Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

TOTEM & MUZIKÁL

 

   Ačkoli se Totem pyšní mnoholičným přívlastkem multikulturní, přes rozjíždějící se koketování se záznamem obrazu i zvuku a občasné, především sekundární, výlety do příbuzných oborů, hledají i nacházejí u nás uživatelé v drtivé většině příspěvky z oblasti beletrie a výtvarného umění.

   Popravdě některé umělecké disciplíny jsou tu vyloženě pasé, Totem nezatančíš, zřídka se o to vůbec pokusíš. Alespoň tomu tak dosud bylo. V poslední době mě ovšem nadchly dva kousky, které spojuje jediné – žánr muzikálu. Oproti regulérním tvarům poskytují široké pole působnosti vaší fantazii – jen na ní je, jak sesumíruje jednotlivé výstupy, složky výtvarné, herecké, hudební, taneční... Muzikál nanečisto může být nakonec mnohem hravější, divočejší a barevnější než komplet originál – znáte přece ten omletý příklad se řvoucím bílým listem papíru. Z mnoha důvodů jsem za tyhle dva zárodky ráda. Říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale dvě...?

 

  

 

 

tkadlec: pochovy sady 


POCHOVY SADY

(pohádkový muzikál pro dospělé děti; odehrává se v Pochových sadách v době mytické)

--

těm dvěma oknem do ložnice
koukaly žluté panny

vytřepala prostěradlo
a na dvou kolíčcích
ho připnula místo závěsu

železné zoubky se chvěly
když smáčela těsto na klíně
a trhala jím o hrany milence
aby líp sedlo na tělo

v klipsnách se třásly dračí choutky
jak ho oblékala

ale vydechly až
když muž odešel

spěchal se zapéct
aby neviděl


liščí svět se o něj otíral
až jiskřil jak slepecká hůl
a ohňostroj se ztrácel ve tmě

zatímco do ženy vklouzlo slunce
a žluté panny za oknem
se rozeštkaly

 

--

                                                                                    
byl to už třetí život
co zakoušela
a na nádražích slýchala zpívat
pitomce

po ježcích skáčou
špendlíci
je teprv středa
a pohřeb bůhví kdy
pod kůží třou se
trnou vosy

co nechceš řikat teď
vyplivni na lžíci

na velkejch podnosech
nesou se
stříbrný kapky zmrzlý rosy


refrén si broukala s nimi
ale až za zády
aby jí špinavé ruce
nesahaly

zapíchni středě kůl
máš oči šedýho koně
jak ten co ho vlak vzal vejpůl
/:ale co ti po něm..:/

--

doma se ucpal záchod
černému zvonu se vzdouvalo břicho
jako když miluje kosatka
ale ten smrad

vytáhla ježka
zděšeně se klepal
až z něj všude stříkalo

natrhnul jí umazanou rukavici
když ho stavěla do vany
stejně byla gumová
šeptla si a pustila sprchu

sama plivala do umyvadla

--

máš koňský oči
na cihle loutku pabouka
a v oschlym koutku bebí
kdo ti ho ženská pofouká?

--

pořád se nevracel

už vzala flétnu
ale ta sebou škubla
jako když vůl došlápne hada
a víc se ani nehla

hodila nástroj na lino
až zakvičelo
a bílým jazykem si olízla
odřený ret

ťukala v tichu nehty
o linku

zapnula pračku a vyhoupla se na ni
jedem! křičela

vypnula ji
vylezla na prázdný květináč
a rozpažená vrávorala
po okraji

sebrala střepy a nacpala je do ponožek
zapnula pračku

stoupla si k oknu a řekla:
do čeho mám teďka
dýchat?


