Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 6.2.
Vanda
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Próza - vybrala Oplatka


Stopař
autor: Rabb


Sean miloval noční stopování.

    Doma si vždy vzal malinkatý baťůžek, ten napěchoval jídlem a jinými věcmi a vydal se k nepříliš frekventované státní silnici. Nikdy neměl svůj určitý cíl cesty, konečnou stanici nechal pokaždé na řidiči. Občas se mu stalo, že ho řidič stopnutého auta, který měl před sebou dlouhou cestu za volantem, zavezl nějakých dvacet kilometrů od domova. Když řidič dorazil do cíle, Sean udělal, co mu jeho mozek radil, vystoupil z auta, přešel silnici na druhou stranu, na tváři vyloudil okouzlující úsměv a vesele zvedl palec.

    Z Seana muselo vyzařovat obrovské charisma nebo něco takového, co donutí dělat lidi, co si přeje, protože je záhadou, že mu vždy hned první auto, co kolem něj projede, zastavilo a pak toho řidič litoval...

    Přes hnusné deštivé počasí  nebyl ten den výjimkou, ušel asi dvě stě metrů, během kterých stihnul promoknout až na kost, po státní silnici a zastavil mu zelený Pick up staršího data.

    Sean si otevřel dveře, nastoupil dovnitř a znovu se, tak nějak tajemně usmál na řidiče.

    Řidič nepozdravil a stále na Seana vypatlaně zíral. Uběhla dlouhá minuta ticha až řidič začal křečovitě svírat volant, klouby na jeho prstech získaly bílou barvu, do očí se mu vkrádal strach.

    Přestal se usmívat a řidič mluvil jako by se nic nestalo: "Nazdar, chlape, tak kam to bude?" Strach v očích, tak obrovský, byl pryč.

    "A kam jedete vy, pane?"

    "Ale, mám noční zaměstnání, tak jedu z práce domů. A říkej mi Bobe." Nabídl mu ruku, ale Sean ji nepřijal, nerad se někoho dotýkal.

    "Já se s vámi svezu, můžu, Bobe?" Znovu se usmál.

    "No... To není problém, zavezu tě kamkoliv budeš chtít." Nastavenou ruku připravenou k pozdravu spustil bezvládně do klína.

    Sean odvrátil pohled od Bobovy tváře a  hledal v baťohu připravenou svačinu.

    Cítil se nějak slabý.

     Bob sešlápl spojku, s bolestivým skřípotem zařadil rychlost a ukázkově pomalu se rozjel.

    Nikdo nic neříkal. Bob poslouchal strašné Country a při tom si rytmus písně klepal do volantu.

    Jak Sean Country nesnášel. Ty jejich naškrobený hlásky s přehnaným přízvukem, ty kloboučky a ostruhy na botech a ty benja, to přece nemůže být hudební skupina, to je pouhá maškaráda.

    V autě to nějak zvláštně, povědomě, vonělo, ale náš stopař nedokázal určit, co to je.

    Rádio, které se týralo s Country bylo jedno z mála, co v tomhle autě fungovalo. U tlačítek pro zapnutí dálkových světel měl zaraženou sirku, tlačítko nevydrží sepnuté, tak mu musí někdo pomoci, světlo, které se při otevření dveří rozsvítí viselo obmotané kolem zrcádka, na podlaze byl hrozný nepořádek, na podrážkách cítil nějakou rozlitou tekutinu, všude se povalovaly kelímky od pepsi koly, papírové ubrousky, plastové vydličky i obaly od chipsů.

    Cesta trvala deset minut a zatím neprojeli žádnou obydlenou krajinou. Počasí za okny auta bylo příšerné a vypadalo to, že se blíží apokalypsa. Blesky nepřetržitě protínaly oblohu a vrzající stěrače nestíhaly odhrnovat vodu z předního skla. Viditelnost se mohla, se zapnutými světly, počítat tak na pět metrů.

    Dalších pět minut a nikdo nic neřekl. Bob si do písničky začal dokonce pískat. Tu kazetu musel znát nazpaměť.

    Sean odvrátil pohledod ubíhající krajiny a zadíval se na Boba, úsmál se.

    Bob jeho pohled vycítil, podíval se na něj, usmál se a vypnul rádio.

    "Tady budeme odbočovat, bydlím totiž s rodinou tady v tom srubu, " Bob ukázal na malé světýlko někde v dálce, "jsi celý promoklý, tak se můžeš usušit u nás. Nemusíš se nás bát, jsme slušně vychovaná rodina." Bob se na Seana záludně usmál, v očích mu běhaly plamínky, opatrně zaparkoval u srubu.

    V Seanových očích se nečenkaně objevil strach, poznal totiž, že bych chycen do pasti, ze které není cesty zpět.

    Zkurvené nadání!!! Prolítlo Seanovi hlavou.

    Sean na palubní desku položil připravený nůž s dlouhou, zakrvácenou čepelí a s mnoha zářezy na rukojeti a poslušně, omámen, vystoupil z auta.

    Bob se napřestával usmívat, vzal si Seanův  nůž a následoval ho ke srubu...
 


 

Let

autor: Tanzdebil 
 

 

R. šel, chtěl jíst, ale v hrnci vrstvička mastnoty, rozhnusil tedy žárovu a od vyvolaného zkratu si zapálil doutník.

Za okny nerušno, čapí lidé šířili si švitory o frontách počasí nebo válek, mezitím lidé již broukovití po dlažboví čile okem poskákali a rychle, v ulitkách, sem tam s bzukotem, hmyzí muži sebevědomí krájeli zvuk maloměstský.

