Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 2.12.
Blanka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Téma čínské poezie lehce nakousnuté

 

V naší zemi je čínská poezie i přes svoji exotičnost pojem: téměř v každé domácí knihovně najdeme Mathesiovy Zpěvy staré Číny, jen málokdo si nevybaví alespoň jméno Li Poa a jeho pijácké básně. Přebásňování doslovných překladů sinologů se věnovali význační čeští básnící (Holan, Hrubín, Hiršal) – taková byla donedávna běžná a čtenářsky osvědčená praxe. V poslední době najdeme v knihkupectvích překlady F. Stočese, za které autor dostal cenu Magnesia Litera (ponechám tu stranou, do jaké míry oprávněně). Je zřejmé, že zájem o tento druh literatury je stále živý, a to nejen díky domácí překladatelské tradici, ale také díky znovu vzedmuté vlně orientalizmu. Otázkou zůstává, jak věrná je představa o čínské poezii mezi českou veřejností. Jiná otázka pak je, zda vůbec stojíme o to, aby byla věrná. Rozhodl jsem se toto téma nakousnout mimo jiné z toho důvodu, že jsem nejen v literárním prostředí se zmíněnými představami volky nevolky konfrontován každou chvíli.

Budeme-li v českém prostředí mluvit o čínské poezii, s největší pravděpodobností se budeme vztahovat ať už vědomě či bezděky ke klasickým básním, napsaným během dynastie Tchang (618 – 906). Důvodů pro to je několik. Především v samotné Číně je toto období považováno za zlatý věk čínské poezie. Nutno říci, že toto hodnocení není založeno na čistě literárních faktorech: za dynastie Tchang zaznamenal čínský stát jeden z největších územních a mocenských rozmachů za celou historii a po čtyřech staletích rozdrobenosti navázal na odkaz první velké císařské dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.), a tato skutečnost do jisté míry ovlivňovala a ovlivňuje postoj k tchangským básníkům. V každém případě dynastie Tchang skutečně byla dobou, kdy se básnictví rozvíjelo nebývalou měrou, získalo obzvláště vysoký společenský status (na základě vynikajících básní byli učenci nezřídka doporučeni k přijetí do státní správy či přímo na císařský dvůr) a kdy působilo mnoho vynikajících osobností, mezi nimiž figuruje notoricky známá trojice Li Po, Wang Wej a Tu Fu. Dalším důvodem, proč se jedná zrovna o tchangskou poezii, je cesta překladu. V počátcích překladatelské činnosti se cizinci přirozeně v záplavě čínské literatury příliš neorientovali, a proto zpravidla sáhli k nejrozšířenějším antologiím. A nejoblíbenější básnickou antologií v Číně byla a dodnes je Tři sta tchangských básní z 18. století. Z ní byly nejčastěji vybírány básně, které se pak šířily v Evropě v různých cizojazyčných verzích a byly převáděny do třetích (ne-li dalších) jazyků. V českém prostředí se čínská poezie stala populární především díky parafrázím Bohumila Mathesia; úspěch jeho Zpěvů staré Číny někdy přičítají sinologové tomu, že se strefil do dobového literárního vkusu. Mathesius přirozeně čerpal ze zmíněných západních překladů, ostatně podobně jako dnes Ferdinand Stočes. Většina dalších překladů, případně parafrází čínských básní je také zaměřena na tchangskou poezii. Spíše ojedinělé jsou překlady starší poezie (Návraty – básně Tchao Jüan-minga, Volání jeřábů – díla 2. – 3. stol.) nebo poezie mladší (Li Čching-čao). Úplnou výjimkou je překlad části starověké kanonické Knihy písní od R. Dvořáka a J. Vrchlického, v poslední době pak Vochalův výběr z též starověkých Písní z Čchu.

Nikoho jistě nepřekvapí, když upozorním na to, že čínská poezie má za sebou ve skutečnosti přibližně tři tisíce let bouřlivého vývoje a dělí se na mnoho žánrů, lišících se výrazně jak tematicky tak formálně. Tchangská poezie je pouze jedním střípkem z této mozaiky, a to poměrně specifickým (především po formální stránce: jedná se o styl svázaný nejpřísnějšími pravidly metra a kompozice). Nemá smysl podávat zde zdlouhavý historický exkurz už proto, že mnohem fundovanější shrnutí lze nalézt např. v Čítance tangské poezie O. Lomové (ostatně všechny vážné zájemce o čínskou poezii odkazuji na její publikace). Je však třeba si uvědomit, že čínská poezie není jen přírodní, pijácká, případně sociální lyrika, ale také rozsáhlé a upřímně řečeno nudné popisy nádhery císařského dvora, které připomínají spíše barvitě pojatý inventář paláce či slovník nezvyklých znaků (tzv. popisné básně fu; o některých autorech se traduje, že je skutečně sepisovali se slovníkem v ruce), máme tu podrobná líčení zemědělských činností měsíc po měsíci, krok po kroku, najdeme i básně detailně popisující např. blechu nebo konvičku na čaj (žánr jung-wu “opěvování věcí”). Podobným způsobem opěvují čínští básníci také krásu žen – vychvalují téměř výhradně jejich líčení, účes, ozdoby nebo šaty, rozebírají materiály, z nichž jsou vyhotoveny, hýří výrazy pro barevné odstíny. Mimoto je všechna tato tvorba formálně velmi různorodá. To se dá ovšem jen stěží překladem vystihnout; často taková snaha vyznívá křečovitě, a proto překladatelům většinou nezbývá nic jiného, než upravit si metrum po svém (resp. po čtenářově vkusu) nebo na ně úplně rezignovat. Uvědomíme-li si toto, zjistíme, že co se týče žánrového a tematického zařazení je nám ukazována ta romantičtější tvář čínské poezie, ne-li pouze ta romantická. A stará Čína nebyla dvakrát romantickým místem.

To všechno pravděpodobně každý tuší – selektivnost při zprostředkování cizí literatury. Co ovšem jen málokdo zná, jsou principy, na nichž klasické čínské básně stojí, jakým způsobem zprostředkovávaly smysl čtenáři. A zdá se, že o tom nemají ponětí často ani ti, kteří se považují za jejich překladatele. Největším omylem by bylo se domnívat, že čínská báseň působí bezprostředně pouze svojí jazykovou složkou na srdce čtenářů, že je “čistým jazykem” v evropském pojetí (ponecháme zde stranou fantastické představy západních literátů o tom, že působí vizuálně a mimo jazyk pomocí znakového písma). Ovšemže takové básně mezi desetitisíci jiných najdeme, ale jsou to čestné výjimky, často pocházející od excentrických autorů. Typická čínská báseň je prosycena literárními narážkami, více či méně obvyklou symbolikou (obzvláště hojnou v poezii buddhistických autorů) a historickými odkazy, a to nemluvě o tom, že je sevřená přísným paralelizmem. Její srozumitelnost byla zaručena několika spolu souvisejícími faktory. Zaprvé byla určena jasně definovanému publiku: z okruhu jejich příjemců byli vyloučeni všichni ti, kteří neprošli vzdělávacím procesem, tudíž všichni negramotní, ale i ti, kteří byli z praktických důvodů částečně gramotní (např. obchodníci), ale neměli znalost staré literatury. Rolník, kterému by byla přednášena, by jí porozuměl asi jen stěží. Zadruhé toto publikum znalo podobný okruh starších textů. Všichni příslušníci vzdělaneckých vrstev uměli nazpaměť statisíce znaků kanonických spisů – jejich memorování bylo jediným způsobem výuky v tradiční Číně. Ostatně právě tak se stávali gramotnými – literární jazyk, který se už dávno na hony vzdálil jazyku mluvenému a bez přípravy se stal v podstatě nesrozumitelným, byl jediným myslitelným médiem vážného písemnictví; neučil se podle nějakých gramatik či učebnic (mimochodem, první čínská gramatika čínštiny vyšla teprve r. 1898), ale intenzivní četbou starých písemných památek a jejich memorováním. Student tak postupem času získal jazykový cit a mohl začít sám intuitivně tvořit, kromě toho mohl (a také to dělal) svůj text lepit z celých úseků či obratů, které si pamatoval z klasiků. Kdo byl schopen psát básně, ten nutně musel znát starou literaturu – a proto v nich také mohl využívat intertextuality, neboť si byl jist, že ti, kterým je jeho poezie určena, budu texty, k nimž odkazuje, znát. Stejně tak tomu bylo s historickými odkazy, protože ty byly z větší části čerpány z kanonických spisů a starých kronik, které také patřily k povinnému penzu znalostí. Zatřetí se autor přirozeně spoléhal na všeobecnou známost konvenčních symbolů (komplikovanější situace pak nastávala v buddhisticky laděné poezii) a většinou jich extenzivně využíval. My víme, že v čínské poezii je v každé druhé básni sosna, ale už nevíme, že je triviálním symbolem pro dlouhověkost; překladatele to ovšem zpravidla příliš nezajímá.