--

celou noc slyšela za stěnou hlasy
a nevěděla jestli patří
živým nebo mrtvým
lampa se třásla jak mohyla
nad kterou někdo vyřezal píšťalku z měsíce
a hrál na ni jako by byla z kosti

v topení cinkalo
někde v té zimě venku
padali modří ptáci na
potrubí

klimbala a zdálo se jí
že přišel písečný muž
sedl si do dřezu
a doopravdy hrál

--

já budu dýchat s velrybami
ve grepech třást se
volavkám šeptat
do podkřídlí
z plamínků skládat origami
z kouře plést vlasce
a chytat červy ať se
nezabydlí
v jablku nebo
v lásce

a budu hnát se na potvoře
kozelce metat do slámy
ještěřím peřím
čarovat mravkolvy
jenom ať nepláčou za mořem
mrtví co odešli před vámi
ať se mi smějí
jako vy


--

podívala se na hodinky
ale byly plné písku
a kalendář se leskl krví

raději vyběhla ven

z obchodů za ní hvízdaly
polonahé figuríny

smála se až prskala
a samým štěstím šeptala
stařenkám i psům:

ve flétně zejou vlčí jámy
vždycky když šplhám k Moraně
prsty mám do krve pokousaný
muj muž pak řiká mor na ně
a sám mě líbá po ráně
chvíli nic jinýho nechci

ale
jsem černá píseň
krátim se
jak stín horolezci
když leze ráno k výtahu
stoupám si na váhu
a jsem každej den lehčí
muj muž to nevidí
zvenčí
mám stehna boky prsa
chlapík div láskou neomrzá
ale v mym srdci
žerou vlci

přestala zpívat
najednou bylo všude prázdno
a nejvíc na rukou

--

pod bílým sluncem
leželi dobráci
a zedník Láďa se díval
jak rostou solí do země
zednickou lžící
na ně cákal z kýble
koňskou krev
aby se trochu ohřáli

některý kořenama div nevaděj

bručel

ale jsou lidi
který se nechytnou nikde
i kdyby usínali
ne zetlelejch nymfách
i kdyby na ně stříkal
zlatej déšť
smutek je poštve pryč
a oni pujdou
jak malý housata
za oštěpačnou máti
a z nateklýho měsíce
jim bude kapat
do bílejch zátylků
k čemu je vůle břečťanu
když neví o zdi
ani o stromu
kterej by si ho oblík
jak hezká holka
mužskýho
a vůbec

odplivnul si

k čemu ten mráz
když pálí jak
alkohol
svět nad tim stojí
zkoprnělej
jak ňáká omáčka
ale vždyť jen mrtvý viděj
dál než my
a ty spěj daleko               

nebo v nás

--

doma se válely filcky
a v žluté pannenské krvi bujely agáve
sedla si tiše v kuchyni
a čekala na muže
který se styděl ve skříni
vylezl kolem půlnoci
voněl jí pekárnou
zamyšlená mu
ohřála guláš
a vůbec o tom nemluvili

její babička
měla na skříni mezi romány
v prostěradle zabalenou
lebku

--

ráno to uklidila

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    Genezi Tkalcova díla jsme vyzvěděli z věnování – patřilo totiž mimo jiné i „pochvovi, že si o to řek, i když je to sprostý“. V „pohádkovém muzikálu pro dospělé děti“, dle autora směřujícím k trpělivým čtenářům, vedle poetických textů písní lze i nelze nacházet scénické pokyny (jde skutečně o poznámky nebo slova postav?).

   Minerva zvolil jiný postup. Inspirován jednou ze zdejších bouřlivých debat načrtl jakýsi základ díla akčnějšího, méně poetického, přičemž se více než na text soustředil na rozvržení jednotlivých scén.

 

 Minerva: Tajný závod Olgy H. (muzikál - náčrt scénáře)


Podle scénáře může být natočen filmový muzikál, může být také po úpravách sehrán na divadle.

 

Děj filmu (představení) tvoří dvě paralelní linie. V první z nich se chystá tajný automobilový závod Memoriál Olgy H., při kterém v ulicích města za plného provozu řádí nadupané řvoucí stroje, pronásledované policií. Hlavní postavou je zde Boris, machistický nadsamec (ztělesněný ctihodným Borisem Cvekem, jenž má k tomu patřičnou míru šarmu), žijící jen pro rychlost, extrém a adrenalin. V druhé linii se odehrává příběh Olgy Hepnarové, vycházející ze skutečných událostí. Zatímco prvou, závodnickou linii, hrají skuteční herci, druhá je zpracována animací ve stylu South Parku, lépe ještě mizernější (vystřižená fotografie nalepená na tělo z útržků papíru), na divadle pak loutkami.