Jsem to šťastný člověk vlídného to světa, zarochnil si R., momentálně v tabákové bublině zalezlý.

 

Déšť nes se nad hlavami komínů, silnice začal krápět až se tvoři rozupalovali do nor, hnízd a korun vil. Elitářští ulitáři dál si ulítávali na svém tempu liják neliják. R. pozorovatel, nyní v křesle rozvalený, spokojený i s deštěm, kousal se do rukou a všemi silami se pral s nutkavou chutí provést něco trhlého, pitomého, jak vypitý sud dutého. Jenže k dutostem chuť tradičně již bývá lepším atletem nežli rozumák konformistní a tak R. už se houpe pro deštník, mičudu a popelník a tvrdohlavec boří dveře vlastním čelem zvrásněným.

 

Ulice bouřila si v moři hromobití- bleskobití a chodníky užívaly si sprchu. A pan R., ten distingovaný pán z Reiffeisenbank, neví lépe než od země se odlepit a se srdceryvně vítězoslavným vzkřikem „Vřed!“ vydati se k oblakům.

 

Modřany vrčí si pod nánosy té jemné břečky, spokojeny že maj roklinu a sem tam nádrž. R. se motá sem a tam, nemá směr, jen plachtí a jak plachta vesele si větrně popleskává do rytmu.  S míčem zkouší dribbling o zdi, deštníkem si kryje záda, v hubě žváro osychá. Světla sílí, tma nastává a déšť už vstává, poroučí se. Nastává noc.

 

Panu R. se ještě ale nechce spát. Přistává na střeše jednoho z těch přívětivě pravidelných paneláků a bez hlesu hledí na ty čtverečky, jak knoflíky ze Star Treku, jak se rozsvěcují, zhasínají, slábnou nebo modří zapnutím televize. Do toho nějaká ta silueta poblíž okna se mihne a zas rychle schová, občas někdo pro lepší zdraví odskočí si na lodžii. Motivy a znělky perou se tu mezi okny, tak jak hlasy a zápachy všeljaké.

 

To už ale hudrují tu holubi, že jim jako zased místo. R. zahučí, ale co on s tím teď zmůže, místní mají vždycky pravdu. Přes pár cest, aut, les nevelký, dosedá už v obýváku a spokojen z prolétky, velebí se ke spánku.
 



Americký sen

autor: hajka 
 
 

Sním o domě s kamennou zídkou vzadu, s bílým plotem do ulice, popínavými růžemi nad vchodem, o houpačce, kde mě bude za ruku držet milující manžel a o velké zahradě, na které si budou hrát naše děti s milým a poslušným labradorem.

U toho labradora slevím, moje psice je všechno, jenom ne poslušná a zahrada by se velice rychle začala podobat tankodromu nebo by uprostřed vyrostla past na narušitele podobná zkratce do Austrálie.

Taky popínavé růže mažu, podařilo se mi umořit i kaktus. Z toho plyne, že škrtám i ten barák, měl by moc místností, kdo by to uklízel a okna umýval, já mám brajgl i ve svém jedna plus jedna velikosti vstupní haly takovýho baráku.

Děti bych brala všema deseti, ale genetika je potvora, krásu ani inteligenci po mně rozhodně nezdědí a tatínkové to prostě nevytrhnou. Vzhledem ke galerii chlapů, se kterýma jsem to snad i myslela vážně, by se narodilo ošklivé, mentálně zaostalé a emočně labilní stvoření se sklonem k psychickému vydírání a to přece nemůžu nikomu udělat, nejméně sama sobě. Jistou naději vidím ve vypůjčených chlapech, tam už je alespoň možnost předem zjistit, jak pokus o předání genetických informací dopadl, ale ti se zase nechtějí rozmnožovat mimo svůj domek s bílým plotem a navíc nikdy nelze přesně určit, kolik toho dětičky podědily po mamince. Bližší zkoumání matčina genofondu je z pochopitelných důvodů minimálně riskantní podnik, pokud je vůbec realizovatelný. Troufám si tvrdit, že otcové by to těžko přijímali s nadšením, o spolupráci nemluvě. Tím jsem ovšem poslala k ledu i děti.

Milující manžel je pak už terminus technicus vhodný spíše do science fiction. Alespoň já znám jenom jednoho a i ten občas připomíná sopku před výbuchem, sopku bouchnuvší a sopku pomalu, velice pomalu se uklidňující. To všechno v pravidelných, asi tak jednoměsíčních odstupech. Ale ani jeho jsem nikdy neviděla sedět na houpačce, zamilovaně třeštit oči, žmoulat ruku své milované ženušky a rozplývat se nad rykotem dětí a psa. Možná je to ale tím, že se mu na houpačce dělá špatně. Možná.

            Takže pěkně zpátky na zemskou plochu. Ne nadarmo mezi mé absolutně nejoblíbenější filmové scény patří ta z Deníku Bridget Jones I, kdy hlavní hrdinka notně posílena alkoholem, s cigaretou v ruce, při poslechu rádia vyřvává sentimentální doják a hlavou jí jde „hororová“ vize, jak umře a kterak ji hlady sežerou její věrní vlčáci. Mám se líp, mě vokouše labrador, i když i to je asi věc názoru...
 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter