|
Stránku připravil: egil
Martin Poch (*1984 ve Slaném), na Totemu znám pod nicky swedish_nigg či běhařovská_lhářka, v současnosti žije v Praze, studuje FFUK; čte velmi, píše neméně, hraje basket a bojí se pavouků. V malé kavárně v centru Prahy, kde jsme se sešli k uskutečnění našeho minirozhovoru, sice jeden pavouk byl – jakýsi stromovous nápadně se podobající astrologovi Messanymu a sedící ve ztemnělém rohu u věšáků, nicméně z něj strach Martin neměl, takže nic nebránilo tomu, abychom začali.
___________
V souvislosti s tvojí poezií jsem už několikrát slyšel adjektivum “divná“. Takže se ptám – proč píšeš tak divně?
Vezmi si například tohle: "O hněvu Achillově mi zpívej, ó Múzo." Není na tom něco divnýho? Ostatně – píšu tak, jak mi péra narostla. A nebo: "V remízkách..."
Co to plácáš? Tak jinak... O co ti v psaní jde?
Dobrá otázka. Většinou, když se mě takhle někdo zeptal, věděl jsem, že mu nejde ani tak o odpověď, ale spíš o tón, jakým mu na to odpovím. A většinou jsem taky odpověděl dost divně, nepřirozeně: "Promiň, já se neperu, klidně si to vezmi."
A co očekáváš od čtenáře? Spoluúčast?
Asi aby mě nezmlátil?
Duchaplný a vtipný – jako vždy... Co ti chybí na Totemu, jestli ti tu vůbec něco chybí?
Právě pluralita těch tónů, ani ne tak co do obsahu, ale pluralita v tom, čemu třeba Novalis říkal magie jazyka.
Upřesni…
Podle mě to není nějaký způsob psaní, jak si určitě myslíš, ale spíš univerzální romantický princip napříč epochami. S tím souvisejí pro mě zásadní otázky práce s časem a prostorem. Vždyť jestli někde něco zazní, zazní to taky někde a někdy,
i kdyby to mělo být nikde a nikdy. A s tím souvisí to, co bych na Totemu klidně i oželel – něco jako adorace výpovědi, která vyznívá ne na prázdno, ale z prázdna, tudíž nevyznívá vůbec. Jakoby sis z nějaký výstavy pamatoval jenom názvy obrazů, ale ne obrazy. Anebo si pamatoval sokly, ale sochy ne. A i kdyby ta skulptura byla obráceně, socha na místě podstavce by byla nanejvýš důležitá! Teď ale mluvím strašně obecně, ve skutečnosti je to ještě horší.
Nepochybně! Z čeho čerpáš?
Das ist natural – z pole, z basketbalových hřišť, z líčidel, z dotyku od holiče. A hlavně z AZ-kvízu junior.
Inspirace?
Ja, mann, invokace, iniciace – jako v reklamě na špagety: nechtěné políbení, nedorozumění, díky kterým se pak vyhýbám takovým fyzickým kontaktům, protože líbat se s televizí není ono, a to hlavně tehdy, když ti to zrovna někdo přepne z Predátora, který právě říká: "Ty máš ale pěknou držku!", na Sama doma, kde zpovídají Sámera.
Dík za divnej rozhovor!
poch!
.. a na závěr tři texty Martina P. – první je letitý (starý cca 2 roky), druhý pak novější a třetí je starý cca týden:
Čas dialogický
Upíječ šery připil si na zdraví
právě když se jeho veš
úzkostlivě objímající svůj vlas
Hltavy
převlékla za druhou z ruk
za klíště, co verš
je měch ten suchý
a opona červenejší než modř
hrnula se roz
vstoupilo klíště pod obraz:
Druhý král ví, že je král ?
kolik krve plove ve víně ! ozval se divák
To nevím, jen že kdosi
zatloukl v sudu utopence
co říhá
jako Koněprusy ?
Úvaly
I
Pojď, řekla jsi -
a už to stačilo by noci
aby byla zamlklá
jako socha, socha v polích
které Stokrát slíbil
nový háv
a stejně ostrouhala
oči odvrátila od příprav
na zásnuby a zlomila si ruce
žena
jak jí říkali ti
kteří přísahali na počasí
dobře, že nepřišli
byli by je tu pak našli
k nohám
II
Pojď, budem kamenovat růži
taková je naše láska
že jí sluší i rmut, smutek, žal ...
už to stačilo, aby do ovzduší
vkročila krétská vdova
žena
jak jí říkali ti
kteří - dobře, že nepřišli
a tiše, mlč, řekla jsi
dnes dám ti živce
ale ano živce
které nespočítáš!
vytáhla růži
a to mi prozraďte odkud ...
III
Lehla si -
a už to stačilo by noci
aby v pouhé louži skryla déšť
kdybych za ruku tě vzal
lehla bys vodou
jak se zpívá
a já - flétna pro přídechy
IV
Lehla sis a růži -
už to stačilo by noci
jak se zpívá
položilas na hladinu
u níž Narcis bledý
natíral, co kdysi býval hlas
Pojď, řekla jsi
a už třásl se ti vaz
mě váha
V
Taková je naše láska
že růže? ne
růže tam nebyly
ale ty živce
jsem nespočítal!
podalas mi ruku, já ji vzal
rosa padla na úval
Vřídlo
I
Bylo jaro - hejno pávů na bulváru
vychrchlalo pyl
na účesy těch, kdo pod nimi
podél výloh parfumérií - vis naturae
šli s dobou
II
Bylo jaro - plemeno koloristů se vlámalo
do skladu v suterénu kliniky
v které vyháněli ostudy a trému z dolních partií
až do dobrovolné ordinace
kde léta masíruje "cynik" slepá střeva davu
(brázdícího kolonády varů)
a z hromady amputovaných údů
slepuje si větroně z dlouhé chvíle
jež na tvář jako koně celuje
a pak je po hlavě pouští dolů do hlubin
jakoby močil do studny
jak je hluboká, a tudíž
dá-li se z ní pít
III
Až jednou na jaře si, otužilý
při čtvrcení
místo plynu pustil plyn
do pohrudnice, z níž živořil
na stolku pak prohrábl dlaní
čtyřhlavý stehenní sval
jakoby vískal femme fatale -
za pár dní už jí daroval náruč
IV
Tlaková výše - nejníž v kaluž steklá tuž -
a už zase!
vyprsk zvrácený nákres
dolní poloviny svalové soustavy
který vybarvuje zuřivá růže
před zraky bledé tribuny na povrchu
kde se v sedě srkal mošt
co vybyl od vánoc
V
Propukly černé neštovice!
rozevřely se póry, jizvy, pupeny
a loupala se kůže publika
v suterénu přitom padal strop
a než kyvadlo -
to ji radši svalil na znak
a surově svým pyjem
na dně studny zabil
VI
Ne, nedá se z ní pít
když chceš slyšet křik
- to bylo krédo
na rtech padlého
čtyřikrát
Egil
| 