 

V první polovině se odehraje obvyklá expozice, nebo možná méně obvyklá, pokud někoho něco napadne. Vidíme přípravy na závod, prostřižené s trudnými životními událostmi nikým nechápané dívky. Zatímco motory jsou v garážích laděny ke stále většímu výkonu, nenávist Olgy narůstá. Písně neohrožených řidičů, navzájem se vyzývajících k souboji, se prolínají se zpěvem Olžiným. Po nutných peripetiích dochází k hlavní události. Závod je odstartován, Olga nasedá do náklaďáku. Všechny vozy, skutečné i animované (bídně) se řítí ulicemi. Dynamická hudba.

 

V klíčové scéně bude znovu recyklován slavný debilní hit Michala Davida "Non stop". Za zvuků veselého popěvku vidíme v rychlých střizích zběsilou Borisovu jízdu a rozmazanou (?) animovanou krabici s fotkou Olgy za volantem. Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, oba dva vozy se blíží k obtížnému místu. Záběry do tváří vyděšených chodců a animáků na papírové zastávce. Láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít. Non stop - záběr na značku Stop - já chci žít non stop - značka přeražena letí pryč, hudba jásá, animované auto trhá na kusy animované chodce, přes záběr stříká skutečná (neanimovaná) krev, Michal David (nonstop) pěje. Vidíme, že animovaný záběr je sestaven na desce, stojící v prázdném skleněném akváriu, do něhož shora ruce (nebo několik) nalévají z nádob krev. Hladina krve rychle stoupá až tekutina zaplní celý záběr. Michal David dozpíval, krátké ticho. Do ticha instantní smích. Střih na vylekaného Borise: "Uff, to bylo o fous".

 

V dalších scénách, které jsem ještě nevymyslel, je Olga zatčena, Borise zastaví hlídka policie. Zatímco se Boris vytáčí (árie), dojde k procesu. Papírový socialistický prokurátor navrhuje trest smrti - děsivý hudební podkres. Závěrečné řeči (písně) obou stran. Žalobce zazpívá temnou, sugestivní árií, v níž vylíčí Olgu coby démona, jehož se lidstvo musí bez prodlení zbavit. Obhájce jen cosi blekotá, každému je jasné, že prokurátor vyhrál. Stín novinářského mikrofonu na dlouhé tyči asociuje představu šibenice. Dramatická pauza, napětí. Tribunál přichází, je přednášen závěrečný rozsudek.

 

"...a v plném rozsahu se zprošťuje viny. Rozsudek zdůvodňujeme tím, že tu holku prostě milujem."

 

Závěrečná féerie animovaných postav, smějící se Boris odjíždí, líbaje pohár pro vítěze závodu, přes zadní sklo vidíme policistu, štastně mávajícího svazkem bankovek. Animované postavy vyběhnou za zpěvu oslavné hymny z budovy soudu, odevšad se sbíhají rozjaření lidé jako v závěrech budovatelských filmů, mrtví vstávají z rakví, navzdory chybějícím údům nesou Olgu na ramenou a odtančí do zapadajícího slunce. Scéna se zatmí a přes obraz jdou titulky:

 

Dne 6.dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou vinnou z osminásobné vraždy podle paragratu 219 a odsoudil ji k trestu smrti. V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu České socialistické republiky soudce Karel Berka rozsudek potvrdil. Olga Hepnarová byla ve věznici na Pankráci 12. března 1975 oběšena.

 

Pauza v titulcích, zespodu přijíždí další odstavec. Sborová píseň animáků synchronně vrcholí tímtéž textem:

 

Její duch však kráčí dál.

 

Stmívačka, konec.


 

 

 

 

 

 

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter