Čelisti malykuba01   Úplněk brousí si zas zuby na můj spánek, rafička u trojky má téměř ustláno, svítání rozbaluje za okny svůj stánek a hvězdy po šichtě se těší na ráno,   tou dobou psávával jsem ti vždy drobné vzkazy o touze palčivé, lidské až nelidsky, o letním setkání na jihočeské hrázi, jež spojilo nás (psal jsem) na vždycky.   Úplňků mnoho nacpalo si nácka při nočních žranicích na úkor usínání, dost bylo toho, co jsem sám si zpackal, hodně, moc, příliš...   …až teď znenadání bez šance na odpověď, v roli samotáře jsem volnost noci pozdní dal, v polosnech po tvé tváři  pátrám marně  (bez tvé tváře…), jak po polární záři na Sahaře...   …a úplněk už skoro dosnídal.	O  tomto deštivém létě vyšlo na Totemu několik velice pěkných básnických kousků, ze kterých jsem vybral následující.     Ochutnejte tedy s ilustracemi od Lumiga, kterému tímto moc děkuji, jakožto děkuji též Václavu Mrázovi, který mne po celou dobu coby šéfredaktor čísla stíhal ,abych vše včas stíhal  :-)   Martin
	Po tátovi Lido Máš po tátovi v polici pár knížek o mnoho starších než můj svět knížek co voní tabákem a dálkami v jedné z nich zůstal uschlý květ byl tu jak ony dávno před námi
Koncentrační zahrada tři_černí_mravenci   Už je to dlouho tehdy stromy ještě neuměly plavat v bouři jsem utopil les ryby si vzaly šupiny raci kůru dřevěné kosti jsem dal na hraní svým psům už je to dlouho lidé nevědí rozrývají záhonky a v rozbitých hračkách mých vln hledají zlaté zuby
Potraty kaštanů paranoid_android     I když je kmenům zima, vyrývám do kůry obrys tvé tváře. Hned, jak začneš zívat, vytvaruji dlátem tělo a tam, kde bývá srdce, vydlabu díru a vložím do ní kaštan,   aby mi alespoň na chvíli vtloukl do hlavy, že jsem tě neztratil, má milá.	Oběť jednoho letního dne Rambonaut   navzdory vlhkému létu padl i červený meloun v celé svojí sladkosti na počest půlměsíce jejího úsměvu propukl výbuch jader slunce ukryté ve stínu dvou copánků to vyschlo mi v ústech tak hltal jsem slovo od slova a byl opilý z té krásy Na těch žhavých chvílích zasyčel déšť bylo slyšet jen praskání starých desek stromů co zpívaly větrem snad jen mírně stáhlé okénko do tmy vyšrafované kapkami při ustálené jízdě vědělo kde začíná noc a končí sen
	Stín na hladině jafa    I Tvůj stín svítí - tak Tě cením vždyť co je tento vřelý vztah než pouhé vodní zrcadlení Tvé tváře na mých hladinách?   Kdo nežas´  by nad jasnym stínem jenž své okolí  zahřívá až duše, když se k němu vine je od něj cela zářivá?   Má mysl - plocha, na níž leží odlesk Tvé tváře - mého snu do slunce pohlédnout lze stěží k dnu prohřátému poklesnu...

Ilustrace: autor Lumig