovna přestěhovali do Jirkova. Už dávno jsem se nevešel do roztrhaného námořnického trika, už dávno jsem nesvištěl po vsi na prvním bicyklu, dávno ne. Poflakoval jsem se, kopal jsem do šutráků na cestě, zevloval, koukal, kde co lítá, až jsem došel do Lopotína. „Co děláte, pane, takhle po poledni?“ houkla na mě ze zahrady Majda. „Co bych dělal, nudím se.“ Přišla k brance, usmívala se, sluníčko jí vytáhlo všechny pihy, co jich na nose měla. „Co provedeme?“

 

Přesně takhle si ji pamatuji nejradši. Nejhezčí holka, na světě. Majda, už asi spí.

 

„Vypadáš strašně“, neodpustila si, „potřebuješ hlídání, to je jasný. Půjdu s tebou, abys ještě někam nespadl, u tebe člověk nikdy neví, nechá tě chvíli bez dozoru a ty provedeš nějakou hloupost. Lopotínští, klidně spěte, nic vám nehrozí, já se o něho postarám.“ Nudila se, chtěla se projít, ale zkrátka Majda, neuměla nic říct normálně.

 

Do Prkvančic! Ono se to málo ví, ale Prkvančice jsou od Lopotína asi tři kilometry. Na druhou stranu než Jirkov, ale vůbec nejsou tak pěkné. Nic tam není, jen starý kostelík, do kterého už nikdo nechodí, a pár stavení. Náves je zarostlá a rybníček je plný žabince. Vénův děda nám nabulíkoval, že v něm hastrman pěstuje špenát, že ho strašně rád, a jeho kapři, že se po něm můžou utlouct, a my mu ty špenátové ryby baštili i s navijákem. Zapomněl jsem Vénovi dát obálku. Šetřil jsem si to na konec, chtěl jsem mu ji dát, až se budeme loučit, měl jsem plán. „Tady tuhle obálku si rozdělej až doma. Jestli se do ní podíváš cestou, zkameníš, a já tě žulového do hospody tahat nebudu. Takže si ji pěkně strč do kapsy a doma, klidně ráno, až budeš střízlivý, tak ji otevři.“ Tak nějak jsem mu to chtěl říct, ale já když si dám čtyři piva, tak mi hlava lítá bůhví kde, a to je pak těžké, si na něco vzpomenout. Protáhl jsem se brankou, do kůlny, potichu, abych nikoho nevzbudil, po tmě jsem našel kolo a vyvezl ho na cestu. Asi jsem nebyl tak docela potichu, protože Lump se vzbudil a přišoural se k plotu, neštěkal, věděl, že to jsem já, a přišel se přeptat, co jako blbnu, když každý normální pes už má dávno půlnoc, civěl na mne, jako by neuměl do pěti počítat, a čekal, co bude. Podrbal jsem ho: „Běž si lehnout, pišišvore, já jen dovezu Vénovi obálku a hned jsem zpátky.“ Sedl jsem na kolo a šlápl do pedálů.

 