K čemu toto vede při překladu a následně při formování představ o čínské poezii, je nabíledni. Když si překladatel myslí, že čínská poezie působí bezprostředně, vykouzlí nám krásnou idylickou krajinku, nad kterou se rozplýváme: máme tam Jižní hory, na nich kdesi borovice, nad nimi letí divoké husy, dole teče řeka a vidíme tam brod, v dálce rybářská loďka, u proutěných vrátek rostou chryzantémy. Jak odlišně bychom vnímali báseň, kdybychom věděli, že pod Jižními horami je pohřebiště autorova rodu a symbolizují tak smrt, zatímco borovice je symbolem dlouhověkosti a může značit autorovy touhy, že divoké husy se pojí s osaměním a podzimní melancholií, a podzim je zánik života, že řeka má mnoho konotací a může se jednat o literární narážku na Konfuciovy Hovory, kde si Mistr u řeky povzdechne nad míjením času, stejně jako brod odkazuje na jednu historku z Hovorů a díky tomu se asociuje s marnou snahou o nápravu společnosti, zatímco rybář je postavou z Písní Čchu a reprezentuje taoistický přístup k životu – nechat všechno plavat, nejít proti době a přizpůsobit se situaci, že proutěná vrátka pak symbolizují odchod do ústraní a chryzantéma se louhovala v alkoholu (procedura není přesně známa), a pitím takového nápoje se mělo dosahovat prodloužení života. Interpretace asi nebude jednoduchá a jednoznačná, ale v žádném případě při ní neskončíme u podzimního krajinářství.

Jistě zazní otázka, jakou má překladatel jinou možnost, a ta způsobuje vleklou kontroverzi především v sinologických kruzích. Problém optimálního způsobu překladu čínské poezie do češtiny pravděpodobně nebude nikdy uspokojivě vyřešen. Osobně jsem vždycky vnímal pouze dvě možné polohy: buď doprovodíme básně patřičným komentářem, případně je opoznámkujeme, čímž ovšem oslabíme jejich poetický účinek a odradíme čtenáře, kterým nevoní nic, co vypadá jen trochu odborně, anebo komentáře odmítneme a budeme překládat po materiálovém povrchu a v ojedinělých případech se budeme snažit o zohlednění druhotných, metajazykových funkcí slov, ale potom výsledek nebude mít s původní básní nic moc společného. Toto dilematické rozhodnutí je na každém odvážlivci, který se rozhodne čínskou poezii překládat. Myslím však, že druhého způsobu jsme si za posledních sto let užili až dost, a je na čase, abychom objevili skutečnou tvářnost čínské poezie a nenechali se vodit za nos třeba jen z důvodu pohodlnosti. Protože porozumění tak vzdálené kultuře není bez jistého úsilí možné – jen těžko můžeme chtít, aby nám ji někdo adekvátně převedl do českých poměrů, naservíroval ji před nás, a přitom nás neobtěžoval dodatečnými vysvětleními a výklady.

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter