JEDINÝ, KDO MĚ OPRAVDU OVLIVNIL, JE CHARLES BUKOWSKI 

Zdena Koláček - spisovatel, povídkář. Informace o autorovi a ukázky z jeho tvorby najdete na stránce http://www.hostbrno.cz/autor

(rozhovor jsme vedli přes e-mail)

Vaše asi nejznámější povídka Setkání, kde vyprávíte o své návštěvě u Charlese Bukowského, vyvolala poměrně hodně pochybností o své pravdivosti. Nakolik jde o zápis skutečné události a nakolik o autorskou licenci?

Je to zápis toho, co se stalo, ale někdy mi připadá, že jako fikce by to bylo ještě zajímavější, protože bych musel mít nadpřirozené schopnosti, abych o Bukowském, jeho ženě, domě atd. věděl to, co je v povídce obsaženo. Takže nabízím obě možnosti.

V této povídce mimo jiné píšete obdivně o Hankově poezii. Sám se soustředíte pouze na prózu nebo se někdy dočkáme i básní Zdeny Koláčka?

Občas mám básnické úlety, ale většinou je sebekriticky nechávám v šuplíku. Dva z nich mi už ale přece jenom vyšly v časopise Host (č. 3/2004).

Vaše kniha je „rozdělena“ na dvě části, Tenkrát na Východě, příběhy vašeho mládí a dospívání v době bolševismu, a The Best Of, povídky z doby po revoluci. Toto rozdělení byl váš autorský záměr, nebo šlo o nápad editora?

Tohle rozdělení včetně návrhu jeho provedení v knížce byl můj nápad, který v nakladatelství Host bez problémů akceptovali.

O publikování jste se neúspěšně pokusil už v šestasedmdesátém roce. Jsou tedy některé povídky z Tenkrát na Východě ty, které jste tehdy rukou psané nabízel? A kolik jich nakonec zůstalo v šuplíku?

Povídky, které jsem v září 1976 vezl do Prahy, byly výrazově mírnější verze většiny textů, které v mojí knížce předcházejí povídce Tenkrát na Východě, plus pár povídek, jejichž děj se odehrává v době, kdy mi bylo 10-15 roků. Ty druhé zůstávají v šuplíku, protože na Foglara fakt asi nemám.

Obrat „Tenkrát na Východě“ se z pouhé parafráze názvu slavného westernu S. Leoneho postupem času proměnil na označení nostalgických pocitů bývalých dederonů, až se stal jakýmsi  obecným pojmem, označujícím dlouhé časové období ve všech zemích tehdejšího východního bloku. Dnes je tato „nostalgie“  docela slušně komerčně využívána, např. na Nově běží stejnojmenná pitomá estráda s obtloustlým Kamilem Urbánkem. Svezl jste se s tímto názvem na podobné vlně, nebo onen název vznikl už mnohem dříve, při psaní? Pojmenoval byste dnes svou knihu jinak?

S nikým jsem se nesvezl: povídku Tenkrát na Východě jsem napsal začátkem 90. let, její název původně zněl Tenkrát na Východě aneb Ruce od hoven. Po dohodě s vydavatelem jsme ho zkrátili a použili i pro celou knížku. Tenhle název bych už neměnil, protože nic lepšího bych asi nevymyslel. Zahrnuje totiž v sobě dvě roviny – tu obecnou nostalgickou, ale taky konkrétní geografickou, která vyplývá ze zeměpisné polohy našeho regionu v rámci ČR. A ještě malá poznámka k té novácké estrádě: mám takový trochu sebestředný dojem, že její název obšvihli ode mě. Ten pořad se původně měl jmenovat jenom Tenkrát, ale dodatečně jeho název změnili a bylo to pár týdnů potom, co vyšlo druhé vydání mojí knížky, a pár dní potom, co se knížka mihla v Televizních novinách v souvislosti s Knihotočem.  

Často býváte srovnáván s Pelcem, Jerofejevem, někdy i Šabachem. Těší vás takováto přirovnání? Myslíte, že máte s tvorbou těchto autorů, krom dobového zasazení vašich příběhů, něco společného?

Takováhle srovnání mě vůbec nevzrušují. Někteří kritici potřebují ve svých recenzích nějaké berličky, a tak vzájemně srovnávají různé autory a jejich knížky. V době, kdy jsem psal svoje povídky, jsem českou literaturu skoro vůbec nečetl, Pelce, Šabacha atd. jsem znal jen podle jména, takže jejich vliv na moji tvorbu je nulový. Jediný, kdo mě opravdu ovlivnil, je Charles Bukowski.

Kdysi jste se vyjádřil, že velká část vašich povídek je plně autobiografických a ty ostatní jsou minimálně nějakou událostí z vašeho života inspirovány. Tak se ovšem nedá psát donekonečna.  Co budete dělat, až tento zdroj vytěžíte? V povídce V jeskyni si pohráváte s Kafkovým zeměměřičem, je tohle ta cesta, jak se postupně odklonit od zapisování vlastních zážitků a začít časem fiktivní příběh sám od základu tvořit?

Z toho mám trochu strach, protože úplně si vymýšlet mě moc nebaví. I v těch některých fiktivních povídkách je značné procento vlastních zážitků. Už jsem si mockrát myslel, že  není z čeho „těžit“, ale pak se mi zase v hlavě vynoří nějaká vzpomínka nebo objeví nějaký nápad a když ho hodím na papír, tak zjistím, že i takový celkem obyčejný život, jaký jsem vedl a vedu, může v sobě zahrnovat něco neobyčejného.

Už přes dvacet let bydlíte v Novém Jičíně, přesto toto prostředí zatím hraje ve vašich povídkách minimální roli. Chystáte se po Valašském Meziříčí literárně zvěčnit i své současné bydliště?

Myslím, že to není tak úplně pravda, ale je jasné, že Valmez jako město mého mládí, navíc vzdálené od současného bydliště jen necelých 20 km, pro mě logicky zůstává stále důležitou inspirací pro moje psaní. Ale hlavně to samozřejmě platí pro povídky, jejichž děj se vztahuje k období, kdy jsem tam žil.

Vaše kniha Tenkrát na Východě měla slušnou odezvu jak u literárních kritiků, tak u čtenářského publika. Překvapil vás takový ohlas? Co říká Vaše rodina a okolí na to, že jste se na prahu padesátky stal poměrně známým autorem?

To je tak napůl. Každý autor si představuje, že zrovna jeho knížka bude ta pravá bomba, která zasáhne čtenáře. No a ta moje byla spíš taková bombička: pár recenzí v novinách a časopisech, pár rozhovorů a autorských čtení, pár ohlasů od čtenářů a známých… Prostě se za známého autora nepovažuju. Ale zase než se proslavit jako autor nějaké literární sračky, tak to radši zůstanu do smrti (poměrně) neznámý.

Povídky Setkání a Česká trojka fungují i v rozhlasové úpravě režiséra Michala Bureše, byl jste s jejich dramatizací spokojen? Je to, pokud se nepletu, zatím jediné mimoliterární zpracování vaší tvorby, objeví se i něco dalšího?

Kde jste tohle vyhrabali? Já jsem na to už skoro zapomněl! Jestli jsem s tím byl tenkrát spokojený, to si už fakt nepamatuju, jenom mám takový pocit, že mi zcenzurovali drsný výrazy, asi to vysílali před dvaadvacátou hodinou. Jestli se objeví nějaké další mimoliterární zpracování mých povídek, nezáleží jenom na mně. Zrovna nedávno jsem dopsal rozsáhlejší povídku-thriller, podle které by se v pohodě dal natočit film, ale průser je, že duo Kotek-Mádl se typově nehodí na žádnou z postav, které v povídce vystupují.

Na závěr obligátní otázka: Od vydání Tenkrát na Východě uplynuly dva roky. Už je na spadnutí další titul anebo si budeme muset ještě počkat?

Za poslední dva roky jsem napsal asi 15 povídek, ale jestli to stačí na knížku, fakt nevím. Já nejsem ten typ, který sedne za stůl a na zakázku ze sebe chrlí několik stran textu denně. Potřebuju k psaní určitou náladu a hlavně nápad, který se ovšem (aspoň v mém případě) nerodí každý den ani týden, ale jen občas, většinou pod vlivem nějakého zážitku, a těch se zas tolik v mém věku už nevyskytuje. Ale jak už jsem říkal: sem tam se dá i z obyčejného vytřískat trochu toho neobyčejného.

Děkuji za rozhovor