Leželi jsme pod stromem a civěli skrz větve na nebe. Oceánem pluli mraci, ovce, domy a koráby, Majda povídala o škole, o tom, jak si otevře květinářství, povídala o podzimu a co bude, chvíli zase o šatech, o lodičkách, o tom, jak moc by chtěla k moři, jak se jí líbí podvečer, když se pláže vylidní a vzduchem se rozletí vychladlá vůně slané vody a v ní jsou cítit koše plné ryb, olej, ovoce a zbytky slunce. Povídala o tom, co všechno našla v knížkách a co všechno z toho prožije. Před očima mi malovala obrazy krásným sametovým hlasem a já mlčel a poslouchal.“
„Jel bys se mnou?“ zeptala se.
„To by se vidělo.“
„Jak, vidělo? Já si tě vyberu mezi tisícem jiných, já ti nabízím…“
„To víš, že bych jel.“
„To máš taky jediný štěstí, zmetku jeden!“
Podívala se na mně a usmála. Pokrčila nos a kolem očí se jí udělaly jemné vrásky. Mlčel jsem a zůstal na ni zírat. Přivřela víčka a na světě už nebylo nic jiného, provoz na obloze se zastavil, vítr přestal prohrabávat listí v korunách jabloní, život na zemi umřel a chystal se znovu narodit, bylo ticho, jen já a nejhezčí pihovatá holka na světe. Políbil jsem ji a přitiskl ji k sobě. Nic lepšího jsem do té chvíle neochutnal, byl to medový koláč, bublanina plná třešní, vlahý doušek mléka z babiččina hliněného hrnku, šlehačka na čokoládovém dortu, jahody čerstvě utržené z keříků, byla to moje Majda. Jen moje. Zajel jsem jí rukou pod tričko a pohladil ji po břiše, byl jsem hrdina, pán vesmíru, žil jsem ten nejsladší sen. Pomalinku jsem přejel výš a zakroužil konečky prstů kolem jejích bradavek, nebránila se a náš sad byla rajská zahrada a pokušení bylo zlomené a já se dotýkal té nejjemnější věci, jakou bůh kdy stvořil, a bylo mi vůbec nejlíp, tak, jako ještě nikdy v životě.

 

Šlapu po staré asfaltce, nikam nespěchám, rychleji to ani nejde, zakláním hlavu a dívám se na hvězdy, broukám si, sem tam klička, kolo a já jsme kamarádi a veze mě a já nemůžu slítnout, prostě šlapu a život je krásný a pivo U lípy je to nejlepší pivo v Čechách a vůbec, a Jirkov a Lopotín, jinde bych nechtěl žít, snad ani za milion. Jedu na kole za Vénou, musím mu dát obálku. Vénovi jako prvnímu. Véna je můj kamarád, můj přítel, úplně ten nejlepší, jediný, a pili jsme spolu pivo a povídali si o jeho dědovi, o medových časech, a já teď pluji na čele své flotily do Lopotína, abych…

„Václave, prober se! Zatraceně! Václave, co je ti? Vstávej, Véno, člověče. Prosím tě!“ Zahodil jsem kolo do příkopu a klečím nad ním a plácám ho po tvářích a křičím na něj a silněji a ještě víc, a on jen leží, nehýbá se, a kousek dál jeho bicykl, na předním kole nekonečno, a najednou je všechno jinak.

 

„Můžeš mě přestat mlátit?“
„Sakra! Do háje, Véno…“
„Příště si to pivo platíš sám, jasný?“
„To víš, že jo, to víš, že jo, to je jasný.“

 

Utřel jsem mu odřenou hlavu kapesníkem a posadil ho ke stromu. Zdá se, že je v pořádku, trošku přebral, trošku se odřel, nikdy na kole moc neuměl, kluk z města. Naštěstí žije. Není moc co říkat, ale jsme rádi, to se ví, a život už zase sviští po asfaltce a v dálce už jsou vidět jen světla z Lopotína, U Lípy už se nesvítí, už asi zavřeli. „Tady máš,“ podal jsem Vénovi obálku. On se na ni chvíli díval, nic neřekl a začal ji pomalu rozlepovat. Nejdřív jeden růžek a pak po milimetrech, dočista pomalounku, aby se neroztrhla. V půli přestal a podíval se na mne. Usmál se, nic neřekl a pokračoval. Když ji rozlepil, opatrně nakoukl dovnitř, vylovil kartičku z tvrdého papíru, otočil ji a četl. Ty tři řádky mu zabraly asi hodinu, a ještě jednou a znovu. Chvíli mě napínal a pak se rozesmál. „Tak konečně, ty blázne, konečně. Bylo na čase, aby sis ji vzal. Majdalénka ve svatebních šatech, nejhezčí nevěsta na světě. Ty prevíte!“

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter